V dětském oddělení Neoluxoru jsem před Vánoci narazil na knihu MUMINEK – Kompletní kreslené stripy Tove Janssonové. Cože? Janssonová kreslila i komiks? Hmm… Opravdu je to přímo od ní, žádná předělávka jako to japonské DVD, co máme doma… A celá kniha kromě obálky a předsádky je černobílá… Pro pětileté dítě možná nepřitažlivé… ale do toho doroste. Beru to a odnáším si tak domů svou soukromou komiksovou událost roku.
Stripů Tove Janssonové vydalo nakladatelství Argo v roce 2009 dva svazky. (Tento text se vztahuje pouze na první polovinu prvního z nich, poněvadž nejsem takový blázen, abych kvůli nějaké recenzi vypil naráz dvě sedmičky dobrého vína, když mi k jeho posouzení stačí deci.)
Kniha má takové provedení, jaké by člověk čekal od nakladatelství krásné literatury s dlouhou tradicí, jímž Argo zajisté je. Formát – velkolepá A4. Vazba – lepená do hřbetu, tvrdé desky, s vkusnou zářivě oranžovou předsádkou. Tisk – vynikající. Papír – příjemně nažloutlý, velice solidní gramáž jistě nad 150 gramů. Obálka – odvážný kopanec do tváře všem hýřivě barevným a lesklým potahům na křídovém papíře. Jde o „retro“ obálku s barvami záměrně střídmými a potlačenými, neleskne se ani nepodbízí, je vytištěna na nějakém speciálu s jemňoučkým vertikálním reliéfem a snad má i nějakou záhadnou povrchovou úpravu, možná je to jen matný lak, možná něco víc, ale rozhodně je velmi příjemná na dotek (= v reálu vypadá lépe než na našem obrázku – pozn .red.). Ano, takto si představuji obálku pro knihu Tove Janssonové. Takové obálky navrhovala ona sama. (A dlužno říct, že výhradně kvůli zmršeným, kýčovitým obálkám, jež u nás nastoupily někdy v devadesátých letech, jsem si kdysi přestal muminí příběhy kupovat.)
Na tomto místě je dobré se zastavit a ujasnit si, že všechnu dosavadní chválu směřující do Arga bychom mohli velice snadno přesměrovat na původního vydavatele Drawn & Quarterly (Montréal 2006), pokud se ukáže, že Argo jen převzalo jejich grafické řešení a celkové provedení knihy.
Krátkým zkoumáním na internetu zjistíme, že je tomu opravdu tak. Přinejmenším formát, vazba, obálka a grafika jsou shodné. Drawn & Quarterly je komiksové vydavatelství se skvělým edičním plánem. Reprint stripů Tove Janssonové je unikátní projekt, kterým autorku vůbec poprvé uvedou na severoamerickém kontinentu. Kanadský vydavatel vypustil na trh již čtyři svazky stripů, takže pokud jej Argo bude následovat, máme se nač těšit.
Zbývá se vyjádřit k těm aspektům knihy, jež vznikly výhradně v našem údolí mlékem a strdím oplývajícím. Jsou jimi překlad a lettering. Čeština překladatelů Libuše a Luboše Trávníčkových je jednoduše skvělá. Srovnání s anglickým originálem nebylo možno podniknout, originálu nemaje. Lettering Aleny Tejnické sice nedosahuje nejvyšší mety všech letteristů (ruční lettering), ale rozhodně se dá označit slovem vkusný. Zvolený font je baculatý jako muminci sami a tahy písmen mají přesně tloušťku linky, kterou Janssonová nakreslila zbytek knihy. To samo o sobě zaručuje, že font působí téměř jako ručně psaný, žel, kromě bublin, v nichž bylo nutno font zmenšit nebo (ach ouvej) dokonce proporcionálně zdeformovat. Našlo by se ještě pár podobných výtek, jako třeba to, že tučný řez zvoleného písma není asi vůbec jeho tučným řezem, ale úplně jiným písmem v roli náhradníka. Ale dost hnidopišství.
Samostatný odstavec si zaslouží cena. 358 vočí je za černobílý komiks dost, hlavně když hned vedle leží Nepraktův legendární „pravěký“ komiks Sek a Zula (rovněž v pevných deskách, ale celobarevný, malý formátu, 98 stran, za 199,-) nebo Příběhy Coura a Courka (velmi kvalitní scénář i kresba, Macourek-Born, léty prověřená klasika, zase pevné desky a celobarevný, A4, 64 stran, za 189,-). No jo, to je pravda, jenže jako dospělý jedinec konkurenční knihy přečtete jednou a pak je necháte dětem, kdežto s Janssonovou se to má trochu jinak. Tady máte v rukou v podstatě krásnou literaturu )nebo spíš krásný komiks) pro děti i dospělé, která nemůže vyjít v tak vysokém nákladu jako konkurenční tituly. Navíc je to experiment, nikdo to ještě u nás nečet. Takže jako běžný kupující se můžete naštvat, ale jako bývalý vydavatel Argo zcela chápete.
Tím ukončeme rozpravu o knize jakožto hmotném objektu a věnujme se jejímu sdělení. Proč jsou pro mě tyto dva svazky komiksovou událostí roku 2009? Za prvé proto, že mám malý přehled o současných komiksech. Třeba takového Nikkarina jsem si ještě ani nestihl koupit.
Za druhé proto, že jsem Otesánek. Snědl jsem první knihu o mumincích, která u nás vyšla, snědl jsem i tu druhou, třetí, snědl jsem i Janssonové vzpomínky pod názvem Dcera sochaře (Argo, 2002) a snědl jsem i to japonské DVD, i když se mi dost nelíbilo, že se tam Moraně říká Groka. Tove Janssonové prostě nikdy nebylo dost. Nikkarin je určitě geniální, ale vždycky se s ním trochu potáhne takové to: „Ten kreslil nejdřív úplně jako Moebius.“ Kdežto Janssonová kreslila od začátku úplně jako Janssonová. A i když jsem třeba takové Brutto zhltnul a dokonce si ho nechal od všech autorů podepsat, vím, že se k němu budu vracet jen málo. S výjimkou Hrnce totiž neskýtá příliš mnoho veselí. Kdežto Janssonová…
Tove Janssonová (srpen 1914 – červenec 2001), mj. nositelka plakety Nilsse Holgerssona, medaile H.Ch. Andersena, ceny Švédské akademie, medaile Pro Finlandia a finské státní ceny za literaturu, nebyla zřejmě nikdy příliš konvenční tvor. Měla bláznivé dětství a bohémský život. Její otec byl sochař, matka ilustrátorka, chůva četla s oblibou Platóna a rodinným mazlíčkem byla u Janssonových opička Poppolino, která nosila barevné svetry s geometrickým vzorem.
Tove Janssonová patří k několika málo kosmotvorným autorům naší doby. Podobně jako J. R. R. Tolkien stvořila z ničeho celý samostatný svět, nepodobný světu kolem a zároveň přeplněný ději a postavami, které jej jakoby v zrcadle popisují. Zatímco Tolkienův kosmos obnášel tvoření celých map, dějin a jazyků neexistujících národů, Janssonová použila pouze svůj vlastní život, vtip, zkušenost a pár citlivě vybraných skutečných předmětů, jako je například cylindr, puška, peníze, ostnatý drát a šperky. On opřel svůj svět o vědeckou erudici a ona o čistou a elegantní linku. Vesmír, který stvořila Janssonová, je stejně svébytný a poučný jako Tolkienův, jde jenom o ženskou variantu kosmotvoření, takže to nevypadá tak monumentálně na první pohled. Oba autoři psali v podstatě pro všechny, ne jen pro děti, a oba četly všechny věkové kategorie.
Muminek se zrodil roku 1940, stripy vznikaly od roku 1954 na objednávku tehdy největšího světového deníku London Evening News. Vycházely pak 5 let ve čtyřiceti denících na světě a četly je miliony lidí. První stripy vytvořila autorka sama, později na nich spolupracovala se svým bratrem Larsem. V roce 1959 již bylo těchto dlouhých příběhů ve stripech jedenadvacet (každá kniha z reedičního projektu Drawn & Quarterly má obsahovat cca čtyři z nich). Autorku v té době přestalo bavit pracovat v tempu deníků a vrátila se k poklidnějšímu způsobu tvorby. Lars však pokračoval v jejich kreslení až do roku 1975. Stripy nebyly prvním komiksem Tove Janssonové, předcházel jim příběh zvaný Mumini a konec světa, psaný pro finsko-švédské noviny Ny Tid.
Nad čistými linkami, perfektními rastříky (jak to ta ženská udělala, navíc bez komputeru?) a dokonalými kompozicemi jednotlivých okének nemůže člověka nenapadnout, jak by se asi vyvíjela vizuální kultura příběhů pro děti, kdyby ji nepřeválcoval Disney, ale Janssonová. Je to však uvažování pohříchu akademické, protože T.J. jako absolventka pařížské École des Beaux Arts byla nejspíš vždycky menšinový žánr a proti ďábelským mlýnům průměru nemělo nic takového šanci. Ostatně i myšák Mickey, jestli se nepletu, vypadal ze začátku docela fešně.
Janssonová staví své stripy nenápadně, kostičku po kostičce jí pod rukama vyrůstá veliký barevný hrad. (Samozřejmě jde o jiné barvy, než tiskařské.) Možná to nebylo zábavné čtení, když jste měli každý den v novinách jen kousek komiksu, protože některé stripy nemají ostře vyhrocenou pointu, ale co já vím, třeba se v padesátých letech stripy vystřihovaly a lepily do sešitů? Jako celek totiž ta věc funguje nejlíp.
Děj je naprosto nepředvídatelný. Vše se odehrává jakoby v současných reáliích („Úžasné! Znamenité! Vyděláte majlant!“) a přitom dokonale v intencích dada („Jím tvůj dům. Je docela dobrý.“) Když Muminka strážník zatkne a vsadí do žaláře za to, že utrhl růži, a Čenich jej osvobodí a vzápětí mu poradí, jak zbohatnout („Smíchej vodu, med, pepř, přesně tak… A máme elixír života!“), čtenář si pomyslí, že to bude další malér. Jenže Janssonová v pravou chvíli přehodí výhybku a elixír skutečně funguje. Ovšem jinak, než se čekalo.
A tak to jde dál a dál. Čenich chce založit banku, aby byl ještě bohatší (jak aktuální téma!), a Šňupálek mu poradí, aby investoval raději do ovocného sadu. Ze směsi semen však vůbec nevyrostou stromy, ale něco jiného. Tatínek v cylindru se neustále nudí a vyhledává dobrodružství. Jakmile najde opuštěnou jeskyni, hned se do ní nastěhuje. (Maminka: „Ovšemže chci bydlet s drahým manželem v jeskyni… Ale jak můžu utéct od milovaného syna?“) Opuštěný muminek si chce upéct koláč, ale do kamen nasype místo uhlí střelný prach…
Postupně, okénko za okénkem, se vrství svět se svými vlastními pravidly a obyvateli, kteří jsou nám podobní i nepodobní zároveň. Sám od sebe se rozvíjí a sám se vypráví příběh-nepříběh, groteskní zrcadlo nastavené našemu světu, které na rozdíl od mnoha jiných takových zrcadel není ani kruté, ani nevyvolává hurónský smích, ale jen se usmívá. A dokonce ani po šedesáti letech není zaprášené ani vyšlé z módy. Takové nenápadné dobré věci jsou dnes vzácné.
A teď mi dovolte zmlknout, abych vás nepřipravil o vaše vlastní objevy. A vlastně už ani nechci psát žádné recenze… „Chci jen v klidu žít, sázet brambory a snít.“