RECENZE > Grafická novela Rozvědčík je knižní artefakt, mimořádně pečlivě a vkusně připravený nakladatelstvím Argo. Po estetické stránce nemá komiksový debut Marty Morice (46) chybu – pevná vazba mu dodává ráz solidnosti, lettering formou starého strojopisu navozuje dojem, že to všechno autorka vyhrabala odněkud z archivu. I sépiové stránky retrokomiksu sluší; občas v nich zajímavým akordem zazní barva. Černobílá, neklidná a ne vždy stoprocentně přesná kresba vzpomínkovému žánru přesně odpovídá. Snad jen ten Slánský, zdrogovaný a umučený, se u soudu asi takhle sluníčkově neusmíval. Ale v ústních vzpomínkách bývá leccos setřeno, a jednota formy a obsahu je zde precizní.
Co se námětu týče, Morice sáhla poněkud pasivně po vzpomínkách svého prastrýce, bývalého agenta československé tajné služby Mirka Polreicha.
Bez špionů by byl svět smutný
Autorka jde dokonce tak daleko, že dílku téměř coby motto vetkne Mirkův nesouhlas s komiksovou formou, a v průběhu knihy ještě párkrát zopakuje jeho výhrady k žánru. Ale přemluvila ho, rozmluvila, a on jí nakonec děkuje za to, že se dílo podařilo a komu čest, tomu čest. A právě tento rodinný půdorys v posledku knihu oslabuje. Morice se teprve po svém odchodu do Francie někdy okolo roku 2003 dozvěděla, že prastrýc byl estébák či něco víc, ale každopádně agent. On samozřejmě nic nezapírá, ale autorce jemně vysvětlí, že tehdy patřil k elitě, k nejlepším z nejlepších, kteří dělali maximum pro vylepšení bipolárního světa.
Kdovíproč všichni bývalí špióni vysvětlují, že bez nich by byl svět horší místem. Namátkou stačí připomenout polského arcizrádce Ryszarda Kukliňského, který byl nejspíš dvojitý agent Moskvy i Washingtonu, po skončení studené války ale šířil pozitivní legendu o tom, že to právě on zabránil jaderné apokalypse. Což se pochopitelně nikdy nedozvíme…
Ale zpět k autorce. Marta Morice je malířka, mimo jiné absolventka Fakulty výtvarných umění VUT v Brně (v ateliéru figurální malby Jiřího Načeradského). Na konci 90. let se přesunula do Bretaně, díky čemuž objevila komiks. Jinak by zůstala jen malířkou, autorkou pozoruhodných velkoformátových akvarelů, či obrazů, v nichž vychází z fotografií, ale zásadně je přetváří. Léta ve Francii jsou zřejmá i ve volbě některých cyklů (Invaze ’68), sdělných směrem na západ, ostatně i v Rozvědčíkovi se objevují pasáže jako v Žantovského životopisu Václava Havla – psané pro cizinu, rekapitulující. Morice je Husákovo dítě, a těm, jak známo, trauma z osmašedesátého zakrylo velkou část politického obzoru.
Když uvážíme, že prastrýc Mirek byl také osmašedesátník a později disident, je zřejmé, že dílo má pevné meze a s nimi nic nehne.
Vyzpovídej svého reálpolitika
Potíž komiksu je v tom, že svým způsobem připomíná Mňačkovy opožděné reportáže, v tomto případě ale opravdu hodně opožděné reportáže. Bez jakékoli reflexe přesouvá autorka na stránky osudy reálpolitika staré školy. Jistě, s těmihle veterány je to vždy zajímavé, pokud nějakého v rodině máte. Polreich ovšem své hvězdné hodiny zpravodajských her, strávených v roli rezidenta v Československé misi při OSN v letech 1965–1969, popsal i v knihách pamětí, takže komiks v podstatě jen opakuje jeho názory a soudy. Autorský přínos komiksu to přeci jen oslabuje.
Aby bylo jasné, nevadí mi, že byl Mirek agent, nepohoršuje mě apologetický ráz jeho vyprávění, který v některých okamžicích přirovnává „intelligence service“ téměř cimrmanovsky k té nejinteligentnější službě, jakou lze naší civilizaci udělat. Potíž je v tom mechanickém přepisu. Morice se rozhodla jít do vlastní rodiny, bez nadhledu a reflexe, jen s úctou. Na stránky komiksu se tak s půlstoletým zpožděním dostane legenda o československé diplomacii jako mostu mezi východem a západem, což je beletrizovaná studenoválečná konvergenční teorie, podle níž se Východ a Západ nakonec sblíží. Což se sice děje, jen to nějak pořád drhne.
Příběh člověka, jehož osmašedesátý semlel, je nakonec poněkud nenápaditý a únavný, a to píšu coby syn dosud žijícího, rovněž semletého osmašedesátníka.
Ty opravdu nervní momenty příběhu, například rozhodnutí vrátit se zpět do vlasti a zničit život manželce i sobě, by zasloužily víc než jen jeden obrázek. Morice se ale dál nedostala. Převyprávěla Mirkovu verzi, včetně jeho naivního údivu, jak mohl tak kultivovaný slovenský reformní politik, jakým byl Jozef Lenárt, zběhnout do husákovského normalizačního křídla. Asi neznal starý vtip o tom, že největším sportovcem 60. let byl prezident Novotný, protože „vykopl (nenáviděného premiéra) Širokého len nártom…“ Ergo, kariérista kariéristou zůstane.
Svrchovaný je autor, ne téma
Hlavní potíž komiksu Rozvědčík je ale v tom, že svrchovaný má být autor, nikoli materie jeho díla. Morice si neklade otázky, nepochybuje. Jen naslouchá. Přitom by stačilo, kdyby udělala to, co tak dobře umí ve své tvorbě s fotografiemi – distorze ani zkreslená optika by nebyly na škodu.
Ono je dobře, že se Češi se začali nebývale obracet do nedávných dějin: jde jen o to, jak kvalitní je to ohlížení. Podle teorie německého religionisty Jana Assmana máme paměť komunikativní, která sahá asi tak 80 až 100 let zpátky. Pak následuje pohyblivá mezera či slepá skvrna paměti, tzv. floating gap, zvíci několika desetiletí až sta let, a pak už následuje obsah školních učebnic a mýtů – proto se snadno učí o Boženě Němcové, která s žitou skutečností nemá nic společného, a špatně o padesátých letech, které ještě pořád bolí.
A ejhle, události druhé světové války i 30. let se blíží hranici zapomnění. Proto ta vlna historizujících filmů a komiksů – je třeba vše stihnout, než se zavře propast a spadne klec. Jenomže blížící se zapomenutí není důvodem, abychom ty staré děje brali polovičatě, když už se jimi zabýváme. Pravda, Rozvědčík je z dob mladších, ale nějak ne a ne setřást dojem, že se osmašedesátý na slepé skvrně objeví co nevidět.
Suma sumárum: Nad komiksem napadne čtenáře spousta otázek. Ale od veterána pevného přesvědčení, který byl ze světodějné šachovnice vyhozen v pouhých dvaačtyřiceti, se dozvíme pramálo odpovědí.
hostující autor: Jakub Kraus
Rozvědčík
autorka: Marta Morice
Argo, 2017, 120 stran, 298 Kč
záznam v ComicsDB
