ROZHOVOR: Tomáš Prokůpek bádá ve skryté historii českého komiksu

Představuju si ho jako Indiana Jonese. Pídí se v zaprášených archivech po komiksových pokladech, a když mu nevrlá knihovnice upře přístup do studovny s artefakty, obličej se ji rozpustí jak svíčka. To proto, že komiksový badatel využije místo biče spíš obří lupu…

Tomáš Prokůpek pro Čechy objevil komiksové pradědečky, jako jsou Zdeněk Pokorný, Ladislav Vlodek nebo Emil Posledník. Jejich díla i životní osudy přibližuje v magazínu AARGH!, který se loni dožil desátých narozenin. Prokůpek to neoslavil jen vydáním Výročního speciálu, ale také zplozením syna Václava, který se narodil letos v květnu. Takže si zadělal i na vlastní Království křišťálové lebky.

„Se svými největšími objevy se občas vytahuju před zahraničními kolegy,“ usmívá se Prokůpek, který podle svých slov prožívá snové období.

„Stripy staré osmdesát let patří spíše mezi kuriozity a komiksový fanoušek přeci jen prahne po ukázkách tvorby současnější,“ konstatuje recenze desátého AARGH!u na jednom českém serveru o fantastice. Co takovému názoru říkáš z pozice historika?

Vyjádřím se k tomu spíš z pozice redaktora. Od začátku se snažíme, aby byl AARGH! pestrý a aby ukazoval různé podoby komiksu. Zároveň nám připadá důležité připomínat, že komiks v českém prostředí funguje dlouho a už za první republiky měl často progresivní podobu. Stripy Jeníček a dědeček, na které recenzent naráží, jsou podle mého názoru svižně nakreslené, plné potřeštěně absurdního smyslu pro humor a určitě nemají být pouze rozsáhlejší ilustrací souvisejícího textu. Odstup osmdesáti let jim dodává další kouzlo, ne každý je ho ale zřejmě schopen vnímat a ocenit. To je ale samozřejmě v pořádku, reakce na AARGH! bývají často různorodé, každý vynáší i zpochybňuje něco jiného. Tenhle stav vnímám jako přirozený důsledek právě snahy o pestrost a v konečném důsledku mě těší – kdyby všichni měli stejné výhrady, bylo by něco špatně.

Zároveň bych ale rád podotkl, že cítím jisté rozpaky nad snahou SF fandomu vtahovat komiks pod svá křídla a poměřovat ho svými interními měřítky.

Kdy ses začal zajímat o tu nejhlubší komiksovou historii?

To se rodilo postupně. Nejdřív mě zajímal Kája Saudek a okruh českých autorů o generaci starších než já – měl jsem je rád už jako malý a chtěl jsem si pro sebe pojmenovat, co mě na nich vlastně baví a co z jejich přínosu ovlivnilo další vývoj u nás. Jenže je to samozřejmě tak, že i tihle lidé navazovali na starší autory, a tak jsem se při tom rozplétání souvislostí začal dostávat hloub a hloub. Definitivní zlom ale nastal v roce 2006, když jsem při prvních pokusech o pročesávání periodik dostupných v Moravské zemské knihovně objevil úplně neznámý český komiksový časopis Koule z druhé poloviny 20. let 20. století. V tu chvíli jsem pochopil, že je opravdu čím se zabývat a že osudy autorů, kteří za těmito projekty stáli, jsou často fascinující. Dostal jsem se ke skicářům a deníkům Ladislava Vlodka, asi nejzajímavějšího přispěvatele Koule, a byl jsem ztracen.

Jak se člověk dostane ke skicářům Ladislava Vlodka?

Musím říct, že pídění se po pamětnících a dědicích je v tuhle chvíli asi nejzábavnější část mé práce. Je to taková hra na detektiva. S pomocí Tomanova Nového slovníku československých výtvarných umělců a Googlu se o dávných komiksových tvůrcích snažím dát dohromady co nejvíc informací a na jejich základě vytipovávám lidi a instituce, co by mě mohli posunout dál. A pak telefonuju, mailuju, posílám klasické dopisy. Připomíná to často pohádku o kohoutkovi a slepičce, kdy mě jeden člověk odkáže na druhého, druhý na třetího, třetí na čtvrtého atd. Někdy ale ten řetěz nakonec končí u kýžené osoby a pak to prakticky vždycky ústí do velmi milých setkání – dotyční mívají velkou radost z toho, že se někdo o tvorbu zapomenutého tatínka či dědečka zajímá. Někdy je opravdu bizarní, jak se k hledaným potomkům dostanu – třeba u Josefa Vodrážky mě nakonec správně nasměrovala až americká univerzitní profesorka v důchodu, která byla v roce 1984 na krátké návštěvě Československa a s Josefem Vodrážkou se náhodou setkala v kavárně. Konkrétně u Ladislava Vlodka to ale bylo docela prosté, v hranickém regionu byl jako grafik a malíř velmi respektovaný, takže najít jeho příbuzné bylo snadné. A měl jsem štěstí, že byli opravdu otevření a vstřícní.

První číslo AARGH!u vyšlo v roce 2000. Od té doby jsi v archivech objevil spoustu „novinek“. Změnil se od té doby tvůj pohled na český komiks?

Změnil se hodně. Mezi lety 1938 a 1948 prodělala česká společnost čtyři zásadní politické veletoče, které rozmetaly kontinuitu v mnoha oblastech a zrovna v komiksu to bylo opravdu fatální. Z komiksového dění, které bylo od konce 20. let vlastně hodně bohaté, v obecném povědomí zůstalo jen minimum, v podstatě jen Rychlé šípy. A jak jsem začal překvapeně objevovat, co všechno se tu před válkou událo, začal jsem přehodnocovat i své názory na dění po ní. Třeba se obecně ví, že komunisté neměli rádi komiksové bubliny, ale zjevná nevraživost českého (a vůbec evropského) prostředí vůči dialogovým bublinám je mnohem starší. Tenhle americký vynález se na starém kontinentě před druhou světovou válkou prosazoval dost obtížně a komunisté vlastně jen oprášili a ostřeji pojmenovali to, co už tu dříve v trochu jiné formě bylo.

Současně ale prvorepubliková komiksová tradice přežívá v různých podobách pod povrchem dodnes. Krystalický příklad představuje Čtyřlístek, který v ledasčem přímo navazuje na prvorepublikového Punťu.

Takže to funguje jako v kterémkoli jiném oboru – čím komplexnější máš přehled, tím vnímáš věci provázaněji a plastičtěji. A i to, co znáš už dlouho, najednou můžeš vidět v novém světle.

Zkusil sis všechno – komiksy čteš, píšeš o nich, sám je tvoříš, vydáváš práce jiných, bádáš v historii. Naplňuje tě jedna z činností víc než ostatní, nebo to musí být právě jejich kombinace?

V současnosti jsem nejvíc ponořený v historickém bádání, protože teď je doba, kdy ještě lze objevit opravdu mimořádné poklady – skvělé zapomenuté komiksy i podivuhodné osobní příběhy jejich autorů. A tahle objevitelská doba spíš dřív než později zákonitě skončí. Jinak mi ale asi opravdu nejvíc vyhovuje, když to můžu různě střídat a vyhýbat se pracovnímu stereotypu. Ony se navíc všechny ty činnosti vzájemně ovlivňují. Třeba scénář Sbohem, má lásko!, za který jsme potom, co ho Karel Jerie nakreslil, dostali na mezinárodním festivalu v Lodži první cenu, se zrodil z uvažování nad tím, jak se komiks od své „dětské“ fáze postupně přesunul do té „dospělé“. Takže to beru tak, že až mi skončí grant, nejspíš si dám s historií na čas pokoj a pravděpodobně se hlouběji ponořím do jiné oblasti spojené (těsněji anebo třeba méně těsně) s komiksem.

Mluvíš o grantu, na co konkrétně se vztahuje?

Je to tříletý grant Grantové agentury ČR a dělám na něm spolu s Martinem Foretem z FF UP Olomouc a Pavlem Kořínkem a Michalem Jarešem z AV ČR. Výstupem grantu budou dvě obsáhlé knihy – jedna věnovaná teorii komiksu, na které se nijak nepodílím, a druhá historii českého komiksu 20. století, na které se podílím celkem výrazně. A musím říct, že teď mám opravdu snové období – v pracovní době se můžu naplno věnovat něčemu, co jsem před grantem dělal pokoutně po večerech. Takže jsem klukům nesmírně vděčný, že mě k tomu projektu přizvali.

Ukazoval jsi staré české komiksy zahraničním kolegům? Co na ně říkali?

Se svými největšími objevy se před svými zahraničními kolegy samozřejmě občas vytahuju (smích). Někdy je těžké odlišit, kdy se za jejich nadšenou reakcí skrývá jen dobré vychování (třeba u Paula Gravetta, což je typický britský gentleman, to tak nejspíš bude), ale pochvalné komentáře nejsou řídké. Jsou to holt podobně vyladění lidé a ocení i ty nuance, které mohou být nezujatým čtenářům lhostejné.

Můj současný dojem z raného českého komiksu je takový, že se tady řada progresivních tendencí objevila velmi brzy, ale většinou se v dané době neuchytila a neobjevila se v masové produkci. Takže třeba můj kamarád Adam Rusek, polský komiksový historik zaměstnaný ve varšavské Národní knihovně, mi asi trochu závidí, jak brzo jsme tu měli první komiksy s dialogovými bublinami. A já mu zase trochu závidím, jak to v Polsku už před válkou díky většímu trhu všechno víc fungovalo ve velkém. Obdivné reakce u řady lidí vyvolává Lada – ten byl opravdu hodně osobitý. A jinak se mí američtí známí občas baví tím, že se u Ladislava Vlodka, Zdeňka Pokorného a dalších podobných autorů snaží rozklíčovat konkrétní americké vzory, ze kterých vycházeli.

Zrovna americký trh zažívá v posledních letech zlatý věk reprintů. Vychází Herriman, King, Crane, Foster, Segar, nedávno vyšel Gottfredsonův Mickey Mouse. Vychází ale i soubory zapomenutých superhrdinů z první postsupermanovské vlny na přelomu 30. a 40. let. Proč zrovna nyní nastal ten vhodný čas k exkurzím do minulosti?

Myslím, že to je tím, že komiks opravdu prodělal fázi dospění a sebeuvědomění. Komiks už nečtou jen náctiletí fanoušci, ale i lidé, které zajímají jeho konkrétní kulturní, společenské a historické souvislosti. Svou roli hraje samozřejmě i nostalgie, jenom na ni ale tenhle boom svádět nelze, protože reprinty si určitě nekupují pouze osmdesátiletí dědoušci. Prostě se tu v určitou chvíli zrodila dostatečně velká čtenářská obec, která už chápe rozdíl mezi „klasikou“ a „kuriozitou“. A v bohatých historických vrstvách komiksu je z čeho těžit.

Také u nás se pomalu prolamují ledy a vychází knihy o dějinách komiksu. Ty ale spadají do publicistiky. Nelákalo by tě sestavit naopak soubor čistě z archivních kousků?

Láká mě to velmi. Ve Výročním speciálu AARGH!u jsme si to opatrně vyzkoušeli a teď mám rozdělané dva projekty, které by měly právě takovými antologiemi vyústit. Víc o nich ale zatím mluvit nechci, jeden už je těsně před podpisem smlouvy, nicméně v obou je ještě pár neznámých.

Je to tak, že ty jsi momentálně v AARGH!u přes dějiny a Tomáš Kučerovský se soustředí na současnou alternativu?

Ne, to ne. Funguje to tak, že na začátku se s Tomem Kučerovským a Jirkou Mitáčkem domluvíme, které zemi se bude nové číslo AARGH!u věnovat. Jirka se pak stará o granty, já mám většinou na starosti kompletní publicistiku a komiksy vybíráme s Tomem dohromady. Určitě to není tak, že by mě současná tvorba nezajímala nebo nebavila.

Ve Výročním speciálu jste ironicky komentovali deset let AARGH!u. Kdyby ses měl ale soustředit čistě na kariéru Tomáše Kučerovského, co bys řekl o jeho výtvarném vývoji? Můžeš na něj prásknout, jestli na sobě pracuje tak, jak naznačují jeho poslední věci, nebo si přivezl pomocnou sílu z Asie…

Na Tomášově tvorbě je samozřejmě velmi znát, že na sobě roky maká. On sdílí s Davem McKeanem teorii, že komiks je mnohem vhodnější médium pro lyrické příběhy než pro epické, jen na to zatím ještě málo lidí přišlo (smích). Mně tenhle názor ostatně taky není cizí. Baví mě, že Tomáš pořád hledá nové techniky a postupy a každý komiks se snaží dělat tak, aby jeho forma co nejvíc odpovídala obsahu a aby co nejvíc využil možností výtvarného jazyka. Osobně si ale myslím, že Tomáš je vůbec nejsilnější tehdy, když vypráví lehce nadsazené autobiografické nebo prosté civilní příběhy – má mimořádný dar vyhmátnout jemný humor prakticky v každé situaci. Když kreslí hodně jednoduše, oslovuje mě to asi nejvíc. Zajímavé ale je, že jeho tahle poloha přitahuje nejspíš nejmíň.

Můžeš něco prozradit o jedenáctém AARGH!u?

Bude věnovaný maďarskému komiksu, přinese 25stránkový komiks Jirky Gruse, dvoustránkový kraťas Lucie Lomové nebo dalšího docela dlouhého Fanouše včetně rozhovoru s Danem Černým. Prostor ale tradičně dostanou i debutanti. Historický profil se tentokrát zaměří na jednoho zapomenutého českého génia, který už v roce 1867 v obrázkových seriálech pracoval s konceptem vracející se postavy. Jeho praprapraneteř už jsem vypátral, spojit se s ní se mi ale zatím nepodařilo… Pevně doufám, že nové číslo vyjde v prosinci. Při nejhorším v lednu, jako každý rok.

Přes Tomáše a AARGH! jsme se dostali do současnosti. Ví se o tobě, že moc nemáš rád obrozenecký přístup ke komiksu. V časopise Živel jsi ostře reagoval na text Vojty Čepeláka Comics: Válka v ČR (Živel #31), který právě takový přístup prosazuje.

V poslední době mám na svědomí ostré texty dva – ještě recenzi na Encyklopedii komiksu v Československu (čtěte zde – pozn. red.). V obou případech jsem dost dlouho váhal, jestli mi to stojí za to, protože určitě nemám ambici získat pověst komiksového Rejžka. Ale v obou jsem nakonec usoudil, že je ta reakce potřeba a že hlavní problém je vlastně velmi podobný. Jsem přesvědčený, že v současnosti prožívá český komiks další zlomové období. Že poprvé ve své historii začíná být kulturní veřejností přijímán jako normální kreativní forma – zvlášť pro lidi pod třicet je to už úplná samozřejmost. A ruku v ruce s tím se profesionalizuje – tvůrci to ještě pořád mají těžké, ale přístup nakladatelů na jedné straně a úroveň jeho teoretické reflexe na druhé straně mají zjevně vzestupnou tendenci. Proto je potřeba se odříznout od nekritického a do sebe zahleděného fanouškovství, jelikož to je cesta do pekel. Svého času mohlo fungovat jako jakýsi inkubátor, ale tahle doba skončila.

Pokud to budu moct ovlivnit, vždycky se budu snažit, aby se tu rozvíjelo prostředí, kde může komiks fungovat v co největší šíři od řemeslně dobře zvládnutého mainstreamu po divoké experimenty. Aby oslovoval co největší škálu lidí, aby se o něj zajímala běžná média a aby kritika a publicistika měly co nejvyšší úroveň.

3 komentáře u „ROZHOVOR: Tomáš Prokůpek bádá ve skryté historii českého komiksu“

  1. Coze? Grant??? Tak na tohle jdou moje dane?????? No konecne na neco smysluplneho :] Drzim palce

Komentáře nejsou povoleny.