Může být abeceda závislá? Mám dojem, že ano, závislá na tom, kdo ji používá nebo zneužívá. Naopak nezávislá abeceda si dělá sama co chce, trochu zlobí a trochu vyplazuje jazyk (vidíte třeba to drzé I?) a neposlouchá a bouří se. A pokud vyjdeme z názoru, že samotná písmena vznikla z obrázků, není pak každé slovo malým komiksem? Toto je tedy nezávislá abeceda angloamerického – ehm – komiksu. Tedy – comixu… nebo komixu? Samo si to řekne, kdy to chce tak a kdy onak, už je to přece jen subkultura více jak čtyřicetiletá a i když za ta léta sjela hodně druhů drog, nakazila se všemi možnými i nemožnými chorobami (namnoze pohlavními) a i když už dneska je comix víc „alternativní“ než „undergroundový“, je to pořád jedna z nejzajímavějších částí komiksového světa vůbec. Posouvá totiž pořád hranici dál: jen si připomeňte, kdo všechno v poslední době alespoň u nás rezonoval mimo striktně komiksové ghetto: Joe Sacco? Čistá americká alternativní scéna… Zapomeňte na ty, co mají problémy s adamantiem – přichází Greg Irons.

Cože? Proč zrovna tohle? Po Hernandezovi a Crumbovi? Vždyť – můžete namítnout – i třeba takový Vaughn Bodé, který ovlivnil nejedno graffiti je výraznější postava než Irons… To všechno lze slyšet skrze křemíkový infrasvět čtenářů Komiksária. Možná je to pravda, ale zrovna Irons patří k autorům, jak se snad po přečtení přesvědčíte, kteří by měli být zařazováni vedle „klasiků“ undergroundu, když ne pro své dílo (to Ironsovo patří objemově spíš k menším), tak pro jeho výtvarnost, angažovanost a třeba i tetovací umění. Už jen to, že o Ironsovi vyšla v nedávné době monografie od Patricka Rosenkranze (You call this art?!!, Fantagraphics Books 2006), jinak autora veledůkladné knihy věnované americkému comixu (Rebel Visions, letos vyšlo ve druhém, rozšířeném vydání), cosi napovídá.

Greg Irons (vlastním jménem Gregory Rodman Irons) nás může fascinovat hned několikanásobně – jako autor hudebních plakátů, jako autor undergroundových komiksů, jako vcelku uznávaný tatér. Irons se narodil 29. září 1947 ve Philadelphii a už rokem narození je evidentní, že patřil patrně k nejmladším autorům, kteří se pohybovali na konci 60. let okolo comixu. Irons byl samouk, který se od puberty pohyboval kolem hudební scény v Pensylvánii. V zimě 1967 (v jeho dvaceti letech) odešel do San Franciska a díky známým se dostal k producentovi Billu Grahamovi. Graham dělal na konci 60. let koncerty ve slavném Fillmore Auditorium a byl Ironsovým stylem docela nadšen – a tak Irons vytvořil během roku pro Grahama sérii posterů na vystoupení nejrůznějších slavných kapel té doby, počínaje Jefferson Airplane a konče třeba Santanou. Vytváření psychedelických posterů byla jedna z nejvýraznějších líhní comixové scény v San Francisku – jmenovat lze Ricka Griffitha, Victora Moscosa i právě Grega Ironse.

V roce 1968 odjel Irons se svou přítelkyní do Británie, snažil se tam uplatnit jako výtvarník plakátů, pracoval i na animaci slavného beatlesáckého filmu Žlutá ponorka. Po návratu v roce 1969 do SF se opět vrátil k tvorbě plakátů a výtvarných podob obalů (tehdy) LP desek. Spolupracoval s nově vzniklou značkou Grunt records, kterou vytvořila hudební skupina Jefferson Airplane. Rok 1969 znamenal i Ironsův příklon od čistě reklamní tvorby k undergroundovému komiksu. Začal publikovat v časopisu Yellow Dog (od dvojčísla 13/14) vlastní comixy, kreslil pro něj i obálky – jedna z nich například ukazuje scénu ukřižování, přičemž ve stínu na kříž čurá pes. I nápis na kříži – INRI – zní v této verzi IRoNS… Greg Irons je v této fázi komiksu jedovatý, protiválečný rebel, který zapojuje do svých krátkých, černobílých comixů chodící mrtvoly z Vietnamu. Nebo alespoň kde může, zesměšňuje americký patriotismus, strýčka Sama a podobně. Například jeho krátký Raw-War Comics ze sešitu Hydrogen Bomb Funnies #1 (velmi volně by se dalo přeložit jako Zábavné příběhy s vodíkovou pumou) z roku 1970 začíná kresbou prostřelené hlavy právě kouřícího amerického vojáka ve Vietnamu.

V té době vytvořil společně se scenáristou Tomem Veitchem (později se upsal nekonečné komiksové sérii Star Wars) dvojici, která začala v nakladatelství Last Gasp, které existuje dodnes, vydávat sérii nazvanou Slow Death (Pomalá smrt). První číslo vyšlo na Den země v roce 1970 a je to důsledně ekologicky a varovně zaměřený komiks proti devastaci planety. Ovšem spolupráce Veitcha a Ironse (kteří se označovali svými iniciálami GI/TV – tedy voják / televize) nebyla jen tak povrchně angažovaná. Například jsou podepsáni pod poněkud nechutným comixem, nazvaným The Mick Jagger Story, ve kterém fanynka uřízne zpěvákovi Rolling Stones koule… Tento syžet později dvojice dotáhla k dokonalosti v příběhu nazvaném You got a point there, pop!, (vyšlo v Deviant slice #2), ve kterém dojde po znásilnění k odříznutí varlat a následnému snězení se slovy: „Real tasty, white boy!“

pokračování článku…