RECENZE > Kniha Kameňák a další příběhy patří mezi jedny z nejdůmyslnějších překladových antologií, které jsem z české distribuční nabídky držel v ruce. Zároveň skvěle komunikuje s dvěma už vydanými komiksy, které jej logicky z obou stran rámují, a sice Batman: Rok jedna a Návrat temného rytíře.

Nakladatelství Crew totiž legendárnímu Kameňáku od Alana Moorea a Briana Bollanda předřadilo vynikajícího Muže, který se směje od Eda Brubakera a Douga Mahnkeho. Jejich počin z roku 2005 víceméně přímo navazuje na Rok jedna od Franka Millera a zároveň zohledňuje ve svém uspořádání verzi Jokerova zrodu využitou v následujícím Kameňáku.

Čtenář má tak příležitost sledovat Batmanovu odyseu perspektivou jeho boje s věčným úhlavním nepřítelem Jokerem od hrdinova začátku (Rok jedna) až do úplného konce (Návrat temného rytíře) přes první setkání s Jokerem (Muž, který se směje) a klíčový střet akcentující oboustrannou patologii jejich vztahu (Kameňák). Ve všech čtyřech příbězích je přitom silně tematizované spojenectví Batmana s komisařem Gordonem.

Střet nového a starého

Popravdě vyplývá preciznost a promyšlenost Muže, který se směje právě z těchto souvislostí, protože jde tak trochu o jokerovský origin, který ale dovyprávění padouchova zrodu „nechává“ až na Kameňáku. Především tedy naznačuje, přičemž se zároveň baví jak podchycováním prohlubujícího se batmanovsko-gordonovského spojenectví, tak šokem z prvního veřejného vstupu jinak notoricky známého padoucha.

Čtenář je před ostatními postavami neustále napřed. Zatímco ony Jokera teprve poznávají, spekulují o jeho motivacích a snaží se zorientovat v jeho přístupu ke světu i ke zločinu, čtenář už tyto skutečnosti dávno zná – a vyprávění na to spoléhá. Působivost komiksu je tudíž postavena na střetu nového a starého, na ironii založené v pnutí mezi známými souvislostmi a novým příběhem. Joker děsí obyvatele Gothamu, postupně vraždí vlivné osobnosti a představuje pro Batmana i Gordona nový typ nepřítele, kdy není zřejmé, zda provádí jen náhodné anarchistické akce, nebo je to vše součást jednoho plánu. (Jeho slova, byť odjinud.)

Obtížně si lze představit reakci čtenáře, jenž k onomu smějícímu se muži v Brubakerově scenáristickém pojetí přistupuje bez jakékoli znalosti souvislostí. Jeho čtení bude mnohem chudší než v prvním případě a z významově propracovaného komiksu se stane poněkud přímočará historka s pouze načrtnutými charaktery. I v tomto ohledu se totiž spoléhá na znalost souvislostí, což umožňuje Brubakerovi vyprávět dravě a bez větších zdržení, ale nezkušený čtenář může být občas dost zmaten.

Pak doporučuji přistoupit nejdříve ke Kameňáku. Ten pravda nepostupuje přímočaře, pracuje s nechronologickou časovou výstavbou a využívá nebývalé množství paralelismů na různých úrovních významu. Nakonec (dobře, až na ten konec) však poskytuje nejen velmi komplexní, ale zejména vnitřně soudržnou a samostatně funkční představu o Batmanovi, Gordonovi i Jokerovi napříč dlouhým časovým obdobím. Jestli je totiž Muž, který se směje velmi chytrá hříčka napojená sofistikovaně na síť dalších textů, Kameňák platí za mistrovský kousek.

Zabijeme se navzájem, nemám pravdu?

Lapidárně řečeno, šestačtyřicetistránkový komiks z roku 1988 je vskutku geniální, a to nejen: (a) z hlediska batmanovské mytologie, (b) z hlediska vyprávění i (c) z hlediska práce se stylem komiksového média. Dominujícím principem ve všech třech případech přitom jsou paralely, tedy souběžná podobnost i odlišnost prvků, jež vybízejí k jejich srovnávání mezi sebou a vyvozování závěrů plynoucí z aspektů tohoto vztahu.

V prvním případě se okázale demonstruje oboustranná provázanost vztahu mezi Batmanem a Jokerem, kteří jsou oba geniální, oba svým způsobem posedlí a oba na sobě do značné míry závislí. Jak mu říká Batman: „Poslední dobou jsem přemýšlel o tobě… i o sobě a o tom, co se s námi stane… nakonec. Zabijeme se navzájem, nemám pravdu? Možná zabiju já tebe, možná ty mě, možná dřív, možná později. […] Nechápu úplně, proč by naše vztahy měly být tak fatální, ale nechci mít tvoji krev… na rukou…“ Kameňák je tímto monologem významově rámován, protože na konci se čtenář dočká jeho variace. Souvislosti se však zásadně odlišují, díky čemuž nabývá celý proslov na vícevýznamovosti a obě užití představují vzájemnou paralelu. Moore koneckonců sám roku 2001 prohlásil, že „psychologicky jsou Batman a Joker [v Kameňáku] svými vzájemnými zrcadlovými obrazy.“

Zní to vznešeně, ale v důsledku je zmíněná paralela vlastně základním kompozičním principem (nejen) hrdinsko-padoušského schématu, kdy lze totéž říci o Achillovi s Hectorem, Macbethovi s Mcduffem, Holmesovi s Moriartym, Supermanovi s Luthorem, Smileyem s Karlou nebo Bondovi s Blofeldem.

Ovšem Kameňák je ozvláštňující v něčem jiném, a sice že Moore osudový konflikt nezprostředkovává optikou netopýřího hrdiny, nýbrž samotného Jokera, jehož obětí navíc není Batman, nýbrž nebohý komisař Gordon, který Jokerovým přičiněním zažívá fakt, ale fakt nedobrý den. A zatímco z hlediska významové organizace komiksu jako celku je stavěn do paralely Batman s Jokerem, z hlediska dějové dynamiky je příběh posouván paralelou mezi Gordonovou situací a sérií nešťastných událostí v Jokerově minulosti. Ty vedly k tomu, že se Joker Jokerem stal (přičemž Moore v tomto ohledu variuje verzi z roku 1951) – a není zvlášť těžké odhadnout, k čemu Joker směřuje u Gordona. Tedy možná vedly, protože jak Joker říká: „Někdy se mi to vybavuje tak, jindy zase jinak. Když už mít nějakou minulost, tak radši ve víc variantách! Ha, ha, ha!“

Jenže pokud není Batman hlediskem vyprávění ani objektem padouchovy zvůle, je právě on nakonec adresátem většiny dění coby argumentu v podivné hrdinsko-padoušské disputaci. Celý Kameňák je svého druhu dialogem mezi Batmanem a Jokerem. Dialogem výroků na jedné straně i dialogem činů na straně druhé. Nutno přiznat, že (zcela záměrně) dialogem bez pointy: kameňák je nejen tématem (v Jokerově minulosti i přítomnosti je humor jeho důležitým definičním rysem) a nástrojem (posouvání děje skrze vtipkování, dvojsmysly a nadsázku), nýbrž nakonec v kombinaci s paralelismem i řídícím principem díla.

Poslední scéna nedává jasné vysvětlení, takže čekáte na soudržnost a zaklapnutí všech představených motivů do jednotného celku, jež však zákeřně nepřichází a řešený vztah mezi Batmanem a Jokerem zůstává bez rozuzlení. Kameňák buduje pomocí promyšleného vyprávění síť paralel, které nutí ke srovnávání motivů, situací i postav. Sám je ale s výjimkou jednoho (dva muži, dva špatné dny, dva důsledky na jejich život) neprovádí… Klade otázky bez odpovědí, případně odpovědi jen naznačí.

Vyprávění prostřednictvím otázek

Tím se vlastně volně dostávám k vyprávěcím strategiím Kameňáku, kdy Moore sleduje tři dějové linie (Batman, Joker, Gordon), dvě časové roviny (přítomnost, minulost) a dvě vyprávěcí otázky vázané na přítomnost (abstraktnější: jaký je vztah mezi Batmanem a Jokerem, lze nekonečný cyklus jejich střetů nějak rozetnout?; konkrétnější: jaký je Jokerův plán, podaří se Batmanovi jej překazit?), a dvě na minulost (konkrétnější: jak se z průměrného komika stal Joker?; abstraktnější: je Jokerův příběh univerzálně platný?). Vyprávění je pak poháněno kupředu vzájemným dynamickým působením těchto čtyř otázek, díky čemuž dvojice velmi jednoduchých příběhů nabývá na nebývalé plastičnosti. Tato provázanost časových linií na abstraktnější a konkrétnější úrovni se pak promítá i do samotného stylu komiksového díla.

Kameňák by vydal na složitý rozbor Alanem Moorem a Brianem Bollandem užitých postupů z hlediska barevných kombinací, časových vztahů mezi panely, vzdalujících se a přibližujících rámování, opakování a variování motivů či motivických trsů. (Tuším, že takových rozborů existuje mnoho, i když jsem žádný nečetl, ale bezpochyby to napravím.)

Ze všech fascinujících rysů se krátce zaměřím jen na práci s kompozičními a/nebo významovými návaznostmi mezi dějovými/časovými liniemi. Moore s Bollandem totiž jednotlivé dějové a specifičtěji časové linie oddělují nejen prostými „střihy“ (kdy prostě po panelu z jedné linie následuje panel linie jiné), nýbrž tyto linie nepřímo propojují. A to buď plynulou návazností kompozičních vlastností obou panelů (linie, tvary, objekty, gesta), nebo logickou sousledností (následující panel jako by v dialogu či významu na předchozí významově navazoval či na něj reagoval).

Síla paralel, s nimiž vyprávění Kameňáku tak okázale pracuje, se proto prolíná i do práce s prostředky média, kdy ponoukají ke srovnávání nejen na úrovni tématu, příběhu a jejich kontextů, ale i na úrovni způsobů spojování dílčích celků. Koneckonců, srovnejte si první a poslední panel, srovnejte si první stranu s poslední a poskládejte si panely v opačném pořadí, případně si zkuste srovnat první a poslední čtyři strany.

Most přes Millera

Po šestnácti letech od svého posledního vydání v časopise Crew se tak Kameňák konečně dočkal důstojné knižní podoby v barvě (v novém Bollandově barevném pojetí, které se promítá zejména do práce s linií v minulosti), ve vynikajícím překladu Richarda Podaného a s bonusem v podobě Bollandovy autorské povídky Dobrý člověk ještě žije, která stejně jako Kameňák vyšla svého času v černobílé podobě v Crwi.

Jak jsem navíc napsal na začátku, Kameňák se na jedné straně skvěle doplňuje s komiksem Muž, který se směje, zatímco na druhé antologie Kameňák a další příběhy tvoří most mezi dvěma legendárními batmanovskými komiksy Franka Millera – Batman: Rok jedna a Návrat Temného rytíře. O doporučení koupě snad ani nemusím mluvit, protože jakkoli cenu knihy vzhledem k počtu stran nelze považovat za zanedbatelnou, není to rozhodně ledajaký počet stran. Ha, ha, ha!

Batman – Kameňák a další příběhy
Alan Moore, Brian Bolland, Ed Brubaker, Doug Mahnke
Crew, 2013, 499 korun, 132 stran
záznam v ComicsDB

Kameňák



Muž, který se směje