Když se na mě obrátila redakce Komiksária, abych napsal krátký článek o svém setkání s Moebiem, odepsal jsem: „Ono moc není o čem psát, mluvil jsem s ním asi pět minut a celou dobu jsem z něj byl podělanej až za ušima.“ Na to mi přišla odpověď: “No, však i to podělání se dá pěkně popsat, ne?” Ech, no dobře. Bude to silně subjektivní vzpomínka. Výměnu plínek raději vynechám.

S Moebiem jsem se setkal na komiksovém festivalu v Lodži v roce 2008, jehož součástí byla tehdy putovní výstava českého komiksu Generace nula. Naše výprava (Tomáš Prokůpek, Martin Přibyl, Martin Foret a já) tam ale stejně jela hlavně kvůli Moebiovi.

V natřískaném přednáškovém sále jsme se snažili zachytit každé jeho slovo, pohyb, gesto, cokoliv. Člověk, který ovlivnil několik generací komiksových autorů a výtvarníků, lidí, kteří jsou dneska sami legendami a kteří považují setkání s jeho prací za naprosto zásadní. Bilal, Gaiman, Saudek…

Moderátor diskuze byl naneštěstí velký fanoušek Blueberryho, takže diskuze probíhala stylem “A to, co nyní vidíte, je stránka z jednoho z prvních pokračování Blueberryho, kterou ale pan Giraud nekreslil! Je to velice zajímavé a pan Giraud nám určite povypráví o tom, jak k tomu vlastně došlo.” Na věci, které zajímaly mě (na Incal, Hermetickou garáž, Arzacha, 40 dnů na poušti B a podobně), vůbec nedošlo.

ŽÁDNÁ TRÁVA, ŽÁDNÝ MOEBIUS

Poslední otázku z publika “Jaké psychotropní látky byste doporučil začínajícím komiksovým autorům?” se moderátor dlouho zdráhal přeložit. Když tak nakonec – ve tváři celý červený – učinil, Moebius bez mrknutí oka odpověděl: “Tráva. Bez trávy by nebyl žádný Moebius.” Načež se k nadšení publika a hrůze organizátorů rozpovídal o nevýhodách peyotlu a mexických halucinogenních hub, které zkoušel s Alexandrem Jodorowským v Jižní Americe.

Těžko popsat, jakým dojmem Moebius působil, aniž by člověk zabředl do banalit. To, že z něj sálala jakási klidná energie nebo charisma, zní jako největší klišé. Ale to správné slovo je asi vyrovnanost. Působil neuvěřitelně vyrovnaným dojmem. Jako někdo, kdo už určité věci prostě neřeší a už vůbec nemá potřebu sobě nebo jiným cokoliv dokazovat.

Zároveň byl evidentně pořád otevřený novým věcem, procházel si prodejní halu a velice zaujatě si listoval fanziny, včetně těch xeroxovaných na levném papíře. Předpokládal jsem, že bude neustále v obležení davu ctitelů, ale ne, jakoby se mu nikdo neodvažoval narušit jeho osobní prostor. Všichni byli úplně podělaní jen z toho, že jsou s ním v jedné místnosti. Včetně mě.

MOEBIUS A VOLEMAN

Neuvěřitelnou shodou náhod proběhlo zahájení výstavy Generace nula ve stejné budově jako slavnostní vyhlášení cen festivalu za přítomnosti čestných hostů, přičemž obě akce na sebe navazovaly. Organizátorům se tudíž podařilo nacpat Rosinskému, Manarovi a polské komiksové špičce přehlídku současných českých autorů až pod nos.

My jsme samozřejmě kroužili v bezpečné vzdálenosti hlavně kolem Moebia a sledovali, jak reaguje na ukázky českých komiksů, které přejde bez povšimnutí, u kterých se zastaví, a u kterých se nahlas rozchechtá (Voleman). Tou dobou už mi hlodala v hlavě myšlenka, která mě děsila: mám s sebou vytištěné portfolio svých komiksů, stojím vedle Moebia, který má evidentně chvíli volna. Jasně, člověk může ukazovat svoje věci lidem, kteří na rozdíl od něj umí kreslit a které obdivuje, klidně i Saudkovi, ale otravovat s tím MOEBIA? Ty vole…

Chodil jsem kolem něj asi hodinu, než jsem definitivně došel k tomu, že tuhle propásnutou šanci bych si vyčítal do konce života. Třesoucím se hlasem jsem se zeptal, jestli bych mu mohl svoje věci ukázat. A on, k mé hrůze, ochotně souhlasil.

A tak si se mnou v roce 2008 v polské Lodži Moebius povídal o mých komiksech.

RADY OD PANA GIRAUDA

Později, s chladnou hlavou, mi bylo jasné, že je na tohle zvyklý, že za ním musí chodit stovky fanoušků se svými výtvory, a že samozřejmě dobře ví, jak povzbudit a nesejmout. Ale i tak to stálo za to. Ukazoval mi momenty mých komiksů, které jsou dobré a které naopak nefungují, vykládal o respektu k postavě (“Víte, já nemám moc rád ironii. Ironický umí být každý.”). O tom, že ať je věc sebehaluznější, čtenář se musí mít čeho chytit.

Snažil jsem se poslouchat a ignorovat ten hlas, co mi celo dobu řval v hlavě: “Ty vole, já tady mluvím s Moebiem o svých komiksech. Tyvole, tyvole, tyvole.“ Když jsem po chvilce zvednul hlavu, kolem stál v uctivé vzdálenosti kruh fotografů, fotky označené jako “Jean Giraud hovoří s fanouškem” se objevily i v oficiálních materiálech dalších ročníků festivalu. Měl jsem z toho dojem, jako by se opravdu nikdo jiný neodvážil. Jako bych byl jediný, kdo mu ten den svoje obrázky vnutil.

POKRAČUJTE

Když si podrobně prošel moje portfolio, s úsměvem mi ho vrátil a zeptal se: “No a proč mi to vlastně ukazujete?” Vykoktal jsem něco v tom smyslu, že jsem chtěl využít toho, když je tady, aby mi k tomu něco řekl, nebo nějakou podobnou banalitu. Pobaveně mě pozoroval a pak odvětil: “Pokračujte. Však vy víte, co děláte.”

Zbylí členové naší české delegace dosvědčí, že dementní úsměv a nepřítomný pohled nezmizel z mého obličeje zhruba následujících pět hodin.

Rest in peace, Mr. Giraud.