Splácíme jeden masitý dluh. Jestliže o domácích komiksových hvozdech jsme v předchozích dílech výroční ankety tvrdili, že se někdy můžou zdát neprostupné, o zahraniční produkci to platí s mnohonásobně větší silou. Výběr nejlepších cizojazyčných komiksů tak berte třeba jako inspiraci, jako pár doporučených kapek z širého oceánu, protože každý čte trochu něco jiného… A nebojte se podělit o svoje nejoblíbenější tituly loňského roku.

MICHAL JAREŠ
Zčásti to jsou sebrané starší komiksy a stripy – Complete Peanuts z let 1983 až 1986 a nádherně udělaná edice Bushmillerovy Nancy (Nancy is Happy, přinášející stripy z let 1943 až 1945, a těsně před Vánocemi vydaná Nancy Likes Christmas, se stripy z let 1946–1948). Obojí má na svědomí Fantagraphics. K novým vydáním roku patří i Ed the Happy Clown od Chestera Browna a Trip or Squeek od Savage Pencila. A samostatné novinky: absolutní bomba je 2009 Alana Moora a Kevina O’Neilla, což je finále Ligy výjimečných jako víno. A druhá senzace je Charles Burns a jeho The Hive. A vrchol všeho – Chris Ware a jeho Building stories.

PAVEL PAFKO KOŘÍNEK
Úvodem ta část kolovrátková, prakticky už každoroční – nové svazky fantasticky (namnoze fantasgraphicsky) připravovaných archivních souborů: jmenovitě tedy dva noví Gottfredsonovi Mickey Mousové, dva svazky Barksových Kačerů, Kellyho Pogo a Bushmillerova Nancy. Koncem roku pak potěšila nová ediční řada Library of American Comics Essentials, která v zábavně funkčním formátu knih-stripů reedituje dávnou novinou klasiku. První svazek zpřístupnil inaugurační ročník Herrimanova Barona Beana a už teď se nemohu dočkat na únor ohlášených Gumps (mimochodem prvního seriálového, tedy na pokračování v jedné dějové linii rozvíjeného dailies stripu vůbec).

Ať si kdo chce, co chce, říká, největší událostí světového komiksu posledních 10 let není nástup digitálního prodeje pro tablety a jiná zařízení chytrá jak Grant Morisson a podobně i namyšlená. Kruan na iPadu je stále a jen Kruan. Událostí dekády jsou právě tyto dlouho dlužené, konečně kvalitně edičně i technicky připravené soubory.

Rychle ale k současnějším věcem: v kontextu americké alternativy (Vertigo) si stále výjimečnou kvalitu udržují The Unwritten a Fables (tam se kromě základní řady loni slibně rozeběhly i spin-offové Fairest), z čerstvých přírůstků mě nejvíce zaujala oddechová Saucer Country a jen velmi pomalu začínám doznávat, jak ohromný je talent Jeffa Lemireho (loni například Underwater Welder). Nezklamal nový Charles Burns (The Hive). Z původní britské tvorby stojí jistě za pozornost Luke Pearson, který se suverénní lehkostí a elegancí zvládá jak hřejivé příběhy pohádkově zasněné (série o Hildě), tak i velmi osobní a emočně silné práce závažnější a odvážnější (Everything We Miss). Francouzskými objevy roku pro mě byly roztomilé žaponerní Monogatari od Alexandre Akirakumy a Schuitenova óda na parní lokomotivu La Douce. Z nové (alespoň v anglickém kontextu) mangy nejvíce potěšila NonNonBa Šigeru Mizukiho a jsem moc rád, že se Verticalu přes ne zrovna zářné prodeje podařilo dovydat celou Twin Spicu.

Komiksem roku, možná i jedním z nejsilnějších uměleckých zážitků roku vůbec, pak pro mě byl Wareův behemot Building Stories. Čirý úžas, který tato krabice plná komiksu vyvolává, by si měl dopřát každý komiksový fanoušek.

LUCIE LOMOVÁ
Tady nenapíšu nic aktuálního, komiksy si vybírám jinak než podle data vydání a zas tolik jich nestihnu. Takže z těch čerstvějších mě okouzlil a obzory mi otevřel zejména David Mazzucchelli svým novátorským dílem Asterios Polyp (2009), kterým rozšiřuje hranice komiksové gramatiky. Mazucchelli je přitom zkušený mainstreamový kreslíř, který pracoval léta pro Marvel i DC Comics (Daredevil, Batman).
Druhým objevem je pro mě dílo vlámského autora Brechta Evense The Making of (Ergens waar je niet wil zijn), nominované na Eisnerovu cenu.

MARTIN M@P PŘIBYL
Cenu za Wow! efekt jednoznačně získává Chris Ware se svými Building Stories. Krabice plná komiksů, leporel a skládanek je úžasným artefaktem, na kterém nic nezmění fakt, že nevíte kde začít, a tak číst možná ani nezačnete a krabice se vám rozhodně nikam nevejde.

Uchvátil mě nový Charles Burns s druhým dílem své trilogie The Hive, protože jeho tvorba zraje jako víno. V Manara Library se stále drží vysoce nastavená laťka, ale uznejte sami, se scénáristy jako jsou Hugo Pratt nebo Federico Fellini, se do top výběru dá probojovat vcelku hladce. Ze stripů bych zmínil výběr z Maakies, který vyšel ve formě novin – bezva nápad a dobře se to čte.

A aby tu nezůstalo jen u velkých a zvučných jmen, tak American Barbarian Toma Scioliho jako hold kirbyovským příběhům v tak trochu uvolněném podání, ale s tím správným patosem, je taky dost bomba. Zvlášť když má hlavní padouch na nohách místo tenisek tanky.

LUKÁŠ RŮŽIČKA
Srovnání komiksů Goliath od Toma Gaulda a Building Stories od Chrise Warea připomíná souboj Davida a Goliáše. Ten první je subtilní, přímočarý, s minimalistickou kresbou a jednoduše (ale precizně) rozvrženými panely. Druhý je proti němu hromotluk v rozměrné krabici, se spoustou nechronologicky řazených materiálů, s panely navěšenými na složité konstrukce, s kudrlinkami a serepetičkami, kterými se člověk fascinovaně probírá. U mě vyhrál David i tentokrát. Třeba proto, že Goliath nepostrádá moment překvapení, zatímco Wareova genialita tryská pravidelně. V emotivním příběhu sympatického chlapíka, kterého Pelištejci vyšlou nesmyslně do souboje coby obětního beránka, se Gauld předvedl jako komiksový horník emocí. Těží je a doluje z pár tahů i záběrů na obyčejný kamínek… Pro mě nejen nejlepší komiks roku 2012, ale obecně jeden z nejkrásnějších komiksových zážitků.

Z archivů se mi kromě očekávatelných klasik jako Nancy, Pogo nebo Mickey Mouse líbil hlavně soubor Spacehawka, kterého na přelomu 30. a 40. let kreslil Basil Wolverton a vymýšlel pro jeho sci-fi dobrodružství krásně přiblbé zápletky a hlavně úžasný design postav, techniky i světa. Jeho imaginaci mu můžou leckteří alternativní a nezávislí tvůrci závidět i po 70 letech. Z grafických románů zapůsobil ještě Nao of Brown od Glyna Dillona (bratr toho Dillona, který nakreslil Preachera) a mysteriózní Underwater Welder od Jeffa Lemirea. Potěšily povídky Joshe Simmonse v souboru Furry Trap obsahujícím i jeho šestnáctistránkový příběh Batman, který si kdysi sám vydal a ve kterém temnému rytíři konečně přeskočí. Není to žádná parodie, ale spíš nepříjemný a násilný komiks, akorát s indie vizáží.

Kdo by čekal, že nejstylovějším superhrdinou roku 2012 bude Hawkeye? Jeho eponymní řada je skvělá, protože stojí samostatně a nevšímá si větších událostí u Marvelu. Navíc je to ten případ, kdy autoři (scenárista Matt Fraction a kreslíř David Aja) tak splynou, že nejde rozdělit, kde končí vklad jednoho a začínají nápady toho druhého. A Hawkeye je hodně nápaditý, ať už jde o nelineární příběhy, charakterizaci hlavního hrdiny nebo způsob, jakým je to celé odvyprávěné. Superhrdinský komiks, který si dovolí parafrázovat klasiku Little Nemo in Slumberland, nemůže být zas tak špatný. Na druhé straně barikády, tedy u DC Comics, se povedly řady Batman (Snyder, Capullo), Swamp Thing (Snyder, Paquette) nebo Animal Man (Lemire, Pugh). U Vertiga tvrdil muziku černobílý Punk Rock Jesus, autorská novinka Seana Murphyho.

Z mainstreamových nakladatelů ale nejvíc válí Image, který už dávno neprodukuje série na jedno brdo a s unifikovanou kresbou. K nejlepším řadám patřily Prophet (Graham, Dalrymple, Milonogiannis), Saga (Vaughan, Staplesová), Fatale (Brubaker, Philips), Multiple Warheads (Graham) nebo Manhattan Projects (Hickman, Pitarra).

VHRSTI
Naprosto nestíhám sledovat zahraniční nakladatelské počiny. Pro konzumenty, jako jsem já, je ideální nechat si proudit do RSS čtečky produkci zajímavých komiksových blogů. Zrovna teď mě nejvíc baví Seo Kim, Boulet nebo Incidental Comics od Granta Snidera.

DAVID ZACK ZACHOVAL
Loni jsem objevil sérii Chew, nad kterou jsem se tu na Komiksáriu rozplýval, u toho se vážně bavím jak kazisvět v buldozeru. Saga má podstatně volnější tempo, během sešitu se stane prd a oslí můstek (aby se další sešit zas nic zásadního nestalo), ale postavy, dialogy a vůbec celý svět jsou unikátní. Navíc si Vaughan tentokrát neházel klacky pod nohy nudnou realitou, Saga je zasazená do pitoreskního hybridu Star Wars a Star Trek vesmírů a žánrově je to technofantasy, nad kterou by nepokrčil rameny ani Jodorowsky.

Ale největší radost mi udělal Brandon Graham svojí novou sérií Multiple Warheads. Cokoliv od něj vřele doporučuju, zvlášť King City je geniální. Graham se musí zažít, a i když to zrovna nemusí být zábava přímo pro vás, jsem si naprosto jistý, že jak jeho scénáře tak kresbu shledáte minimálně zajímavými. Takový velmi volný mix Moebiovy výtvarné fantasie a hravého nerda odkojeného videohrami, deskovkami, anime a komiksy.