Už mi funguje tiskárna, skener, i pero od tabletu, jen ta lampa stále chybí… A tak kreslím doma dopoledne, v ateliéru pracuju hlavně na počítači.

Predevčírem jsem byla poprvé v knihovně, půjčila jsem si deset knih, pomalu je probírám, nemůžu se rozhodnout, co dřív dělat – kreslit nové stránky, vybarvovat staré, číst komiksy, učit se francouzsky, poznávat město, muzeum, muvit s lidma… (Vím, že tohle rozhodování je dost přepychové, asi jako když někdo neví, jestli má sníst nejdřív, já nevím, Toblerone nebo Mozartovu kouli…)

V té knihovně jsem prečetla Sovětske mládí od Nikolaje Maslova. Loni mi o něm vypravěl José Alaniz, americký znalec ruského komiksu. Maslov je Rus narozený roku 1954 na Sibiři. Prý ostýchavě přinesl do francouzského knihkupectví Pangloss v Moskvě stránky svého autobiografického komiksu, že by to rád vydal, a vyšlo mu to – tak jsem na to byla zvědavá.

Bohužel velké zklamání, nepříliš strukturované záznamy, jak to s ním bylo, co prožil od dětství do dospělosti, co dělal, kde byl. Zakladní téma je, jak je to v tom Rusku hnusný, jaký zabedněnci a tupí opilci tam žijou, což je možné, ale vše se to nějak moc nese v duchu „podívejte se, co já jsem všechno musel snášet, mezi jakými pitomci jsem byl nucen žít.“

Přitom, kdyby se člověk chtěl dobrat nějaké pointy nebo závěru, něčeho, tak se snad nabízí na poslední stránce obrázek, kde hrdina rybaří s dalšími milovníky prostého života a nad tím se klene jeho myšlenka, že v životě je nejdůležitější krása a prostota nebo něco takového.

Všecky ty postavy jsou vetšinou nakreslené jako takové rozšklebené polozrůdy, s výjimkou krásného autora a jeho partnerky. Maslov použil jednoduchou kresbu tužkou, takový ušmudlaný šedý styl. Byla jsem na album Maslova zvědavá, protože před pár lety byl také na pobytu v MDA a připravoval tu svoje druhé album Synové října, které prý už takový ohlas nemělo. Stejně jako poslední album, které vydal letos, opět ze Sibiře (Il était une fois le Sibérie). Zdá se, že první Rus, co publikuje komiks ve Francii, asi trochu promarnil ten kapitál.

Ovšem že mi to připomína mou situaci, s tím prvním publikovaním ve Francii a tak podobně. (Komiks Anna chce skočit nejdříve vyšel ve Francii, až později česky – pozn. red.) Nevím, do jaké míry se komu líbí můj komiks nebo jak moc je to pro lidi zajímavé tou jinakostí. A tím, že se odehrává v prostředí, které je pro ně exotické. Ale nemá cenu to moc zkoumat. Stejně chci dělat věci tak, abych s nimi byla hlavně sama spokojená, tak co s tím…

Já se navíc nemusím vrátit na Sibiř, můžu do Prahy…

Nevím, do jaké míry jsem tu exot. Mluvila jsem s Amrutou Patil, indickou komiksářkou. Podle toho, co říkala, jsme na tom s komiksem asi tak podobně jako Indové. Ale v MDA je to jak v Babylonu, takže tady jsou na exoty zvyklí.

Úplně nahoře vidíte další wall-painting opět od Juillarda. Fotím, kolem čeho jdu, tak ještě počkejte, já se projdu i jinde. Jen kdyby nebyla tak strašná zima pořád…

Dále čtěte:
PRVNÍ DÍL Z