RECENZE > UKÁZKY > Trilogie Charlese Burnse zahájená albem X´ed Out je dokončená. Konečně je jasné, oč šlo, k čemu celá ta halucinace směřovala a jak to vlastně bylo…

Burns vydával tři „francouzsky“ vypadající alba (ve formátu tintinovském) pomalu, ve dvouletých rozestupech: X’ed out 2010, The Hive 2012 a Sugar Skull 2014. Příběh hrdiny Douga, vystupujícího také pod jménem Nitnit (tedy Tintin pozpátku) nebo Johnny 23, je komplikovaný a skládá se z několika rovin. Ty se navíc vzájemně doplňují, prolínají a vytvářejí dohromady zcela ojedinělý a komplexní obraz současného světa.

První rovina, která by se dala nazvat realistickou, popisuje Dougův vztah s dívkou Sarah. Doug je – podobně jako v předchozím Burnsově opusu Černé díře – postpubertální kluk s uměleckými sklony. Používá polaroid na zachycování „selfies“ a dokumentuje jimi svět kolem sebe, běžné každodenní náhody i stylizace. Vedle focení tu a tam vystupuje v masce pseudohergéovského hrdiny a recituje na hudebních akcích svou poezii doprovázenou náhodně zachycenými zvuky, které pouští z kazeťáku.

Když se potká s fotografkou Sarah, ví o ní, že má dost problematický vztah s agresivním expřítelem Larrym – pravděpodobně v něm docházelo k násilnějším a perverznějším hrátkám. Sarah a její spolubydlící se motají taky kolem nejrůznějších uměleckých komunit v nejmenovaném americkém maloměstě, kde se trilogie víceméně odehrává. Sarah po nějaké době s Dougem otěhotní a ještě než se věc vyřeší, přepadne Douga žárlivý Larry a téměř ho přizabije.

Spojení snu a reality

Halucinace, které způsobí léčba po napadení, závislost na prášcích a také nerozhodnost zda mít, nebo nemít dítě, tvoří druhou rovinu Burnsovy trilogie. Doug se v horečnatých snech „stává“ tím, za koho se při svých představeních převlékal, teda Nitnitem. Ten prochází divným a burnsovsky odpuzujícím infernem, v němž dívky rodí obří vejce a na ulicích živoří podivné zrůdy a obludy. I sem ale zasahuje drápkem ten reálný svět – ať to jsou Dougovy vidiny mrtvých plodů, rození vajec, tísnivá atmosféra polosvěta/polopekla. Vše má reálný základ ve světě mimo halucinaci, v rovině číslo jedna: agresivní ještěři připomínají Larryho, princezna přichystaná v Úlu (anglicky hive) na chov (tedy k rození) je evidentně Sarah. Dougovy děsivé halucinace jsou pod Burnsovým dohledem nepříjemné, tepající, plné odpudivých detailů (obří poločlověk – poloprasnice nebo hromady odpadků na břehu jedovaté řeky).

Třetí rovina příběhu je zčásti vzpomínková. Doug se probouzí z halucinací a prohlíží si své polairodové „deníkové“ fotky a vzpomíná nejen na to, co předcházelo rvačce s Larrym, ale také na svého zemřelého otce, na jeho nerozkrytá tajemství, o nichž se po jeho smrti už nemá Doug šanci dozvědět víc. Samotný vztah s otcem má Doug poněkud problematický. Otcovství z jedné generace předávané na druhou je v komiksu potrhané, nedostatečné, možná s pokusem o to vytvořit si nějaký vztah se svým potomkem, ale vždy je cítit značný odstup. To si ostatně přenáší Doug i do svého vztahu k dítěti, které se Sarah počal. Jednak díky nemoci a halucinacím, jednak díky strachu z rodičovství nechává Sarah samotnou, aby se ona rozhodla, co dál dělat.

Závěrečný díl Sugar Skull, který vyšel nedávno na podzim, dořekne většinu z toho, co se děje v reálu a co ve snu, a pospojuje vše dohromady. Nabídne ale i otevřený konec – a nebo nás vrátí znovu na začátek? Doug se vyléčí, odejde narychlo z města a najde si novou partnerku. Za několik let se vrací zpátky: pravděpodobně už čistý (protože halucinace jsou zčásti způsobené opiáty a alkoholem), ale zároveň bez schopnosti vyřešit stále otevřenou ránu z minulosti – je to rána se vzpomínkou na mrtvého otce nebo rána způsobená vlastním otcovstvím.

Léčba komiksem

Zatímco první díl X’ed Out se tvářil jako odkaz na tintinovská alba, pokukovala dvojka The Hive po amerických dívčích komiksech ze šedesátých let. Třetí díl Sugar Skull je halloweenská všehochuť. Burns se pokusil komiksovými prostředky, počínaje jednopanelovými němými flashbacky a zatmívačkami a konče kompozičními citacemi sebe sama v případech světa tady (realistického), tam (halucinačního) a kdysi (rámečky polaroidové fotky jako panel v panelu). Zároveň dovede udržovat pozornost v permanentní nejistotě – děje se to teď, nebo se to stalo někdy, nebo se to nestalo nikdy, nebo se to snad teprve stane? Zčásti „léčí“ své hrdiny i pomocí komiksů, které Doug i Sarah využívají skoro terapeuticky. Celá trilogie se dívá sama na sebe, odkazuje do sebe, ale není uzavřená. Burns zkouší, jak dovede fragment, mrknutí oka, zapomenutý vjem, vyvolat vzpomínku. Jeho trilogie je v tomhle ohledu naprosto kompaktní a je to i důvod, proč se k ní opakovaně vracet a hledat souvislosti, které na první čtení nedocházejí.

Je to po dlouhé době zase komiks, který není infantilní, který řeší hodně intimní a hodně životní věci. Kupodivu tu zcela chybí humor (možná i proto, že umírání ani životní otázky zda jít, nebo nejít na potrat nejsou moc k smíchu), převládá tu jakýsi vzdálený, „špinavý“ pocit marnosti. Je tu nelaskavost amerických předměstí stejně jako vyčerpaný odkaz alternativní scény, která vyrůstala v osmdesátých letech a dnes vstupuje do pomalu důchodového věku, zatímco nová alternativa přivádí své nové hrdiny a jejich potomky. Vše podstatné se podle té staré, určující generace (tedy Burnse a vrstevníků) už kdysi stalo, zatímco nastupující generace má stejně vždycky touhu tvořit „něco nového“. Byť mnohdy jen variuje a opakuje už viděné, slyšené, řečené.

Burns to „nové“ myslím celkem dobře chápe, ale zároveň je schopen obsáhnout a předat i vlastní beznaděj a depresi z toho, že vše je vlastně už retro.

Charles Burns

X´ed Out
Pantheon, 2010, 56 stran, 21.95 dolaru

The Hive
Pantheon, 2012, 56 stran, 21.95 dolaru

Sugar Skull
Pantheon, 2014, 64 stran, 23 dolarů