RECENZE: Hrnčíř Jó je unesen čínskou mafií Sto osm draků a ta z něho pomocí akupunktury vyrobí perfektního nájemného zabijáka, který má v Japonsku zasadit smrtící ránu místní jakuze. Vraždící mašina má jen jedinou slabinu – nad svými chladnokrevnými činy se vždy z lítosti rozpláče.
Odtud dostal komiks Plačící drak (Kuraingu Furiiman/Crying Freeman) scenáristy Kazue Koikeho a malíře Rjóči Ikegamiho jméno. Manga, která v letech 1986 až 1988 vycházela v časopise Weekly Big Comic Spirits, a byla už třikrát zfilmovaná, se díky nakladatelství Crew objevuje i v českém překladu. Zatím tedy alespoň první díl z pěti. (Série má šest částí, Crew ale vychází z vydání od Dark Horse, kde se vešla do pěti knih – pozn.red.)
Kazue Koike je jeden z nejslavnějších japonských komiksových scenáristů, který se dočkal ovací i za oceánem – po Osamu Tezukovi se v roce 2004 stal teprve druhým Japoncem v Síni slávy Eisnerovy ceny. Jeho (a Kozure Okamiho) Lone Wolf and Cub byl jednou z prvních manga sérií, která začala vycházet v druhé půlce osmdesátých let v Americe. Několik prvních obálek nakreslil Frank Miller, velký Koikeho fanoušek.
Přepálené nápady
Koikeho příběhy ideálně naplňují stereotypy toho, co by měl komiks z dálnovýchodní exotiky obsahovat, ať už jsou to hrdinní samurajští roninové (Samurai Executioner, Lone Wolf and Cub) nebo nesmlouvavá jakuza (Plačící drak). Zároveň jeho díla nejsou tak úplně vzdálená tradičnímu americkému mainstreamu – stříká v nich hodně krve, muži jsou silní a svalnatí a ženy krásné a povolné. Což je nejspíše důvod, proč Crew po Plačícím drakovi sáhla jako po další manze ve svém katalogu vedle Naruta a Zápisníku smrti.
U Koikeho scénářů občas musíte vykřiknout „Pane jó.“ – což je mimochodem věta, která se v Plačícím drakovi objevuje celkem často (připomínám, že hlavní hrdina se jmenuje Jó). Scenáristovy nápady jsou jednoduše maličko šílené: nájemný vrah ovládaný akupunkturou, vetchá čínská babička jako nejdrsnější bojovnice pod sluncem, mafie křižující oceán s atomovou ponorkou.
Jsou to prostě ingredience béčkových filmů, do nichž jsou zpětně jeho komiksy obvykle adaptovány. Což se stalo i Plačícímu drakovi, jehož poslední adaptaci – francouzsko-kanadskou verzi z roku 1995 – jste možná zahlédli na Nově někdy před půlnocí. Jenže zatímco u filmu nejspíše dříve či později usnete, komiksová nadsázka vám pomůže lépe se naladit i do maličko nepravděpodobného příběhu.
Dnes se v hudbě i filmu hojně vrací estetika osmdesátých let, ovšem vesměs ji současní umělci pojímají ironicky a s odstupem. Plačící drak je oproti tomu krystalickým příkladem osmdesátek se vším, co k tomu patří. Nemám ani tak na mysli dobové módní propriety jako velké kulaté brýle, vyfoukané vlasy (dámy) či hokejový mulet (pánové), spíše způsob vyprávění příběhu, který postrádá špetku ironie a psychologie. Karty jsou jasně rozdány a souboje se odehrávají ve fyzické rovině. Plačící drak je přiznaný brak a Koike je králem nekomplikované zábavy.
Jsme ještě pořád v polovině osmdesátých let, kdy hlavní segment komiksového trhu tvoří oddechová manga kategorie seinen pro dospělé muže, vesměs úředníky, kteří komiksy louskají na cestě metrem do práce. A „drak“ je poslední Koikeho velký hit; v devadesátých letech přichází horečka šónen (klučičí) mangy, a když se k žánru akčních jakuzáren vrací mladí autoři na konci tisíciletí, už si můžou dovolit zkoušet neotřelé postupy. Tím myslím třeba Koroshiya Ichi/Itchi The Killer (1998 – 2001) Hideo Yamamota nebo o drobet starší Orudo Boi/Old Boy, kteří jdou v propracování charakterů a jejich vnitřních konfliktů podstatně dál než Koike.
Vynalézavé porno
V Plačícím drakovi se vše podstatné odehrává v rovině letících kulek a mečů a malíř Rjóiči Ikegami se v tomto ohledu činí na výbornou. Jestli se ale v něčem opravdu vyžívá, tak v zobrazování sexu. „Plačící drak není ani moc příběh, spíše krásně namalované a velmi vynalézavé porno,“ píše publicista Jason Thompson ve svém seriálu House of 1000 Manga. Po přečtení prvního dílu nelze než souhlasit.
Páteří příběhu je sice láskyplný vztah hrnčíře/zabijáka Jó a jeho lepé (údajně) přítelkyně Emu Hino, kterou potká v úvodu první knihy. Místo toho, aby ji zabil, se do ní zamiluje a ona se stane ve válce s mafií jeho Achillovou patou. Jenže dojemný příběh lásky se Koike rozhodl trochu ozvláštnit s pomocí dalšího trochu nelogického nápadu. Tetovaný svalovec je na začátku knihy panicem, nicméně v dalším průběhu knihy je jeho krásou očarováno hned několik žen. Zatímco mu milovaná Emu píše dojemná psaníčka, Jó si užívá akrobatického sexu s náhodnými slečnami.
Prostě osmdesátky před nástupem AIDS a ženské emancipace. A když se vám to zalíbí, žádný strach, další díly jsou pořád o tom stejném. Jestli si chcete udělat výlet strojem času, tak Plačícího draka lze jen doporučit. Mozek můžete nechat doma.
Crying Freeman – Plačící drak 1
Kazue Koike, Rjóči Ikegami
Překlad Ľudovít Plata, Crew, 2011, 408 stran, 379 korun
záznam v comicsDB