Nejdřív ty dobré zprávy. Časopis Crew² v roce 2013 začne vycházet jako dvouměsíčník, bude celobarevný za stejné peníze a na pokračování v něm najdete chválené série Rex Mundi a Scalped. Tou špatnou zprávou je, že jestli se koncepční změny neprojeví na zvýšených prodejích, tradiční magazín, který měl zásadní vliv na výchovu komiksových čtenářů v Čechách, se nedožije roku 2014 (kompletní oznámení a informace, kde seženete Crew za 99 korun, si nalistujte na oficiální stránce nakladatelství). Právě proto jsme vyzpovídali šéfy Crwe Petra Litoše a Jiřího Pavlovského, ještě předtím ale krátké představení nových sérií.

V čísle #35 se poprvé objeví Rex Mundi, což je mystická detektivka, která se vydává do alternativní historie. Ve 30. letech 20. století Evropě dominuje katolická církev, magie a inkvizitoři. Doktor Julien Saunière v tomhle světě vyšetřuje případy rituálních vražd, které ho dovedou k obřímu spiknutí a nakonec i na stopu svatého grálu. Série scenáristy Arvida Nelsona a kreslíře Erica J začala vycházet v roce 2003 u Image, v roce 2009 končila už s logem Dark Horse.

Hrdinou řady Skalpy, která se přidá od čísla #36, je Dashiell Bad Horse pojmenovaný po zakladateli drsné školy Dashiellu Hammettovi, což naznačuje, v jakém žánru se Jason Aaron a Rajko Milošević alias R.M. Guéra pohybují. Po patnácti letech se Dashiell vrací do rodné rezervace mezi siouxský kmen Oglalů, aby coby tajný agent FBI našel důkazy, které spojují tamního stařešinu a „bosse“ s třicet let starými vraždami dvou agentů. Příběh mezi lety 2007 a 2012 vycházel u Vertiga, získal pár nominací na Cenu Willa Eisnera, ale mnohem častěji se po zveřejnění nominační listiny čtenáři na internetu divili, jak mohli porotci tuhle sérii ve stylu HBO vynechat.

Začneme zvesela. Jste důležité osobnosti pro domácí scénu. S vámi stojí a padá Crew a s Crwí stojí a padá značná část komiksového trhu. Napadlo vás někdy, co bude s Crwí, až umřete? Dokážete si představit, že vás značka přežije a povede ji někdo jiný?

Jiří Pavlovský: Po nás potopa! Tedy aspoň po mně… Petr si to sichruje a pořídil si nějaké potomky, kteří po něm přeberou štafetu. Zatím tedy komiksy spíše jen trhají, ale každé začátky jsou těžké.

Petr Litoš: Jirka má správné informace. Toníkovi jsou čtyři a Edíkovi dva a zatím trénujeme na Šmoulech a Čtyřlístku. Líbí se jim oboje. Jirkovi se podívali, myslím, na nějaké sešitovky Wolverina, ale nese to hrdinně.

Hrají rodičovské hormony roli i ve vydávání titulů jako Garfieldova Show nebo Kid Paddle? Protože to by asi čekal málokdo, kdo vás v 90. letech zažil jako nadšené příznivce politicky nekorektního humoru a exploatačních prvků. Přijde mi to, jako kdyby Tarantino po Nespoutaném Djangovi chtěl natočit právě ty Šmouly…

JP: Kid Paddle se líbí i mně – a to nejsem rodič. Ale to neznamená, že bych se vzdal násilí. Zvládám multitasking.

PL: To vážně asi nesouvisí. Byť tedy musím uznat, že Calvin je přesný a své syny v některých scénách dost vidím. Tak mě napadá, že zrovna Calvina bych před nimi měl schovat. Lobo je neškodné čtení, ale inspirace Calvinem by mohla být smrtící. A pozor, Garfield vychází skoro stejně dlouho jako časopis Crew.

Letos to bude šestnáct let od vydání prvního čísla časopisu Crew. Jak vzpomínáte na začátky? Může už dnes vydávání komiksu být dobrý byznys?

JP: Už tolik? Sakra… A na začátky moc nevzpomínám, to je nebezpečné, člověku pak hrozí, že se v minulosti zasekne a bude pak všechny kolem otravovat vzpomínáním na to, jak se žilo za Marie Terezie a že dneska už to není ono a že ta mladá generace… hanba mluvit, paní. Navíc ty začátky na nějaké strhující vyprávění nejsou. Jen skupina lidí, co se schází v hospodě a dává dohromady nejdřív jen komiksový časopis a pak i knihy.

A jestli může být vydávání komiksů dobrý byznys, to si nějak nemyslím. Ono je to moc nákladné a riskantní na to, aby to byl vysloveně jistý zdroj příjmů. Ale je fakt, že teď, po šestnácti letech existence Crwe, jsme konečně v situaci, kdy se už nemusíme bát, že by nás jeden propadák položil (a že pár propadáků na kontě máme). Což je fajn, není takový stres a můžeme si dovolit i třeba víc experimentovat… A dokonce i mít zaměstnance a platit je!

PL: Ty začátky byly úplně jiná epocha v dějinách vydávání komiksů u nás. Podle kalendáře jiné století, věcně jiné tisíciletí nejméně. Tím chci říct, že to pro dnešek už nemá valný význam, snad jen v tom, že se to stalo a něco tím začalo. Prostředí se natolik mění, že se nedá moc usuzovat ani z prodejů před pěti lety, natož z něčeho z roku 1997. Takže na začátky zas tak moc nevzpomínáme, hledíme stále a jedině vpřed! Ale je nám jasné, že na vzpomínání jednou dojde. Zatlačíme pak slinu a vzpomeneme, jak jsme kdysi s Jirkou Palackým ten protiněmecký komiks šířili…

Jinak pro mě je vydávání komiksů skvělý hobby byznys. Pro peníze dělám něco jiného a komiksy jsou něco úplně jiného. Kolem komiksů – připadá mi – jsou všeobecně příjemnější lidé, zas tak se ze všeho nestřílí a celkem se mi daří přístup „neprudit se a neprudit“. Krásně se u toho odreaguju. Prostě havaj…

Takže je to tak, že Calvin a Hobbes, Garfield, Simpsonovi nebo manga série stále dotují projekty, jako je časopis Crew nebo přebrání Mýtů a Lucifera od Netopejra?

JP: A nejen to. Být rozumní vydavatelé, tak děláme jen tohle… Jenže to by nás asi časem přestalo bavit.

PL: K tomu není co dodat, tak to prostě je.

Vnímáte nějaký okamžik v historii nakladatelství jako skutečně převratný? Že se něco zlomilo a komiksu se začalo víc dařit?

JP: Osobně považuju za hodně zlomový nástup BB artu s evropskou řadou. To celé sice skončilo poměrně špatně, ale díky tomuhle masivnímu útoku byla knihkupectví nucena zaregistrovat příchod komiksu, začít ho brát a věnovat mu i vlastní poličky. Jinak to byla spíš taková plíživá revoluce.

PL: My jsme od začátku věděli, že dokud nebude komiksů dohromady aspoň na jednu poličku, máme v knihkupectvích smůlu. Takže jsme drželi palce různým dalším šílencům, kteří třeba vydali jen pár knížek, ale s poličkou pomohli. Teď mě napadl třeba Barlow – díky! Co se polic a pultů týče, tak skutečně pomohl ten náš společný průšvih s BB artem a francouzskými žiletkami. A celkově vstup BB artu na komiksový trh, oni patří a patřili do top deseti nakladatelů u nás. Když začali vydávat komiks, tak to najednou všichni zaregistrovali.

A kdy se naopak časopis Crew začal dostávat do problémů, které vyústily ve změnu a nasazení sérií na pokračování?

JP: Crew byla skoro vždycky problémová, už od dob původní Crwe. I proto vychází celkem nepravidelně a ve své první sérii často měnila počet stran a cenu. Časopis je vždycky mnohem riskantnější záležitost než knihy. Musí se dělat velký náklad, musí se dělat pravidelně a musí se opírat o trafiky, což je problém. Pokud za časákem nestojí silná televizní reklama, tak hrozí, že se většina nákladu zase vrátí zpátky vydavateli, jen víc omlácená. Pokud děláte knížku, můžete jí pomalu prodávat i desítky let. Časopis má čtrnáct dnů. Pokud se během té doby neprodá, je mrtvý. Ale není to jen novinovými stánky. Je to částečně i tím, že Crew přežila svou „osvětovou“ éru, kdy v každém čísle představila nějakou legendu (Batman, Hellboy, Sandman, Lobo, Sláine). I když se jí i v posledních letech podařilo objevit pár hvězd (Blacksad, Transmetropolitan), tak přece jen čtenářský zájem i nálož nových pecek klesá. Může to být výběrem komiksů (ostatně, ono je čím dál těžší najít vhodné a správně dlouhé příběhy do čísla), může to být tím, že Crew je na trhu už děsně dlouho a trochu to vyčichlo, a může to být tím, že je to prostě přežitek.

PL: Tak, dobře to Jirka řekl. Ekonomika časopisu byla vždycky na dvě věci. My jsme se ale rozhoupali ke změnám až v okamžiku, kdy bylo jasné, že se Crew koncepčně přežila.

Až se projeví změny od čísla 35, kolik prodaných výtisků budete brát jako úspěch a signál k tomu, aby řady Skalpy a Rex Mundi začaly vycházet samostatně?

JP: Nezáleží jen na prodejích, ale i na ohlasech a reakcích čtenářů.

PL: Tak patnáct set prodaných kusů od čísla by stačilo. Když to bude 1450 kusů a dostaneme tři oslavné maily, jeden koresponďák a aspoň stokrát Like na Facebooku, tak to by taky šlo. Těch patnáct stovek beru jako hranici toho, že ten časák vůbec někdo čte, není to hranice ziskovosti.

Když to nepomůže, číslo 40 bude tedy poslední v historii Crwe?

JP: Ono to v podstatě bude číslo 61 – musíme počítat i původní Crew, která měla 21 sešitů. A když se podíváme na životnost různých magazínů, tak vydržela docela dlouho. Máme jí rádi, děláme jí rádi, ale je zase kravina, abychom násilím udržovali při životě něco, co zajímá pouze nás.

PL: My hlavně potřebujeme vidět, že to někoho zajímá. Pak se dá Crew i dotovat, což ostatně děláme doteď s každým číslem. Nechali jsem si udělat rozbor od ekonomických expertů a prý je to celkem logické, když je teď Crew napočtená tak, že aby se nám vrátily náklady, musíme prodat víc kusů, než jich vydáváme. A hned jsme chytřejší.

Je mi jasné, že je to jako třídit děti, ale máte mezi těmi jedenašedesáti čísly nějaké favority? Kdyby si čtenáři měli pamatovat jediné číslo Crwe a zbytek by nám z paměti vymazal neutralizér, jaké byste zvolili?

JP: Asi by to byla spíš čísla z Crwe na druhou. Vím, že všichni přísahají na úplně první Crwe, ale to je fakt už spíš nostalgií než kvalitou. A kdybych si musel vybrat jedno číslo, tak nechám všechny Crwe svázat do jedné knihy, dám tomu číslo jedna – a to si vyberu.

PL: Je to podobné, ale kdybych se měl tedy rozhodnout pod nátlakem, tak podle obálek. U mě jsou top obálkové ksichty Glenna Fabryho.

Na sériích Scalped a Rex Mundi jste se domluvili bez problémů, nebo jste měli každý svého koně? Mezi kolika sériemi jste vybírali?

JP: Vybírání probíhá tak, že já se snažím číst co nejvíc z toho, co venku vychází – a když mě něco zaujme, přepošlu to Petrovi, který k tomu přistupuje víc s čistou hlavou a zjistí, jestli je to dobré i samo o sobě. A nejen když je to obklopenou haldou průměrných a podprůměrných věcí. Vkus máme hodně odlišný – ale tohle jsme četli už před pár lety a oba se na tom naprosto shodli. Oba jsme věděli, že je to super – a že to nikdy nevydáme, protože by se to nemělo šanci chytnout. Že to není dost efektní a kdybychom to vydali jako knížku, tak se to snadno ztratí v té záplavě ostatních a efektnějších komiksových knih. Ale když jsme řešili, co s Crwí dál, a odhodlávali se k jejímu zaříznutí, napadlo nás jí zkusit využít jako propagaci těchhle dvou sérií. Podle zásady, že když spojíte dohromady dva latentní průsery, může výsledek jen příjemně překvapit.

Malér ale bude, když se tahle nová Crew chytne. To budeme muset najít další ambiciózní projekt. (Už něco máme vyhlídnuté.)

PL: Jo jo, Jirka čte všechno a všechno se mu líbí. Má teď posledních deset let zrovna takové období. Aspoň, co se amerického komiksu týče. U Evropy se zase víc věcí líbí mně a Jirka skučí. Tak se pěkně doplňujeme.

A nebál bych se, že dál nebude co vybrat. Tenhle koncept je strašně flexibilní, odpovídá vlastně tomu, jak příběhy vycházejí venku (sešity a pak paperbacky, respektive žiletková alba a pak integrály). Na rozdíl od současné verze Crwe, kde prstíčkem hrabeme, abychom našli nějakou tu slušnou kratší věc. Neb to jsou povětšinou bokovky, ne to, na čem vydávání komiksů stojí a jak vzniká cokoli zásadního. Nový koncept nám tohle řeší.

K té závorce se samozřejmě musím vrátit. Můžete aspoň naznačit? A když jste to nakousli, chystáte na rok 2013 ještě něco, co jste zatím nezveřejnili v edičním plánu?

JP: Rok 2013 je dlouhý, stát se může cokoliv. Třeba ještě stále jednáme o nových mangách. Což se může táhnout dalších padesát let, stejně jako se to může uzavřít a dohodnout zítra. A co se týče plánů, tak nechám na Petrovi, jestli chce něco naznačit…

PL: Japonci mě naučili ani nenaznačovat. To bychom si tak akorát zadělávali na pomníček, na který by se nás nespokojení čtenáři jezdili ptát ještě do domova důchodců.