UKÁZKY > Svoje literární střevo odhaluje Dan Černý, známý především bláznivými příhodami komiksového hrdiny Fanouše. Kolem střev se to ostatně točí celé… Autor hrdě hlásí, že jeho kniha Kejda je „absolutní brak, ve kterým jde jenom o akci, násilí, sex, zombíky, emzáky a všechno ostatní. Jo a humor, samozřejmě, protože by tohle nikdo nemoh brát vážně.“

Hlavní postavou je Markéta, která vede všední život studentky až do doby, kdy si jednou k večeři uvaří zvláštní hmotu – kejdu. Ráno zjistí, že se stala vševědoucí. S kamarádkou Týnou se zprvu nově nabytou superschopností baví, ale pak se o ni začne zajímat armáda a jde do tuhého. Hrdinky se ze zombiemi zamořené vojenské základny dostávají do víru nekonečné války na cizí planetě, aby opět skončily na Zemi, která už ovšem není taková, jakou ji opustily, uvádí anotace.

Černého románek s beletrií ovlivnilo kreslení. „Ilustroval jsem několik sci-fi a fantasy povídek a vždycky jsem se těšil, jak se vyřádím na všech těch ufounech a spoře oděnejch ženštinách, případně akčních scénách, obludách a tak. Ale autoři většinou napsali takový vážný, zádumčivý texty plný přesahů, kde nebylo moc co ilustrovat. Tak mě nakonec napadlo, že bych si mohl něco napsat sám,“ vysvětluje známý komiksový vtipálek, který v knize střídá výtvarné styly od nadsázky Fanouše po realističtější ztvárnění (ne)mrtvol.

Kniha Kejda vyjde 29. srpna jako příloha zářijového čísla časopisu Pevnost.

Kapitola první

Markéta byla tak nějak normální studentkou, ale neboj, milej čtenáři, nebude to ta klasika ve stylu debilních existenciálních trág, kdy mladý (někdy už jenom duchem) autoři řešej vztahy, postmoderní společnost a nejvíc ze všeho sami sebe. Jen dočkej, ono se to rozjede.
Tak tedy… Markéta byla normální studentkou, táhlo jí na jednadvacet a bydlela na privátě v jednom velikým rodinným baráku s několika dalšíma studentama a studentkama. Ten barák nebyl v kdovíjakym stavu, defakto z něj akorát ždímal peníze za pronájem takovej jeden páprda, co ho kdysi dostal v restituci a žil vlastně jenom z činže a strašně chlastal. Ale to není důležitý, poněvač o něm tenhle román rozhodně není.
Je o Markétě, která se právě vrátila ze školy na privát a shledala, že zeje prázdnotou. Včetně ledničky! Peníze od rodičů prochlastala už v pondělí a teď se hlásil hlad.
„Ježišmarjá, co si dám? Dyť tu nic není!“ řekla pro sebe nahlas, ať tu máme taky nějakou přímou řeč.
Z lednice na ni koukala jenom fotka nějaký tlustý bestie, která kdysi byla člověkem a kterou tam vystavila její spoluprivátnice Mařena; vystřihla ji z jednoho debilního časáku pro slepice, aby nelezla tak často do lednice a netloustla. Mařena byla tlustá, proč si to nepřiznat, a mívala taky největší zásoby kalorií, ať už ve stavu paštik nebo tučnejch čokolád. Jenže tentokrát Mařenu skosila chřipka, a tak si válela špeky doma a nebyl nikdo, kdo by doplnil škrundající lednici.
„Hergothiml!“ přihodila Markéta ještě trochu přímý řeči do začátku našeho příběhu a vztekle práskla lednicí.
Měla hlad. A protože hlad dělá z lidí zvěř, začala jako krysa prolejzat všechny skříně a šuplíky v kuchyni, aby vyčmuchala cokoliv, co by se dalo třeba i za cenu menších zdravotních potíží pozřít.
Po chvilce hrabošení se smutně dívala na výsledek svýho úsilí: skoro prázdnej balíček těstovin, hrst mouky plný molů, nějaká kostka, co by snad mohla bejt masoxem (ale taky nemusela, to je právě to), fůra koření, hlt rumu, plesnivej sejra, co tedy původně plesnivej bejt neměl, pár stroužků česneku, něco fazolí a tak dále… zkrátka všelijaký podivnosti, který ovšem, kdyby se daly dohromady, pomyslela si naše hrdinka, mohlo by se z nich třeba něco slušnýho ukuchtit a dokonce snad i pozřít. Přiskočila k plotně, naházela to do hrnce, zalila vodou a během několika minut se místností linula vůně, o který by leckdo nevěděl, co si má myslet. Rádio vesele hrálo nějakej sračkoidní popík a kuchyně vesele ožila. Markéta po nějaký době dirigování událostí v hrnci seděla za stolem před talířem zelenohnědý kejdy a žaludek, kterej (na rozdíl od jeho paní) prožil zatraceně nudnej den, se už nemoh dočkat. Tím si taky můžeme vysvětlit otupělost chuťovejch pohárků.
Ovšem podstatný bylo, že se naše drahá studentka konečně najedla. Inu, hlad je nejlepší kuchař, a i když se tentokrát moc nepředved, Markétu uspokojil v plný míře.
Na závěr se dorazila panáčkem rumu, svlíkla se donaha a šla do koupelny.
„To byl zase den!“ povzdychla si před usnutím, když už ležela na pryčně.
A jak vcelku rychle upadala do spánku, ani ji nenapadlo, že ten den, co právě prožila v porovnání s těma, který na ni čekaj za rohem, byl hotovou oázou klidu a míru s růžovejma králíkama kolíbajícíma ji na houpačce z peří uprostřed rozkvetlý louky. Kejda v zažívacím traktu začala pracovat.

Kapitola druhá

Ráno bylo divný, protože ji bolela hlava, ale ne tak, jak byla zvyklá, když se něco slavilo (většinou to, že došla do hospody). Bylo to takový bzučení a nepříjemnej pocit, že ví úplně všechno na světě a v přiléhajícím vesmíru. Něco bylo jinak a nehoráznej bordel rozvalující se po pokoji to nebyl.
Ještě v noční košili šla do kuchyně, kde narazila na svou kamarádku Kristýnu, který nikdo neřek jinak než Týna, poněvač jméno Kristýna bylo moc dlouhý. Ta už byla v tričku s Mikymauzem, pila kafe, poslouchala ranní bulvární zprávy o šokujících novinkách ze světa slavnejch, který už dávno nikoho nešokovaly, a pytle pod očima prozrazovaly bujarou noc.
„Debilní Holub!“ řekla místo pozdravu pohroužena do sešitu biologie, „kdo to kdy slyšel, aby přednášky začínaly už od devíti hodin.“
„Mně je ti nějak divně, Týno.“
„To mi povidej! Přišla jsem až po druhý hodině. Květák přitáh pět litrů burčáku.“
„Ale já nemyslim z chlastu. Je to… je to jako kdyby trpaslíci založili odbory nebo stromy v lese začaly masturbovat. Tak divně mi je.“
Týna se na Markétu ustaraně podívala.
„Vzala sis prášek?“
„Ne, je mi dobře, ale… jak bych ti to vysvětlila… nějak najednou cejtim, že všechno vim. Ale úplně všecko! Jarda mě podvádí s tou krávou z hospody U Hada a ještě s nějakou Poupětovou z umělecký fakulty.“
„Tys ho sledovala?“ vtrhla jí Týna do řeči.
„Právě že ne, prostě to najednou vim. Stejně jako vim, že pod tímhle barákem je zakopanej židovskej poklad nebo že na měsíci Europa plavou pod ledem gigantický chobotnice. Nebo že Pavel pod náma si ho teď pod peřinou honí. Nebo že v noci umřel ten somrák, co jsme mu před tejdnem dávali nedopitou flašku vína. Prostě všecko vim! Je to k zbláznění!“ Chytila se za hlavu.
Týna nevěděla, co má říct. Kdysi v pubertě četla nějaký rady z přiblblejch časáků pro mutující stádium životního vývoje člověka, ale už si nevzpomínala na podrobnosti ani k čemu se ty rady vlastně vztahovaly. Chvíli tak honila po chodbách mozkovýho pletence věty, který by se daly sice vyslovit, ale současně by nic neřekly, až nakonec jednu takovou skutečně chytila.
„Jdem do školy, už je nejvyšší čas.“ Zaklapla sešit a dosrkla kafe.
Profesor Holub byl skutečně debil. Velmi si zakládal na svým vzdělání a kudy chodil, tudy sypal z rukávů všelijaký prověrkový a kontrolní dotazy, jenom aby sám sobě dokázal, jak moc se toho našrotil. Právě cosi mlel o hormonech a zuřivě čmáral na tabuli klikyháky, z nichž některý byly pokusem o písmo. Marně se snažil nadchnout zívající tlupu opic s kocovinou v přednáškovým sále.
„A není to jenom nějaká halucinace?“ ševelila Týna usazená v lavici směrem k Markétě.
„Já ti nevim. Já jenom vim, že všechno vim, a jsem z toho jelen,“ zněla zmatená odpověď.
„Tak to mi budeš radit při písemnejch,“ pousmála se Týna společně s Mikymauzem na tričku.
„Co se to tam vybavujete! Zřejmě všecko víte, že si v klidu povídáte jak dláždiči v hospodě, co Mazurková, Všetečková?! Známý firmy!“ všimnul si jich debil Holub.
„Čím je produkován melatonin!“ vystřelil kontrolní otázku a už se nadechoval k salvě výsměchu, výčitek a výhrůžek, že takhle u něj semestr nedokončej, když otrávená Markéta, v níž se nahromadila všechna zlost, kterou na Holuba měla od tý doby, co ho poznala, nečekaně odpověděla: „Neuroepifýzou ze zvláštních buněk, kterejm se říká pinealocyty, přičemž melatonin má vliv na barvoměnu.“
Holub otevřel hubu.
„Ale bejt váma, profesore, víc by mě zajímalo, co právě teď dělá doma vaše ženuška. Asi netušíte, že ji v tuhle chvíli klátí soused Buchal, kterej je sice blbej a určitě neví, čím je produkovanej ten váš melatonin, ale zase to vaší drahý Růžence umí udělat tak, až jí tečou sliny z pusy.“
Holuba polil imaginární kýbl ledový vody.
„Mazurková!“ zajódloval, „to je vrchol! To… co si dovolujete…“
„Jo, profesore Holube, teď přišel vrchol, to jste uhád. Oba říjej jak kobyly a soused Mareček pod nima jde právě pro hůl, aby zabušil na topení.“
Publikem vířil proud o vysokým napětí. To je vzrůšo! Co Holub udělá? Vrhne se na ni? Sežere ukazovátko? Podělá se?
Holub ovšem všechny zklamal, zachovával za každou cenu falešnej klid a řek Markétě: „Tak dost! Ty drzosti a smyšlenky si nechte do báru! Odpověděla ste kupodivu správně, tak si sedněte a už neplkejte nesmysly!“
A jal se pokračovat ve výkladu, přičemž bylo vidět, jak na něj melatonin působí vší silou, jelikož střídavě blednul a červenal. Už dlouho něco tušil, ale že zrovna Buchal! Takovej pablb! Tak proto jeho ženě nosí kytky na narozeniny nebo svátek, proto ji vozí autem do práce, proto se tak často náhodně potkávaj na chodbě! Po zbytek přednášky byl nervózní, mluvil zmateně a často se zadrhával, jelikož se mu z hlavy nadobro vykouřily dorzální a ventrální plánky soustav obratlovců a začal mu tam říjet soused Buchal s jeho ženou tak nahlas, až měl dojem, že to první řada studentů musí slyšet.

Kapitola třetí

Večer seděla Týna s Markétou v hospodě Na Osině a pily nějakou sladkou hrůzu, která zabalovala do příjemný chutě trpkej alkohol.
„Ty seš teď něco jako superman nebo tak… Víš, takový ty komiksový hrdinové, jak zmutujou a pak třeba lítaj nebo každýmu dokážou rozbít hubu. S tím můžeš dělat obrovský věci. Ty krávo, já vědět všechno ve vesmíru, tak… tak já nevim… tak si koupim výherní los, páč bych věděla, kerej to je, a žila si pak jak královna.“
„Já ti nevim, furt mám takovej divnej pocit… Připadám si jak nějaká bestie. Možná jsem to tomu Holubovi napařila až moc. Teď chudák doma trpí, podpantoflák. Nalil sobě a ženě vína a zkusil se po druhý sklínce zmínit o její nevěře a Buchalovi… Ta se rozjela! Třeba ho i vyhodí z bytu a on zase pude spát k mamince.“
„Ty to nevíš určitě?“
„Budoucnost neznám, ale vím proč ji nemůžu znát. Protože každou vteřinou se tvoří nová a nová varianta budoucnosti, rozumíš? Ta neni nalajnovaná dopředu. Jestli někdo věří v osud, tak je blbej.“
„Hele, a co Bůh? Existuje Bůh?“
„Kdepák! To je stejná hovadina, jako věřit v bludičky a vodníky.“
„A ufouni?“
„Ty existujou! Těch jsou tam v tom vesmíru mrtě!“
„Ty vole… No ty krávo!“ neskrejvala nadšení ze svý apgrejdovaný kamarádky Týna.
Ale pak jako by si něco uvědomila, až jí zaskočil hlt hubolepu v krku.
„To ale taky znamená, že víš všechno o mně!“ vytřeštila na Markétu oči, zatímco Mikymauz zůstával dál ve vysmátý pohodě jako nějakej rastaman z Jamajky.
„Mělas pět chlapů, ani s jednim tě to nebavilo, orgasmus si musíš dělat sama a párkrát jsi u něj myslela i na mě, což se ti poměrně líbilo. V pěti letech jsi bráchovi rozflákala autíčko, on tě za to říznul nožem do ruky a vždycky, když se podívá na tu jizvu, která ti po tom zůstala, má výčitky svědomí. Nenávidíš šminky a takový ty holčičí cetky, co se nosej, kde to jenom trochu jde propíchnout nebo pověsit, a růžovou barvu. Děláš, že ti chutná pivo. Taky by sis někdy chtěla zkusit sex s holkou a máš pochybnosti, jestli nejsi lesba…“
„Ježišmarjá, už dost!“ skryla Týna tvář do dlaní, až to plesklo.
„Z toho si nic nedělej. Kdybys věděla, co jiný lidi dělaj za prasárny a po čem toužej. Třeba támhleten v tom koutě si libuje v plyšovejch hračkách. Jeho rodiče se hodně divili, když přišel do puberty, proč maj najednou jeho starý plyšáci v prdeli díru. Nebo támhletu zase rajcujou politici, což teda nevim, co je horší. Po nocích sleduje záznamy ze zasedání vlády. A vůbec, jak tak koukám kolem, co člověk to kuriozita!“
Najednou se Týna zadívala někam hodně daleko: „To musí bejt strašný, vědět úplně všechno na světě!“
„Je to divnej pocit. Budu si muset zvyknout. Ale aspoň nemám vítr ze zkoušek.“
Napila se vesele a už viděla ty protáhnutý ksichty zkoušejících profesorů, až jim při závěrečnejch zkouškách řekne víc, než budou oni sami vědět. A Týna se těšila výhledem, že se sveze.
Cestou na privát dostala už slušně nalitá Markéta skvělej nápad, protože právě šly kolem putyky U Hada, kde, jak věděla, hobluje zrovna její Jarda tu slepici barmanku, která sice měla dneska volno, ale domluvila se s kolegyní, že si můžou vzadu ve skladu v takovým pokojíku zadovádět, aby je nikdo nerušil. Pracující kolegyně se obě holky samozřejmě snažila zadržet, že tam dozadu se nesmí, nicméně marně.
Jarda tu teď stál vyplašenej jak králík, když mu otevřou kotec, jeho oslizlej koneček trapně visel k zemi, jelikož právě dostřílel, a čerstvě obdarovaná barmanka s nohama v žabí poloze nahodila útrpnej výraz, ačkoliv v duchu měla radost a myslela si: „To čumíš, náno, jak jsem ti vypálila rybník! Teď pěkně ztrop scénu a já se snad udělám podruhý! Cheché!“
Vševědoucí nána ovšem barmanku zklamala. Koukala mlčky a s mírným úsměvem na Jardu, a když už to ticho trvalo trapně dlouho, proťal ho rozechvělej mužskej hlas.
„Hele, Markét, já ti to vysvětlim… Neni to, jak to vypadá…“
No fráze jak z blbýho filmu.
„To je v pohodě, Jardo. Já ti nebudu bránit v rozletu. Jen si v klidu šukej tuhle vopici a ještě tu Poupětovou z umělecký fakulty. Já jsem zjistila, že jsem lesba, takže by nám to stejně neklapalo.“
A na důkaz teatrálně vykousala Týnu, kterou to sice překvapilo, ale rozhodně nepopudilo.
Útrpnej výraz barmanky teď nebyl hranej a brzo se zmuchlal do vzteku.
„Jaká Poupětová?! Tak já ti tady dělám zadarmo kurvu!?“ A začala pomatenýho Jardu pěstičkovat. Ten za boha nemoh pochopit, odkud zná Markéta Poupětovou, a hlavně jak věděla, že ho dneska najde tady, když jí včera řek, že jede domů, a taky se celej den pečlivě schovával.
Holky vyšly z baru a bylo jim jak po skvělým sexu. Smály se a řvaly do noci, táhnouce se jako špatně uvázanej hadr na koštěti k privátu. Netušily, že brzo jim nastanou časy daleko krušnější.