Rozhovor s Jirkou Grusem

S blížícím se datem vydání Nitra přichází i bližší pohled na jeho tvůrce. Dnes je tu rozhovor s Jirkou Grusem a v příštích dnech očekávajte pokec se Štěpánem Kopřivou.

jerie_rozhovor.png

Jak dlouho ti práce na Nitru trvala?
Práce trvala asi dva a půl roku s různými dodělávkami a problémy s obálkou atd. Je to docela dlouho, ale odráží se v tom moje nezkušenost s příběhem takovéhoto rozsahu. Album vznikalo bez jakékoli finanční zálohy, takže se do délky práce na něm promítlo také to, že jsem paralelně kreslil různé nesmysly, abych se uživil.

Pracoval jsi na Nitru postupně stránku po stránce nebo jsi ho tvořil komplexně?
Zpočátku bylo mé snažení lehce chaotické. Člověk se nechá snadno pohltit různými podružnostmi a detaily, které, jak už teď vím, mohou počkat. Například jsem si pořád něco fotil ve snaze být co nejpřesvědčivější, abych to nakonec nakreslil z hlavy bez oné urputnosti. Od začátku jsem se ale snažil vytvořit určitý systém, vědom si rozsahu scénáře s větším množstvím postav. Jednotlivé figury jsem nejdříve skicoval a učil se jejich podobu, navrhoval jsem různá prostředí, dekorace, kostýmy, rekvizity. Štěpán trval na Ferrari Daitona apod. Zkrátka jsem se snažil o něco, co je zřejmě běžnou výbavou profesionálních kreslířů ve světě a sice, jak to celé vystavět bez křečí a zádrhelů. Jedním z hlavních důvodů, proč jsem do toho vlastně šel, byla touha se jaksi více zprofesionalizovat, poznat problematiku práce na rozsáhlejší věci, protože jsem měl pocit, že to může mému vývoji pomoci.

Jaké výtvarné techniky jsi na komiksu použil?
Nitrák je po formální stránce kombinace akvarelových barev, tuše, pastelek a temperových barev, ke kterým jsem přesel po počátečních omylech s akrylem. Od začátku jsem věděl, že chci komiks udělat malovaný, aby obrazy byly plastické, bez obvyklých černých kontur vylitých barvou. Technika je to časově náročná, každé okénko vzniká několik hodin, některé stránky i týden. Chtěl jsem beze zbytku využít svoje zkušenosti s klasickou malbou. Také jsem usiloval o to, aby Nitrák vypadal trochu jinak a ve světě se neztratil.

Kde jsi bral inspiraci pro obrazové ztvárnění Nitra?
V realitě nejvíc. Já se vlastně ze začátku nadchnul hlavně tím, že tam dám takovou pražskou realitu, resp. žižkovskou. Pořád jsem říkal Štěpánovi, že hledám po Praze takové ty údržbářské party co vždycky někde stojí se šíleným strojem a asfaltují tam nějakou díru, a to že budou ti piráti a tak. Jenže nakonec je to vždycky trochu jinak, musí se nakreslit spousta věcí, které by si člověk jen tak pro radost kreslit nikdy nezačal a je vlastně důležité si to tak nějak oblíbit, uvědomit si, že ty obrázky tam nejsou sami za sebe, ale proto, aby nesly nějaký příběh. To, že si člověk musí nastudovat různé výjevy a vypořádat se s problémy jako je kompozice skupiny lidí v místnosti apod. je moc dobrá škola. Kreslíř tím získává nástroje, jak realitu lépe uchopit, přestane se bát a začne odbourávat pocit, že je něco přímo nemožné nakreslit, protože pak vás to ani nakreslit nenapadne.

Cítíš se teď po dokončení jako ostřílený komiksový kreslíř?
No tak něco mi ta práce dala, ovšem další problémy vyvstávají a já to vidím jako neustálou snahu určitým směrem. Prostě člověka něco fascinuje, a tak to zkoumá a u mě je to lidská figura. Kreslím co mě zajímá a můžu to dobře uplatnit v komiksu a je to pro mě takové zvláštní cvičné místo, které mi pomáhá řešit otázku, jakým způsobem vlastně figuru dnes zobrazovat. Tedy v době, kdy je možné si bleskurychle bez větši námahy opatřit digitální obrazy skutečnosti, které svou zdánlivou přesvědčivostí ovládají svět bez emocí a citů. Asi tak se cítím.

Jak se ti spolupracovalo se Štěpánem Kopřivou? Napsal ti scénář přímo na tělo nebo jsi musel místy zatnout zuby?
Myslím, že když Nitro dopsal, něco takového říkal, ale dolehlo to ke mně jako ozvěna velmi vzdálené minulosti, protože od té doby uplynuly už čtyři roky, hrůza. Pokud by to tedy i dnes potvrdil, musel bych se ho zeptat, jak do tohoto jeho záměru zapadají scény, které Štěpánovi fanoušci milují, kvůli kterým mě ale moc nemilovala moje přítelkyně. Když jsem totiž několik týdnů po sobě používal prakticky jen temně rudou barvu krve, bylo velmi těžké jí vysvětlit, že cela věc bude mít nakonec pozitivní dopad. Takže ano, musel jsem místy zatnout zuby, současně jsem se snažil dát do toho úplně všechno.

Co od tebe můžeme čekat do budoucna?
Uvidí se, jak to všechno dopadne. Nejhorší je ta vzrůstající existenční nejistota, která paralyzuje tvůrčí odhodlání. Ale snad Nitro v tomto směru něco vyřeší. Napsal jsem po období spolupráce se Štěpánem Kopřivou a Tomášem Prokůpkem vlastní delší příběh o ženě, pohybující se v prostoru, kde jsou téměř všichni muži kreténi, takže bych ho rád nakreslil a vydal.