Praha v Hellboyovi připomíná vtip zákeřného Brňáka

Nezdá se to, ale superhrdinů spjatých s naším hlavním městem je docela dost. V židovské čtvrti už před staletími působil třeba humanoid mimozemského původu, jak o tom přinesl zprávu abíčkovský komiks Golem. Za protektorátu se v Praze bil za svou vlast Pérák, dnešek zosobňuje postmoderní holešovický rek Voleman a třeba Nuselský most je zas spojen se Saudkovým sci-fi psancem Bezhlavým. Ovšem to jsou všechno hvězdy domácí produkce. Zahraniční superhrdiny naše stověžatá matička zas tak neláká. I když třeba léto v dvaaosmdesátém roce bylo podle pamětníků výjimkou. To tu byl Hellboy. Že to nevíte? V tom případě račte milostivě čísti dále!

„Tak tohle je fakt něco, co se nevidí každej den.“
– proneseno Hellboyem na Malé Straně

Marná sláva, komiksářství je diagnóza. Mě například už od pozdního mládí (z této životní fáze jsem se překvapivě stále ještě psychicky nevybabral) na výletech po našich hradech, zámcích a jiných pamětihodnostech straší dvě nutkavé myšlenky: 1) Jak by tu památku nakreslil Mike Mignola? a 2) Co by tady mohla zažít mistrova nejslavnější postava? Žel, dlouho se zdálo, že rudý vyšetřovatel z Ú.P.V.O. se brání jakémukoliv spojení s naší republikou – tedy pokud odhlédnu od ubytování Hellboye filmaři na Vítkově a pomlčím o Mignolově odvážném přesazení Karlštejna do rumunských končin. Až teď přišlo Comics Centrum se sérií krátkých komiksových příhod Hellboye nazvaných Pražský upír a další povídky. Jsa pragocentrických patriotem, odsunu jako opominutelnou přítěž všechny ostatní příběhy stranou a napíšu nejprve něco o dílku, které dalo českému vydání jméno. Originální publikace má jinak v angličtině název The Troll Witch and Others podle jiné povídky.

Už na první pohled zarazí, že výtvarnou podobu zkazky Pražský upír má na svědomí Philip Craig Russell, nikoliv dvorní malíř polepšeného pekelníka. Mignola je jen autorem upírského scénáře a dvou podařených (motivicky však skoro totožných) kreseb inspirovaných Pražským upírem, jež jsou v knize rovněž otištěny. Po chvilce se dá ale na rukopis, respektive rukokres, nového autora zvyknout. Kdo se vyrovná s Russellem, autorem i u nás vyšlé Koralíny, má v přijetí propírané povídky už z poloviny vyhráno.

Druhou možnou překážkou je poněkud neortodoxní přístup cizích umělců k realistickému zpodobnění pražských lokalit. Někdo může mít problém s tím, že pozadí známé soše svatého Václava dělají Hradčany stojící někde na místě nové budovy Národního muzea, že při souboji Hellboye s upírem socha dominující Václavskému náměstí přijde o kopí a bitka se o jedinou sekvenci dále „plynule“ přesouvá na Karlův most. To je zkrátka taková jízda, že se člověk skoro ani nevšimne, že u Myslbekova sousoší chybí stojící čtveřice českých patronů. Celé to působí jako dílo hodně zákeřného Brňáka. Já na tato svérázná pražská čarování úspěšně aplikuji svůj hodnotící ortel tak zvané „Neprůstřelně kvality“ – „Co je na daném jevu dobré, je dobré a naopak co je špatné, je taky dobré.“ Zkrátka si cením toho, že můžu vidět českou metropoli v americkém akčním komiksu a popsané kiksy na mě v posledku působí dobře svou roztomile lehkou trapností. Jediným zcela nezvládnutým místem celé povídky je její předposlední stránka přeplněná hysterickými citoslovci, která patří spíše do kreslené grotesky ve stylu Tom a Jerry. Samotná story, inspirovaná legendou o duchu kostelníka od svatého Petra, mě bavila a nemám jí celkem co vytknout.

Ještě si na tomto místě neodpustím drobný postřeh. Hellboyova pražská mise se odehrává v srpnu 1982. O měsíc dřív byl v Československu prokazatelně americký exprezident Richard Nixon a v září zas na oficiální návštěvu Prahy zavítal libyjský dobrodruh Muammar Kaddáfí. Dost zvláštní, že se všechny tyto osobnosti s notně problematickým životopisem sešli skoro ve stejný čas v naší zastrčené normalizační domovině, nemyslíte? Určitě by se na tom dala vystavět nějaká konspirační teorie, mně by ale bohatě stačilo, pokud by se sem z té trojice její komiksový zástupce ještě někdy podíval.

V pořadí již sedmý hellboyovský svazek nechce zaujmout jen devatenáctistránkovým Pražským upírem. Je však smutné, že za nejslabší části recenzované komikové knihy pokládám první a poslední příběh, což jsou pro vyznění každé povídkové sbírky místa velmi klíčová. Paradoxně mají obě slabší dobrodružství i ze všech historek nejexotičtější, a proto i nejslibnější jména. Úvodní krátká věc Penanggalan odehrávající se v Malajsii mi celkově přišla nevýrazná, spíš do počtu.

Poslední a zároveň nejdelší příběh nazvaný Makona začíná velmi dobře. Mignola se v Makomě postaral vizuálně jen o úvod a závěr, jádro dobrodružství si vzal na starosti malíř Richard Corben. Dva diametrálně odlišné styly tvoří originální dualitu mezi realitou Hellboyova světa a hájemstvím afrických pohádek a mýtů, které ožívají ve vyprávění jedné upovídané mumie. Škoda, že ke konci mi už zápletka přišla trochu překombinovaná. Leckoho mohou zarazit i obrázky podezřele lehce dojatého (!) rudého hláskaře, jak pláče růžové (!) slzy.

Corbenovo finále v Makomě se sedmihlavým drakem připomíná postavou bestie jinou potyčku v knize Pražský upír. Mám na mysli čistě Mignolovu povídku Hydra a lev, kde se Hellboy dostane do křížku pro změnu s tříhlavou hydrou. Je zajímavé vidět obě podobné pasáže od rozdílných autorů. V porovnání jasně vynikne Mignolova bravura. Corbenova práce zabírá větší prostor. Ale působí hodně staticky, protože zachycuje celý akční střet jen ve velkých pravidelných celcích. Na Hydře a lvu se mi nejvíc líbí nápad přidat hlavnímu hrdinovi dětského parťáka. To mi přijde už do dob prvního hellboyovského filmu jako dobrý tah. Skvělý je kontrast malého dítěte s mohutnou postavou Hellboye, který jako správný tvrďák lidským mláďatům příliš nerozumí, přesto s nimi má tenhle červený „boy“ možná víc společného, než by si byl ochotný příznat. Jen zamrzí, že celou zápletku na samém konci musí vysvětlit Trevor Bruttenholm – „Ó jé“ mručí Hellboy i já po krátké přednášce vzdělaného mentora.

Poslední trojice paranormálních případů ze svazku se řadí k tomu nejlepšímu, co jsem od Mika Mignoly četl. Trollí čarodějnice nadprůměrně využívá tradiční Mignolovu recepturu – přirozeně Hellboye naroubovat na starodávnou pověst s velkou dávkou hororu a bizarnosti, kterou není žádný scenárista schopen vymyslet jen tak od stolu.

V Experimentu dr. Carpa se hlavnímu hrdinovi do cesty postaví trochu netypicky směs okultismu a (post)steampunkové techniky, což byla v hellboyovských dobrodružstvích hlavně doména hitlerovských protivníků z delších příběhů. Šílený vědec z povídky opět ukazuje, že peripetie chlápka s kamennou pravačkou se můžou dobře obohatit o prvky vědecko-fantastického retra. Experiment dr. Carpa obsahuje i nejlepší akční moment celé knihy – šestistránkový souboj plný emocí s absentujícím záznamem dialogů a jakýchkoliv ruchů udělá na diváka silný dojem. Sekvence utopená v tichu volá po interpretaci. Všechno se seběhlo tak rychle, že autor „jako zapomněl“ zaznamenat všechny výkřiky, ječení lidoopa, střelbu, prýštění energetických výbojů? Nebo je to naopak zpomalený zlý sen, který bez zvuku ještě zesiluje svůj účinek? Každý se při tempu prohlížení mimoděk rozhoduje pro jednu z variant odpovědi.

Poslední historka Ghúl naopak experimentuje s textem. Děj rámuje televizní záznam loutkové adaptace Shakespearova Hamleta, mezi tím Hellboy honí po hřbitově monstrum, co se zásadně vyjadřuje v dekadentních verších různých autorů. Celé to zní jako fantasmagorie, ale tento komiks je skvostný. V předchozí recenzi na Podivná místa jsem se navážel do patetické ukecanosti mnohých nabubřelých záporáků – v případě Ghúla jde ovšem o vychutnávání nefalšované poezie, bravo! Opět smekám nad tím, jak Mignola dokáže v relativně těsných mantinelech gotického hororu přijít s novými nápady.

A nyní už jen jeden můj soukromý skromný nápad na závěr – kupte si Pražského upíra. Tři stovky za brožovanou verzi Hellboyova řádění nejen v husákovské Praze považuji za dobrou investici.

Hellboy #7: Pražský upír a další povídky
scénář: Mike Mignola; kresba: Mike Mignola, P. Craig Russell, Richard Corben
Comics Centrum, 2010
záznam v comicsdb