O vztazích mezi architekturou a kupříkladu hudbou už bylo popsáno mnoho papíru, frekventované téma představuje rovněž vztah architektury a filmu, architektury a sochařství či poněkud vyhraněnější: vztah architektury a módy. Styčné body mezi architekturou a uměním komiksu nejsou na první pohled příliš zjevné, při bližším ohledání však očividné.
Vazby obou disciplín lze zkoumat z různých pohledů, přičemž jako základní se jeví paralely v přístupu k tvorbě. Vedle samozřejmého faktu, že architektura i komiks patří do oblasti vizuálního umění, propojuje jejich původce vlastnost, kterou by bylo možno označit jako pečlivost, preciznost, s trochou nadsázky pak i jako sklon k titěrnosti, kterou příkladně oplývá modelář lepící složité makety plachetnic uvnitř lahví od kubánského rumu. Kája Saudek, nestor českého komiksu, to v jednom rozhovoru poměrně přesně postihl těmito slovy: „Jeden opravdový akademický malíř, výtvarník a umělec mi prozradil, že chtěl taky „tvořit kreslené seriály“, ale nejtěžší, ba nemožné bylo pro něj narýsovat ty rámečky kol obrázků.“ (1) Architekta je poměrně bezpečně možné rozpoznat podle způsobu, jak systematicky si maže máslo na chleba nebo s jakou důkladností balí poštovní zásilky; podobně můžete velmi často zahlédnout komiksového tvůrce, kterak si s povyplazeným jazykem zastrouhává tužky s přesností na desetiny stupňů.
Stejně jako architekt, musí být i komiksový kreslíř vybaven důkladnou prostorovou představivostí: pro autory realistických komiksů je zcela nezbytná – podobně jako ve filmu je pro každé komiksové pole potřeba najít ideální úhel zachycení scény, z nějž by nejlépe a nejefektněji vystoupila sdělovaná informace. A protože kreslíř není limitován kamerou a jejími technickými možnostmi, záleží pouze na jeho vlastní obrazotvornosti. Ostatně využití perspektivy patří k základním stavebním kamenům komiksové dynamiky a mistra lze poznat mimo jiné podle jejího zvládnutí.
Jistou souběžnost pak je možno najít i v prolnutí obrazové a textové složky v obou oborech. Od komiksové bubliny ke kótovací čáře není až zase tak daleko a k odkazové čáře – jen coby křivítkem dohodil. Ještě před nějakými deseti patnácti lety, kdy se kótovalo ručně a kdy byl stejným způsobem činěn i lettering (tj. vpisování slov do bublin), museli mít všichni v psaní číslic a písmen úplně stejný fortel. Razantní nástup počítačů sice přinesl radikální změny na obou frontách, nové nástroje umožňující bezchybně dokonalé kótování a letterování, jakož i další činnosti sloužící k působivějšímu výzoru architektonického návrhu či komiksové strany, si však ani dnes nejsou příliš vzdáleny.
Jako největší rozdíl by se naopak mohla jevit epická složka komiksu, která v architektuře přítomna není. S trochou jedovatosti si však dovolím parafrázovat krédo funkcionalistů do podoby „příběh následuje formu“. Ta poměrně hezky postihuje situaci, kdy se adept architektury natolik nadchne pro sošnost útvaru, který mu právě vyrostl na stole z nahromaděných krabiček, odřezků a špejlí, že pak neváhá pro svého pedagoga vymýšlet co nejbarvitější zkazky o tom, jak se k výsledku dopracoval analýzami okolního kontextu. A je otázka, jestli podobný postup mizí i ze vztahu architekt/klient; ostatně při četbě průvodních zpráv některých architektonických projektů se člověk nestačí divit, jak dramatickou a literárně ambiciózní podobu jim jejich sepisovatelé dokáží vdechnout.
Nyní však od teoretických zdůvodnění přejděme ke konkrétním dokladům proklamovaného blíženectví. Architektura vstupuje do světa komiksu bezpochyby výrazněji, ať už přímo, nebo nepřímo. Je hodně zajímavé, kolik výrazných komiksových tvůrců absolvovalo studia architektury – za zmínku stojí například Ital Milo Manara, Francouz Jacques de Loustal, Španěl Miguelanxo Prado, Belgičan Stijn Gisquiere, polský krajánek Zbygniew Kasprzak, chorvatský klasik Žarko Beker anebo nejúspěšnější současný rumunský kreslíř Sandu Florea (2). A spíše pro zajímavost připomenu, že Lucie Lomová, první Češka, jíž se podařilo vydat autorské komiksové album ve Francii, je pravnučkou Jana Kotěry, přičemž architekturu vystudovala i její matka a sestra.
V samotných komiksech se architektura samozřejmě vyskytuje na každém kroku, ať už jde o monstrózní neogotické mrakodrapy z Batmanova Gothamu, gaudíovsko-freudovské kreace Saudkových velkoměst budoucnosti anebo realisticky zachycené běžné stavby v civilních příbězích. Existují však i cykly a alba, v nichž architektura hraje opravdu zásadní, případně zcela hlavní roli (3). Nejvýznamnější sérií tohoto typu jsou Les Cités Obscures (4) (Podivná města). Za jejím vznikem stojí dva Belgičané, scénárista Benoit Peeters a kreslíř Francois Schuiten, kteří čtenářům postupně představují jednotlivé metropole svého imaginárního světa, kde verneovské art deco drží krok s hypertrofovaným funkcionalismem. Důležitý příklad pak představuje také album Le Triangle Rouge (Červený trojúhelník), jež jako poctu invenci Franka Lloyda Wrighta vytvořil německý tvůrce Andreas (5).
Existují ovšem i vlivy působící opačným směrem. V řadě zemí jsou běžná komiksová muzea, galerie a knihovny, jejich typologie ale není nijak výrazně specifická. Neznámějším objektem tohoto typu je Centre National de la Bande Dessinée et de l’Image (6) (Národní centrum komiksu a obrazu), rozlehlá budova situovaná do francouzského městečka Angouleme, kde se každoročně koná největší evropský komiksový festival. Tento objekt ale bohužel patří k sérii pompézních pomníků, které se po sobě rozhodl zanechat někdejší francouzský prezident Francois Mitterrand a nad jeho postmoderním vzhledem přísné srdce českého architekta příliš nezaplesá.
Nejvýraznější příklad čerpání z komiksové estetiky představuje tvorba britského architektonického seskupení Archigram, které jako jeden z inspiračních zdrojů své utopické architektury uvádělo právě komiksy a jež svému sborníku Amazing Archigram 4 dalo přímo podobu kolážového komiksového alba – architekt zde vystupuje jako chrabrý superhrdina zapletený do politického boje ve futuristické společnosti (7). V českém prostředí se podobně radikální přístup hledá obtížně, nicméně i zde se občas komiksu podaří do architektury zaseknout alespoň jeden drápek. Například v soutěži na vstupní objekt a zákaznické centrum magistrátu v Hradci Králové v roce 2005 představila trojice architektů Jiří Zrzavý, Pavel Pekárek a Tomáš Kučerovský svůj návrh prostřednictvím komiksové sekvence s postavou vzduchoplavce v hlavní roli – a následně si odnesla jednu z cen.
České specifikum ale představuje množství komiksů obsažené v odborných architektonických časopisech, jež v ostatních domácích profesních periodikách nemá obdoby. Jako první přišla Stavba se satirickým seriálem Kůra & Metla autorského tandemu Jakub Kynčl a Jiří Knesl, v Eře 21 se po už zmiňovaném Červeném trojúhelníku objevily graficky razantní Výlety s ČSSA (= československou socialistickou architekturou) Vladimira 518 a následně „šumně“ melancholický cyklus Zapomenuté stavby, jejž psal a kreslil Tomáš Kučerovský. A pozadu nezůstalo ani Fórum architektury a stavitelství, kde se nejprve objevila eroticko-ironická Archytrella (scénář Vladimír Czumalo, kresba Michal Bednář), aby na ni posléze navázaly poněkud prostší Příběhy novináře Bobíka, jimž dává výtvarnou podobu Adéla Janíková.
(1) Kája Saudek, Petr Volf: Jsem socialistický realista. Reflex 25/1999, str. 20.Kája Saudek, Petr Volf: Jsem socialistický realista. Reflex 25/1999, str. 20.
(2) V „Comiclopedii“ na adrese www.lambiek.net/artists lze najít téměř stovku komiksových autorů s architektonickou průpravou.
(3) Pascal Lefevre: Architecture et bande dessinée. www.loustal.net/Loustal/archi0300.htm
(4) www.urbicande.be
(5) Tomáš Prokůpek: Andreas a Červený trojúhelník. Era 21 1/2003, str. 70-71.
(6) www.cnbdi.fr
(7) David Walters: The Architect as Superhero – Archigram and the Text of Serious Comics. architronic.saed.kent.edu/v3n2/v3n2.03.html
Text vyšel původně ve sborníku Odpojeno. Spojeno! (Architektura a komiks).