Beseda s Davidem B. na KomiksFestu

Není pochyb o tom, že největší hvězdou letošního KomiksFestu byl David B. Komiksárium vám nyní přináší záznam besedy s tímto autorem, která proběhla v rámci závěrečného večera celého festivalu. V kladení otázek se střídali moderátor večera Joachim Dvořák (JD) s překladatelem Richardem Podaným (RiP) a mikrofon následně zavítal i do publika (publikum). To vše obratně zaznamenával a překládal Zdeněk Rucký. V příštích několika málo dnech či týdnech vám přineseme ještě jeden obsáhlý rozhovor s Davidem B. dělaný přímo pro Komiksárium a recenzi závěrečných dílů Padoucnice.

Beseda s Davidem B.

JD: Nejste v Praze poprvé. Jak byste srovnal dojmy ze svých návštěv?
To je obtížná otázka, nevím, jak odpovědět. Je tady ještě o něco víc turistů – já k nim koneckonců taky přispívám svou vlastní troškou. Nicméně pořád platí, že Praha je krásné město a rád se sem vracím.

RiP: Teď se možná nezachovám úplně zdvořile, protože moje příští otázka se netýká Vaší práce, ale díla jiného komiksového autora. 24. listopadu bude mít v České republice premiéru film Persepolis Marjane Satrapiové. Už jste ho viděl?
Ne, zatím ne.

RiP: Marjane Satrapiová Vás uvádí mezi lidmi, kteří ji v její tvorbě velmi pomohli a kterým je za to vděčná. Jak jste se spolu seznámili?
Marjane jsem potkal díky spolupráci s Christophem Blainem. Stavila se za ním v práci a já se s ní dal do řeči. Vždycky mě zajímala historie, náboženství a různé kultury, a tak jsme se začali bavit o Íránu. Marjane ve mě nalezla někoho, kdo měl určitý přehled o kultuře a dějinách její země, a jak mi sama řekla, byl jsem první Francouz, se kterým si mohla takhle popovídat. Stali se z nás přátelé. Marjane tehdy dělala knížky pro děti, ale nebyla v tom moc úspěšná. Poradil jsem ji, aby místo toho napsala něco o vlastním životě. Protože tehdy s komiksem neměla vůbec žádné zkušenosti, požádala mě o radu a pomoc. Navázali jsme spolupráci a nakonec se nám podařilo vydat její komiks Persepolis v nakladatelství L’Association. Což byl začátek dnešního úspěchu Marjane.

RiP: To, že se zajímáte o historii, si mohli návštěvníci KomiksFestu ověřit i tady ve foyeru. Navíc se jedná o historii naší země. Mohl byste nám o tom říct víc?
Dějiny – hlavně ty středověké – jsou moje vášeň. Speciálně dějiny zemí, o kterých se toho ve francouzských školách moc nedovíte – střední a východní Evropa nebo třeba Orient. Na Husity jsem narazil při četbě knihy Fanatici apokalypsy od Normana Cohna. Zaujalo mě to. Svůj komiks Jardin armé (Obrněná zahrada) jsem napsal ještě předtím, než jsem přijel do Prahy. Musím říct, že kacířská hnutí pro mě byla vždycky něčím velice zajímavým. Hereze v dějinách představuje určitý zvrat, krizi. Pokud bych to měl dát do souvislosti s Padoucnicí, tak je to, jako by dějiny s příchodem kacířského hnutí procházely epileptickým záchvatem. Tím mě kacířství přitahuje.

JD: V České republice se hodně diskutuje o tom, pro koho je komiks vlastně určen, kdo je jeho příjemcem (teď nemám na mysli mainstreamový komiks). Takže pro koho se podle Vás komiksy píší? U nás se člověk může setkat s názorem, že komiks má v ČR tak slabé postavení právě proto, že mu moc lidí nerozumí.
Odpovědět na otázku, kdo je tím pravým příjemcem komiksu, není vůbec jednoduché. Budu mluvit spíše o francouzském publiku, protože ho znám lépe a mám s ním větší zkušenosti. Když jsme zakládali nakladatelství L’Association – kde vyšel i komiks Persepolis Marjane Satrapiové – tak jsme se chtěli zaměřit právě na komiks, který by nepatřil k mainstreamu. Chtěli jsme oslovit publikum s jiným vkusem, publikum, které by se nezajímalo jen o komiks jako takový. Ve Francii je trochu problém v tom, že určitá část publika je vázána na tradiční francouzsko-belgický komiks a jiné věci jako by pro ně ani neexistovaly. My jsme naopak chtěli vydávat komiksy, které by měly námětově blíže k literatuře a zpracovávaly by témata jako např. autobiografie, deník nebo sny. V USA už podobné komiksy vycházely, ale ve Francii v téhle oblasti stále existovala určitá bariéra. My ji chtěli zrušit, chtěli jsme najít publikum, které by mělo širší zájmy než je jen komiks sám o sobě. A nakonec jsme ho našli. Najednou jsme se v L’Association začali setkávat s ohlasy čtenářů, kterým se naše autobiografické komiksy líbily, připadaly jim zvláštní, autentičtější.

JD: Jak se Vám líbí české vydání Padoucnice?
Nemůžu se sice vyjádřit k překladu, protože česky neumím, ale české vydání se mi líbí, připadá mi zdařilé. Když začnou vaše komiksy vycházet v jiných zemích, je zajímavé sledovat, jak vypadají zahraniční verze. Většinou je na první pohled vidět, jestli se vyvedly líp nebo hůř. Česká verze se mi moc líbí. Respektuje do všech podrobností francouzské vydaní a s tím jsem moc spokojený. Při práci na Padoucnici jsem dělal všechno – od scénáře přes kresbu až po grafiku obálky. Proto jsem rád, že nakladatelství Mot udělalo českou verzi Padoucnice tak, jak jsem ji chtěl já. Chtěl bych za to lidem z Motu poděkovat. Taky bych chtěl říct, že se mi vážně líbí jejich logo. Myslím, že jejich logo a můj styl se k sobě výborně hodí.

OT