Ode dneška budou na Komiksáriu vycházet nepravidelné zápisky Lucie Lomové z Angoulême. Autorka Anči a Pepíka, Zlatých českých pohádek nebo komiksu Anna chce skočit je ve Francii na dvouměsíčním tvůrčím pobytu. Během něj bude pracovat na novém komiksu Divoši a psát své zážitky z městečka, které žije komiksem.

30.4.2010, asi 10:00
Sedím v TGV z Paříže do Angoulême a připomínám si, že ten rychlovlak jede opravdu tak rychle, že se v něm dá psát. A taky kreslit – koukám, že u většího stolku si nějaký kluk rozkládá desky a velké papíry a cosi tam tvoří. Před třemi lety jsem tudy jela v opačném směru, teď se vracím na dva měsíce, které jsem si vybrala. Květen a červen, dva nejkrásnější měsíce v roce.

Budu pracovat v jednom z atelierů, které tu Dům autorů poskytuje komiksářům, ilustrátorům a tvůrcům animovaných filmů bez omezení země původu a věku. Kde budu bydlet, přesně nevím. Těch ostatních autorů tam bude necelá třicítka, jak jsem zjistila na webových stránkách. Italové, Korejci, snad Španěl, Ukrajinec, hlavně ovšem Francouzi. Podle ukázek na webu dělají pěkné věci. Já se chystám hlavně pracovat, mám s Divochama (barevný komiks, která připravuje přes rok a půl – pozn. red.) velké zpoždění.

Opatrně si plánuju denní režim a sleduju krajinu za okny, placku placatou jak Polabí, kde se střídají záplavy šťavnaté zeleně a žlutá řepková pole – jestlipak už u nás taky kvetou? Jsem docela unavená, v tom autobuse se nedá absolutně spát, z Prahy ve 4 odpoledne, ráno ve čtvrt na sedm v Paříži, teď vlakem. Ale koneckonců nikdo po mně zatím nic nechce, všechen čas mám pro sebe a to je luxus, který jsem už dávno nezažila.

1. 5. 2010
Komunisti mají ve Francii prý jen dvě procenta, ale svátek práce se zde také slaví, takže je všechno zavřené. Varována, nakoupila jsem si už včera, abych přežila do pondělka. První dojmy byly a jsou skvělé: ateliér s výhledem k řece sdílím se dvěma chlapíky, s příjemným Thomasem Gosselinem a Alfonso Zapicem (toho jsem ještě neviděla), bydlím v rozlehlé, zařízené garsonce v boční části starší budovy muzea (foto níže vlevo). Dostala jsem kartičku, se kterou si můžu půjčovat knihy, chodit do kina a do muzea, navštěvovat přednášky a jiné kratochvíle pořádané velkorysou institucí, jakou je Cité internationale de la bande dessinée et de l’image. Další kartička je od budovy Maison des auteurs, takže můžu využívat ateliér, jak se mi zlíbí.

Večer, už úplně vyřízená, jsem se šla ještě projít přes řeku po pěší lávce k nové budově komiksového muzea (foto výše vpravo), která byla loni slavnostně otevřena, přestavěná z bývalé továrny na sudy. Od řeky vlaze vane, nikde nikdo, pomalu se šeří.

Dneska dopoledne se raduju a jásám, jaký mám skvělý rychlý počítač s velkou obrazovkou a tablet lepší než mám doma (ten vynález, co se s ním rovnou kreslí do počítače). Pak už na mě ale zvoní Thierry Groensteen (francouzský teoretik komiksu a autor knihy Stavba komiksu – pozn. red.) a jdeme na obídek. Ráda ho po čase vidím, musíme toho hodně probrat.

Pak prohlídka města, působí úplně jinak než tehdy v lednu v době festivalu, ulice prázdné, město tiché a klidné. Thierry vypravuje, co všechno je tady a v okolí k vidění a já si říkám, že by bylo lepší být tu až PO dokončení komiksu, abych se mohla víc věnovat výletům a společenskému životu. Zároveň mi ale padá kámen ze srdce, protože mě můj nakladatel uklidňuje, že je to v podstatě na mně, kdy budu s komiksem hotová.

Thierry před obrazem Yslaira (Memoires du XXe ciel) na náměstí Saint André. V Angoulême je takových komiksových zdí plno, budu postupně přidávat další:

Na titulce: Já u sochy Hergého, Tintinova tatínka, kterou prý vytvořil legendární Chang – jeho čínský přítel – po Hergého smrti. Stojí na náměstí, které nese Hergého jméno.