15. března 2008 začaly na stránkách sobotního vydání Deníku vycházet na pokračování Volemanovy příhody. Podobná možnost je pro každou komiksovou postavu požehnáním – díky pravidelnému objevování se v novinách s vysokým nákladem má velkou šanci proniknout do širšího povědomí. Zároveň však může být i jejím prokletím – riziko rozmělnění je nemalé, jak ostatně ukazují některé další domácí pokusy. Jak si tedy Voleman po 15 pokračováních a více než sto dnech novinové kariéry stojí?

Hned na úvod musím přiznat důležitou věc – mám Volemana rád a od samých začátků mu fandím. Přesto se budu snažit vystříhat podjatosti.

Rozhodně bylo poučné sledovat, jak si Jiří Grus, scénárista a kreslíř celého projektu, osahává novou půdu. Zatímco sešitový Voleman je černobílý, novinový je barevný; zatímco sešitový má košatý příběh, novinový musí mít u každého pokračování pointu; zatímco sešitový je žánrově nejednoznačný, novinový přirozeně tíhne ke grotesce. Navíc mezi nabídkou a započetím práce byla prakticky nulová prodleva a redakce Deníku nepřišla s žádným striktním zadáním, takže si Volemanův tvůrce musel mantinely za pochodu vytyčit sám.

Asi proto není příliš překvapivé, že první díl byl značně rozpačitý (představil Volemana, jeho přítelkyni Marii a kamaráda Kamila, ale jinak se v něm vlastně nic nestalo a žádnou postřehnutelnou pointu také nenabídl). Během dvou tří následujících částí ale Jiří Grus našel vhodnou polohu, kterou už dále rozvíjí bez na první pohled viditelných skoků. Kresba se odlehčila, zbavila se nadbytečných šraf, přibylo nadsázky. Námětovou škálu pak brzy vymezily dva póly: partnerské vztahy a klasická komedie kopance a klacku – každý doposud vydaný příběh v různé míře mísí obojí. A je zábavné pozorovat Grusovo občasné zkoumání, co všechno mu ještě projde – u 6. pokračování nazvaného Venuše to bylo zobrazování nahoty, u 9. dílu pod názvem Nová holka zase fekální nechutnost.

Co se stavby příběhů týče, Jiří Grus zjevně není matematicky přísný, racionální konstruktér. Možná vůbec nejpozitivnějším rysem Volemanových příhod je skutečnost, že za většinou z nich čtenář tuší autorův reálný zážitek. I zde je patrná asociativní metoda, kterou se rozvíjí sešitový Voleman a která Gruse často zavádí do světa ukrytého hluboko v jeho podvědomí. Ne vždy se mu podaří z počátečního impulsu uhníst dokonale funkční, přesně vypointované dílko, z každého dílu je ale cítit autorův zájem a okouzlení z toho, co se mu tak trochu samo rodí pod rukama. A z některých pokračování zůstane v hlavě lehce znepokojivý zážitek, který si člověk s oddechovým komiksem na víkend tak úplně nespojuje.

Sečteno a podtrženo – to, že je Grus výtvarně jistý, už snad ani nestojí za zdůrazňování. Ale to, že zatím se ctí obstál před další scénáristickou výzvou – tj. týden co týden vymyslet nový, originální příběh – stojí za zdůraznění velké. Tento úkol je s přibývajícími díly zákonitě stále těžší a těžší, proto jsem opravdu zvědavý, jak si Jiří Grus povede dál. Stejně tak jsem velmi zvědavý, jestli a jak ho snaha neuvíznout ve vyjetých kolejích přinutí rozšířit okruh vystupujících postav o další zajímavé charaktery nebo o nějaký kompaktnější příběh v pozadí.

Buď jak buď vidím to, že se zatím Volemananovy příhody v Deníku dobře drží, jako velmi důležitý a pozitivní signál pro domácí tvůrce. Z týdenního komiksu už lze pokrýt větší část životních výdajů, takže autor dostává možnost soustředit se na svou tvorbu mnohem víc, když vedle toho musí shánět peníze někde jinde. A současně se zdá, že česká společnost opravdu začíná o komiks stát a že to vnímají i vysokonákladová periodika.