Napsal David „Zack“ Zachoval

RECENZE: Pamatujete ptačí chřipku? My jsme si ji tu moc neužili a připomínají nám ji už jen japonští turisté s bílou rouškou přes ústa. Ale mohlo to dopadnout daleko hůř. V jednom alternativním vesmíru ji nerozchodilo 23 milionů Američanů. A co hůř, dala vzniknout prohibici na kuřecí maso.

Kde roste poptávka, rodí se i nabídka bez ohledu na zákon a jeho vykonavatele. Bez ohledu na etiku či morálku. Bez ohledu na zdravý rozum. Nad tím vším bdí takřka hajlující ruka FDA, nově vzniklého úřadu pro potraviny a narkotika (která nikoho zvlášť nezajímají, dokud vedle lajny koksu nemáte postavený kyblík z KFC). Série Chew má hezké kulisy, že? Tak to si počkejte na herce.

Tony Chu je cibopat. Jestli se zrovna sápete po slovníku cizích slov, tak si vás dovolím přibrzdit. Budete hledat marně. Cibopati mají jedinečnou schopnost „číst“ z chuti. Tony vám olízne prst a ví, že jste ještě v patnácti museli spát na gumovém prostěradle.

ŽÁBY S KUŘECÍM DNA

Uznejte, to je přece dovednost pro vyšetřovatele jak dělaná. Pokud má silný žaludek, protože potravinový zločin si nevybírá a zahryznout se do mrtvoly v pokročilém stádiu rozkladu není něco, na co se těšíte už od ranní kávy. Tony je ale správňák a tak sní, co mu život předhodí. I když mu život z velké části řídí jeho nadřízený, který ho nenávidí od první vteřiny, kdy se zkřížily jejich cesty.

Řada Chew začala vycházet v roce 2009 a je produktem relativně čerstvého trendu v americkém mainstreamu: Komiksy, kde práva na ně vlastní samotní autoři. Koncept to není nový. Nakladatelství Image Comics, které vydává i tuto sérii, se ho drží od svého vzniku. V posledních pár letech ale nabírá na síle, přiživovaný především neustálými právními tahanicemi autorů (či dědiců) s velkou dvojkou DC a Marvel.

Sešit na zkoušku
První číslo je k dispozici zdarma. Můžete listovat na serveru Newsarama nebo si jej stáhnout z comiXology.

Je také dobré si uvědomit, jak je trh překrmený generickými komiksy, u nichž více či méně schopní tvůrci/žoldáci plní nařízení shora. V takovém kulturním rašeliništi jsou upřímně prdlé komiksy – jako je Chew – vyloženým stánkem s pivem uprostřed Sahary.

Autoři na vás při čtení neustále mávají, usmívají se, stahují si vzájemně trenýrky a vesele křepčí do rytmu čehokoliv, co provibruje éterem. Číst Chew je stejný požitek jako prozevlovat pohodový letní den u vody s lidmi přátelskými a zajímavými. John Layman píše s obdivuhodnou lehkostí i přes mnohdy komplikované zápletky, naprosto bizarní postavy, skoky v čase a hrátky s žánrem i médiem samotným.

Svět staví postupně, co se zdálo z prvních pár sešitů jako nekomplikovaná kanibalistická hříčka, po dvou třech letech existence vybublalo do několik pater, kde spokojeně koexistují mimozemšťané, upíři, agenti z KGB i z kurníku, čokoládový sochař, žáby s kuřecím DNA či třeba roztomilá kritička restaurací. Ta píše tak přesvědčivě, že je schopná několika odstavci přivodit půlce města explozivní zvracení (to není metafora – pozn. red.).

IMAGE UŽ NENÍ BEZPOHLAVNÍ

V podobně pohodovém duchu kreslí Rob Guillory. Ostré hrany, výrazné linky, cílené – ale promyšlené – porušování pravidel, především těch anatomických. To jsou všechno klasické znaky druhé generace Image kreslířů, která se díky postupům odkoukaných spíš z animovaných seriálů odpíchla od totální výtvarné bezpohlavnosti svých předchůdců. Říkávali jsme tomu „skejťácký styl“. Není nijak převratný, ale je funkční, pro dynamické scény ideální, a především Guillory patří mezi kreativní představitele této školy.

Zatím vyšlo
Chew Volume 1: Taster’s Choice (sešity #1-5, 2009)
Chew Volume 2: International Flavor (sešity #6-10, 2010)
Chew Volume 3: Just Desserts (sešity #11-15, 2010)
Chew Volume 4: Flambé (sešity #16-20, 2011)
Chew Volume 5: Major League Chew (sešity #21-25, 2012)

Nejslabším místem série Chew je dvousečnost autorských komiksů. Stále je autoři dělají pro své publikum, ale podle sebe. A pro sebe. Buď přistoupíte na jejich pravidla hry, nebo jdete ze hřiště. Chew je ekvivalent stavebnice Lego se středověkým hradem na krabici, z které autoři staví všechno možné, jenom ne ten hrad. Nesmíte se brát vážně, stejně jako se vážně neberou autoři. Je jen na vás, kolik toho snesete, protože divoké skoky z čistě komických scén do temných segmentů jsou na denním pořádku.

Máte na to číst sérii, kde mezi sešity #18 a #19 vyšlo ještě číslo #27, protože autorům přišlo jako dobrý nápad udělat si menší výlet do budoucnosti? Já doufám, že ano. Dobrou chuť.