Ve středu 19. července se uzavřela životní dráha Karla Franty. Po Svatopluku Hrnčířovi (1926–2014) a Jiřím Havlovi (1924–2016) tak během krátké doby odešel i třetí a poslední z klíčových spolutvůrců časopisu, který se nejprve jmenoval Pionýr a poté krátce Větrník a který v 50. a 60. letech představoval jednu z nejdůležitějších bašt domácího komiksu.

Karel Franta (1928–2017) se do domácí kulturní historie zapsal především coby ilustrátor dětských knížek, tvůrčím způsobem rozvíjející trnkovskou tradici. Jeho aktivity ovšem byly mnohem rozsáhlejší a dlouhou dobu se pojily také s Pionýrem/Větrníkem, v jehož redakci působil od roku 1956. Protože jej v dětství podobně jako Svatopluka Hrnčíře uhranul týdeník Mladý hlasatel a v něm otiskovaný seriál Rychlé šípy, měl Franta svůj nezpochybnitelný podíl na tom, že pionýrské periodikum vydávané v nevlídných 50. letech v mnohém navázalo na to nejlepší z prvorepublikové foglarovské tradice. Hrnčíř dokonce na kolegovu adresu poznamenal: „I když byl Karel ‚jen‘ výtvarný redaktor, směřování Pionýra ovlivnil opravdu hodně, možná víc než sám šéfredaktor.“

Karel Franta byl původcem kultivované a hravé grafické úpravy Pionýra, pro časopis však také nakreslil bezpočet ilustrací a řadu kratších i delších obrázkových seriálů. Některé z nich přitom představovaly důležité milníky v domácí historii této formy – v roce 1958 například vytvořil dobrodružný klukovský komiks Tajemství přístavu, který na svou dobu velmi odvážně užíval tabuizované bubliny, tehdy stále označované za znak úpadkových amerických „comics“. O tomto svém díle přitom Karel Franta prohlásil: „Pokoušel jsem se vytvořit seriál, na který budou čtenáři po letech vzpomínat asi jako teď já na Mladé hlasatele a seriály v něm.“ Na stránkách Pionýra pak jako kreslíř zpracovával i scénáře obou svých redakčních kolegů – podle Havlova libreta vytvořil obrázkový seriál 999 hodin vzduchoplavby, s Hrnčířem spolupracoval třeba na detektivním cyklu Flodur Nairolf.

Svůj vůbec nejpopulárnější komiks Malý Vinnetou nicméně Karel Franta v letech 1965 až 1969 psal a kreslil pro časopis Ohníček, který stejně jako Pionýr vycházel ve vydavatelství Mladá fronta. Kreslíř v tomto seriálu zareagoval na obnovenou vlnu zájmu o tvorbu Karla Maye, místo vážně pojatého westernu však přišel s humornými příhodami z dětství „rudého gentlemana“. A že malí čtenáři tento komiks skutečně milovali, dokládají mimo jiné desítky jejich nadšených dopisů, které se uchovaly ve Frantově archivu. Dobrodružství Malého Vinnetoua vycházela v překladu také na Slovensku (kde byl jejich protagonista překřtěn na Malé Orlíča) a chybělo jen málo, aby se dočkaly animované verze. Sám tvůrce ostatně s dostupem let poznamenal: „Ze všech seriálů, které jsem kdy napsal a nakreslil, mám příběhy Malého Vinnetoua nejradši.“

Za zmínku ale stojí i další Frantovi hrdinové. V soutěži, kterou v roce 1969 pro zavedené výtvarníky vyhlásila redakce časopisu Sluníčko, zvítězil s postavičkou strašidýlka jménem Kuk a jeho milé komiksové příhody pak v dětském měsíčníky vycházely až do roku 1974. Jako symbolické rozloučení s Pionýrem, z jehož redakce mezitím museli kvůli normalizačním čistkám odejít Havel i Hrnčíř, lze potom vnímat komiks Návštěva z pralesa aneb Tarzan, synek divočiny. Po Vinnetouovi v něm Karel Franta složil další hravou poklonu slavné postavě západní popkultury a na to, že se tak stalo v letech 1975 až 1976, se i tentokrát jednalo o sympatické vybočení z utažených dobových standardů.

V 70. a 80. letech se výtvarník ještě příležitostně věnoval kreslení komiksů pro časopis Čtyřlístek, postupně se ale zcela přeorientoval na ilustrování dětských knížek, za něž během let získal řadu ocenění, včetně těch mezinárodních. Na druhou stranu se ale na rozdíl od některých svých kolegů výtvarníků, kteří už se cítili být na příliš vysokých piedestalech, ke svým raným obrázkovým seriálům vždy otevřeně hlásil.

Autor tohoto textu měl před několika lety možnost poznat Karla Frantu osobně, když se podílel na přípravě knižního výběru z jeho komiksů, a může potvrdit, že i v pokročilém věku z výtvarníka vyzařovala veselost a laskavost, která je charakteristická pro jeho tvorbu. A když vyprávěl například o svém dětství stráveném ve středočeských Libčicích, oči mu i po osmdesátce radostně svítily jako malému klukovi.

Karel Franta bezpochyby byl nejen skvělý tvůrce, ale i skvělý člověk.

Karel Franta – foto Rostislav Matulík