Komiksová nadsázka se v Japonsku moc nenosí a málokterý autor si dovolí udělat krok mimo realitu. Pár jich ale je. Jedním ze svérázů mangy je Taijó Macumoto, letos pětačtyřicetiletý kreslíř a scenárista, jehož díla si rozhodně s nikým nespletete.

Od sportu do světa mladistvých delikventů se Macumoto dostal v povídkové sbírce Modré jaro (Aoi Haru, Blue Spring, 1993). Svět je to stejně brutální a nesmiřitelný jako box. Proto také dýchá zvláštní poetikou nespoutané divokosti, kterou ještě dotváří anarchistická kresba. Mimochodem „aoi haru“ z názvu sbírky v japonštině znamená i „mladistvé roky“, poslední éru v životě člověka, kdy nemusí přijímat žádnou zodpovědnost. Nakonec každá ze sedmi povídek se odehrává v posledním ročníku povinné školní docházky, náctiletí výtržníci bez budoucnosti jsou v nich konfrontováni s neodbytnou a přesto nevyřčenou otázkou – co dál s životem?

A že to věru nejsou studijní typy, které sní o cestě na Toudai (prestižní Tokijská univerzita) a následné kariéře sararímana (zajištěného pěšáka velkých korporací). Naopak najdou otevřené dveře u jakuzy. Stejně jako je rozevlátá jeho kresba, zachází Macumoto i s příběhem, který je často jen jemně načrtnutý.

V „Revolveru“ trojice výrostků najde zbraň a řeší, co by s ní mohla udělat, v „Suzuki-san“ si boss jakuzy vyhlídne středoškoláka a chce z něj udělat svého žáka a v „Rodinné restauraci“ jen sledujeme hádku středoškoláků o to, kdo zaplatí účet. Konflikt přeroste do absurdních rozměrů a připomene úvodní scénu z Tarantinových Gaunerů.

Povídky spojil do jedné příběhové linie režisér Tošiaki Tojoda do stejnojmenného filmu v roce 2001, nicméně zde narazil na všechny tradiční bolesti převodu komiksu. A jakkoliv to u japonské mangy obvykle zase takový problém není (viz úvodní poznámka o realističnosti), Macumotovy příběhy bez surreálné kresby ztratily část svého kouzla.

Černý a bílý

O něco lépe dopadlo zpracování Macumotova majstrštyku Tvrzený beton (Tekkonkinkuríto/Black & White, 1994), který do podoby anime filmu v roce 2006 převedl americký režisér Michael Arias v proslaveném Studiu 4°C. Snímek Tekkon Kinkreet sice nedosahuje kvalit třeba o dva roky mladší vizuální fantazie Mind Game na motivy mangy Robina Nishiho ze stejné dílny, je to přesto důstojný filmový ekvivalent jedné z nejvýraznějších mang devadesátých let. A právě odtud jsem si vypůjčil jméno pro tento seriál článků.

Přes realistické prvky se Tvrzený beton pohybuje na hraně městské fantasy – hlavní hrdinové Černý a Bílý, kluci bez domova a rodičů, odkojení ulicemi fiktivního města Takaramachi (Město pokladů), jako kdyby byli nadaní nadlidskými schopnostmi. Mají sílu velmistrů bojových umění a umí skákat mezi domy. Zkorumpovaní představitelé města v čele s šéfem policie hodlají přenechat jejich čtvrť všemocné korporaci napojené na jakuzu, které zde chce postavit zábavní centrum. Znovu si vzpomeňte na Macumotův výrok o městě jako živoucím organismu, v Tvrzeném betonu svět skutečně ožívá před očima. Americké vydání se proto moudře drží původního časopiseckého rozměru, v menším formátu by fantastické detaily tolik nevynikly.

Mezi bratry Bílým a Černým funguje zvláštní chemie. Jeden je nesmlouvavý pouliční výtržník, zatímco druhý věčné dítě žijící ve světě snů. Teprve když je ale osud rozdělí, zjistí, jak moc jeden druhého potřebují. Macumoto netají, že jeho raná díla byla inspirována rovnováhou jin a jang.

Stejně se doplňují i hrdinové Běž, běž nestvůro (GoGo Monster, 2000). Samotářský Makoto právě přestoupil do nové školy, jeho podivínský spolužák Juki celé vyučování kreslí do zápisníku jakási zvláštní stvoření, o nichž tvrdí, že jsou to duchové/jokajská monstra, s nimiž může komunikovat.

Příběhy Tekkonkinkuríto i GoGo Monster se nakonec odporoučí do fantazijních sekvencí, jejichž výklad nechává Macumoto částečně na čtenáři. Těch několik let rozdílu je ale vidět – zatímco Tvrzený beton i Ping Pong jsou agresivní, rychlé, „hlučné“ komiksy, v GoGo Monster je Macumoto klidnější, až medidativní. Místo akce volí pomalé záběry a několik stran si dokonce dovolí ponechat úplně černých, aby naznačil stav mysli svých hrdinů. (Anglické vydání, jež věrně kopíruje japonské, je navíc nádherný artefakt, který má připomínat Jukiho deník.)

Pokojná každodennost života v dětském domově je pak námětem jeho nejnovější série Sunny, která začala vycházet před dvěma lety. Starý domlácený Nissan Sunny 1200 se ve fantazii dětí stává bránou do jiného, lepšího světa.

LSD western

Další výrazné proměny doznal Macumotův styl v Samuraji s bambusem (Takemitsu Zamurai, 2006–2010), kde snese srovnání s úsporností starých japonských dřevotisků éry Edo. Ostatně právě v ní se příběh odehrává. Scénář napsal Issei Eifuku, ale drží se tradičního Macumotova tématu – kamarádství zde navazují kluk Kankiči a podivínský ronin Součiro, který se usadí v jedné odlehlé vesnici. Více než člověka připomíná na první pohled mimozemšťana vyslaného na planetu Zemi zkoumat místní formy života nebo zrádnou lišku ze starých bájí, jeho úmysly jsou však čisté jako úder mečem.

Macumoto za sebou má několik divadelních her a často také kreslí přebaly k prozaickým knihám. Komiks je ale stále jeho hlavní disciplínou. A kde jsou kořeny jeho unikátního stylu? Sám se o tom rozpovídal v jednom rozhovoru otištěném v angličtině: „Americký komiks je velmi rázný a cool, evropský mi přijde velmi intelektuální a japonský je zase hodně bezstarostný. Kdyby šlo zkombinovat to nejlepší z nich do jednoho, vzniklo by něco úžasného. Přesně to chci udělat!“ Mimochodem, francouzský komiks mu učaroval, když ho ve dvaadvaceti letech vyslal jeden deník, aby napsal reportáž o Rallye Paříž – Dakar. Místo sledování závodu ale skončil v knihkupectví s komiksy Moebia a Enkiho Bilala. Právě tam se v něm prý cosi zlomilo. Velký vliv na něj měly také Otomovy mangy Akira a Domu, další díla inspirovaná evropským komiksem.

Přímé odkazy na francouzské mistry najdeme v jeho nejambicióznějším díle Číslo pět (No. 5, 2000-2001), halucinogenním příběhu ve stylu Arzacha, Incalu, Le Garage Hermétique de Jerry Cornelius či trilogie Nikopol. Vlastně se zdráhám o No. 5 cokoliv napsat, protože si po přečtení dvou knih z celkových osmi netroufnu děj tohoto „sci-fi westernu na LSD“ příliš popisovat. Každopádně se odehrává kdesi ve vesmíru plném všemožných mimozemských ras a podle Macumota je to příběh superhrdinů inspirovaný 11. září.

K anglickému vydání No.5 se váže celkem hořká legenda – první dvě knihy jsou prý historicky nejhůře prodávanou mangou z vydavatelství VIZ. Dohromady se jich před deseti lety prodalo jen asi tisíc kusů, nikdy nedošlo k dotisku a dalších šest knih si muselo na vydání počkat až do současnosti. Jsou ale dostupné pouze v digitálním formátu pro iPad.

ČERNÁ A BÍLÁ: Taijó Macumoto ukazuje sport a přátelství v surreálném stylu (1/2)

Doporučená četba:
Blue Spring, VIZ Media, 2004
Tekkon Kinkreet: Black & White, VIZ Media, 2007
GOGO Monster, VIZ Media, 2009
No. 5 (díly 1 a 2), VIZ Media, 2002