Podivný brakový svět Goona aneb o buranech nejen pro burany

RECENZE > Jste buran? Výborně! Čtěte dál! Přesně pro vás je tahle recenze určena! Pro komiksem netknuté jedince, kteří nikdy neslyšeli o vidlákovi jménem Goon a kterým se naskytuje jedinečná příležitost chytit druhý vagón ujíždějícího komiksového vlaku. A zjistit tak, že být buranem, co každému rozbije ciferník, je vlastně docela fajn. A pokud buran nejste a Goona znáte, taky čtěte dál! Přijdete na to, že číst si o buranském mlátičkovi je fajn i podruhé.

Obálka skutečně zaujme! Expresivní řev kontrastních barev podtržený téměř munchovským šklebem děsivé tváře… Ne! Zůstaňme burany. Zkrátka fantastická malba autora celé série Erica Powella. Mladík drží v ruce těžkou trubku a z jeho vzezření je jasné, že to není instalatérský učeň. Výjevy za jeho zády dávají tušit, že se uvnitř neskrývá přemoudřelé podumání nad jsoucnem vesmíru. Otevřme desky!

Hned jak na nás kniha vypustí svůj knižní dech, poznáme, že to nakladatel s Goonem myslí vážně. Grafická úroveň, luxusní papír, červená záložka, přebal… Vidlácký hrdina, co si často plete vlastní ruce s kladivy, je doslova hýčkán. Přeskočte ovšem předmluvu Franka Cho! Je to takové to klasické pění ódy na genialitu autora drsnější formou. Dovedu si živě představit, že původní nakladatel poslal Frankovi prosbu, jestli by něco nenapsal… a on něco napsal.

Prales pobudů a nápadů

A teď už hurá do komiksu! Tentokrát vše začíná retrospektivou, v níž se dovíme, proč, jak, kdo, s kým. Goon je ještě cituplný mladík překypující láskou ke své tetičce – cirkusové pracovnici. Tu jednoho dne zabije gangster a krvavá cesta pomsty a hněvu je započata. Tato epizodka nám pomůže lépe se zorientovat v postavách a jejich motivacích. Bez zbytečného uvažování nad vztahovými pletenci si tak můžeme užít následující horskou dráhu akce, násilí, hlášek, zombíků a orangutanů se sklony k samovznícení.

Pokud jste s Goonem ještě tu čest neměli, připravte se na hodně podivný svět. Základem je retro styl hororových filmů z 30. let, do kterého pak autoři citlivě vmíchávali všechno možné. Je to vcelku účinné řešení. Netřeba totiž brát v potaz dobovou přesnost reálií (auto, ze kterého hlavní dvojka likviduje zombíky, patří spíš do let 60.) a můžete si dovolit feťácké výstřelky, jako je prales lidožroutských pobudů, tchořopičák s koláčovými záchvaty nebo pavouka gamblera. A ono to hlavně funguje. Ten podivný brakový svět se vám začne líbit – pokud tedy nejste upjatý kravaťák, pro kterého je největší fantasy dobře vyplněné daňové přiznání.

A je tu doktor Slitina! Padouch, který patří mezi nejzajímavější padouchy vůbec. V poznámkách na konci knížky se dovíte, že jeho vznik nebyl vůbec jednoduchý a že si na něm Eric Powell dal záležet. Doktor Slitina není zlý. On to všechno myslí dobře. Chce blaho celého lidstva. A skutečné blaho může nastat teprve tehdy, až budou všichni lidé mrtví. Jasně, oni to nechápou, jsou na to moc hloupí, ale to vůbec nevadí. V příběhu s doktorem Slitinou nehraje Goon hlavní roli, charisma dobromyslného génia s tendencí vyvraždit lidstvo si ukradlo celý příběh pro sebe.

Vražedný fotokomiks

Ve třetí kapitole se to ale s tím gulášem trochu přehnalo. Obsahový pelmel žánrů – prosím. Ale míchat formy… to už je i na Goona trochu moc. Narážím na fotokomiks, který rámuje příběh o tom, jak se mladý Goon setkal se svým ukecaným kamarádem Frankym. Možná nemuselo být od věci najmout si na takovou práci nějakého skutečného fotografa. Kompozice a osvětlení jak z fotek z dovolené trochu kazí dojem z jinak velmi dobrého příběhu. A zdeformovaný, odkudsi vypůjčený a modrým filtrem přetažený (aby barevně seděl do konceptu) snímek hada požírajícího žábu je vrchol lacinosti. Ale ne takové té chtěné lacinosti, nýbrž skutečné nejlacinější lacinosti jak z reklamních letáků.

Celá poslední kapitola, obsahující tři příběhy, pak umně parafrázuje legendární seriál Twilight Zone, který se sice u nás nevysílal (aspoň ne ty nejstarší a nejklasičtější sezóny), ale jehož parodie jsme už leckde mohli vidět, například ve Futuramě. Všechny tři kraťasy jsou správně bizarní s absurdní dějovou kostrou, v níž se strhne velké dobrodružství a spousta akce kvůli naprostým nesmyslům.

Překlad je brilantní, dialogy plynule navazují a jako významné plus hodnotím poznámky pod čarou, ve kterých překladatelé Martin Trojan a Václav Dort vysvětlují některé popkulturní narážky nebo překladové oříšky, které by jinak pro českého čtenáře zůstaly ztraceny. To pak jeden rád přehlídne i drobnou šotkovskou neplechu s písmenky. Vše tradičně prokládají úžasné celostránkové malby z obálek, smyšlené reklamy a další různé žertíčky završené závěrečným skicářem s poznámkami.

Pokud jste tedy komiksem nepříliš dotčený křupan, který zavítá do knihkupectví s tím, že si chce koupit komiks, ale současně by se rád vyhnul nekonečným na sebe zezadu i zepředu navazujícím sériím, infantilním roztomilostem či naopak intelektuálně dusným grafickým románům, je Goon – mé vražedné dětství knížka přesně pro vás. A pochopitelně také pro všechny, co mají rádi dobrý, ujetý a drsný humor a slovo brak jim nesmrdí upocenou žánrovou spodinou, nýbrž voní fantazií nespoutanou konvencemi.