RECENZE > UKÁZKY > Jeden z nejslavnějších superhrdinských týmů dohlíží na lidské plémě už přes padesát let, v nové etapě nakladatelství DC Comics jsou ale jeho členové znovu mladí a neklidní.
Na mladou a neklidnou generaci digitálního věku také cílí úvodní svazek Ligy spravedlnosti od Geoffa Johnse a Jima Leeho. V listopadu vyšel česky u BB/artu, který u nás z nové produkce DC uvádí také samostatné řady se Supermanem a Batmanem.
Prvotní indicie o omlazovacím procesu nabízí hned úvodní strany, na nichž Batman pronásleduje mimozemský organismus, zároveň zápolí s dotírajícími policejními helikoptérami a poznává budoucího kolegu Green Lanterna. Což, jak se ukáže, není jen akční popichování na úvod, ale vstup in medias res do centrálního děje. Oproti klasické dramatické struktuře se vynechává expozice, čtenář se naráz ocitá mezi drtícím se betonem, svištícími projektily a ukázkou nablýskaného smaragdového siláctví.
Až do konce knihy s podtitulem Počátek už se kvaltovat nepřestane. Pokud pomineme finálních jedenáct stran s časově nespecifikovanou děkovačkou a epilogem, odehrává se všech šest zahrnutých sešitů během jednoho dne, respektive skoro výhradně během jedné noci.
Kostra bez masa
Namísto standardního dávkování krátkých soubojů zde kontinuálně probíhá jeden konflikt. Čtenář má díky tomu šanci prožít si epickou bitvu okostýmovaných juniorů takřka v reálném čase. V Lize spravedlnosti nehraje prim, co se děje, ale jak se to děje. Setkání puberťácky horkokrevných postav s nadlidskými schopnostmi se účelově skládají za sebou, aby nabízela konstantní přísun pompézních atrakcí. Příběh je osekán na nejzákladnější kostru: Víme, co postavy dělají a jestli stojí na straně dobra nebo zla. Na minimum jsou ale potlačené jejich vnitřní motivace a civilní identity.
Je možné namítat, že se předpokládá znalost hlavních hrdinů z dřívějška, případně že se jedná o marketingový tah, aby v případě zájmu čtenář sledoval samostatné řady Batmana, Green Lanterna, Aquamana, Flashe, Wonder Woman a Supermana. Cyborg přeci nedostal vlastní sérii a jeho zrod se v Počátku jako jediný detailněji rozvádí. I to je ovšem sled náhod a vyhrocených rozhodnutí „teď, nebo nikdy“, aby zapadal do konceptu natlakovaného zážitku.
Kriticky zraněný mladík musí být okamžitě spojen s experimentální technologií, aby měl vůbec šanci žít. Bez času na rekonvalescenci se dostává do centra soubojů, a aniž by tušil, co se s ním stalo a co jeho mechanické tělo dokáže, přidává se k jedné skupině podivných bytostí bojujících proti jiné skupině podivných bytostí.
Všechno se odehrává v horečnatém tempu uprostřed monumentální krize, o níž se dozvídáme pomocí maximálně stručných dialogů. Příkladem může být Aquamanův plán: „Démoni odnášejí lidi támhle do té věže, musíme se tam dostat a zjistit proč. Nejdříve je ale třeba zmenšit jejich počty. Zaměstnat je.“
Šetří se na dialozích, utrácí se za efekty
V Lize spravedlnosti se šetří slovy, popisky a charakterizací, jelikož by odváděly pozornost od pestrobarevných efektů a akce. Těmi se naopak plýtvá. Opulentní záběry překypují křiklavě zářivým prostředím, destrukcí a superhrdinskými pózami. Superman fackuje šmejdy z vesmíru popelářským autem, Aquaman přivolává na pomoc žraloky o velikosti Lopraisovy Tatry a Wonder Woman drtí protivníky na ocelovou strouhanku. Každý sešit končí v millarovském stylu celostránkových cliffhangerů.
Příslib šokujících zážitků nabízí také souboje dobráků proti dobrákům, na kterých stála marketingová kampaň při vydávání Ligy spravedlnosti ve Spojených státech. Na jedné obálce se rvou Superman s Batmanem za doprovodu Green Lanterna mírnícího situaci ze zadního plánu, na další stojí dominantní Aquaman nad deklasovaným Green Lanternem.
Ještě průkaznější a zajímavější je ovšem řeč čísel. Startovní svazek obsahuje 27 stran celostránkových nebo rovnou dvoustránkových výjevů. Jim Lee na nich nepracuje s mnohočetným fázováním pohybu uvnitř jednoho panelu jako například J.H. Williams III u Batwoman, přímočaře se snaží ohromovat jen na první signální. Na stránku také sází v průměru pouhých 3,75 panelů, což podporuje pocit, že komiks dynamicky uhání kupředu a často exhibuje pomocí takzvaných money shotů. Tedy celostránkových nebo dvoustránkových kompozic, které si má chtít čtenář pověsit na zeď.
Pro porovnání má například sama o sobě svižná Morrisonova řada Action Comics 4,3 panelů na stránku, u staromódního Supermana: Ceny zítřka se naopak následkem košatých rozhovorů tříští stránky na průměrných 6,7 panelů. Sedm statečných jde zkrátka na ruku teenagerům odkojených YouTube, videoherní estetikou a komunikací vtěsnanou do více či méně úderných statusů.
Šlágr? Jak pro koho
Geoff Johns s Jimem Lee redukují superhrdinství na nejokatější podstatu dle současných parametrů a trendů popkulturní zábavy. Poselství lze shrnout na triviální poučku “musíme si pomáhat“, k níž se dojde poté, co se všechny problémy nejprve řeší pěstmi. Osobní životy jsou upozaděné a hrdinové nikdy nesundávají a kvůli časovému presu ani nemohou sundat kostým.
Kontrolu namísto propracovaného příběhu (i v rámci superhrdinského žánru) získává vyprázdněná řachanda s monumentální akcí snažící se konkurovat filmovým blockbusterům za doprovodu oslňujících digitálních efektů. Věci se třpytí, energie proudí, objekty vybuchují nebo se rozpadají. S pomocí barev se také čtenář může snadno orientovat v obrazech a rychle se přesouvat k dalším panelům. Jak prozrazují především vložené verze černobílých obálek, v původní přehuštěné podobě by bylo nutné kresby leckdy komplikovaně luštit.
Restart jednoho z nejslavnějších týmů na světě je ve svém ryzím zamíření na mladou generaci podobně fascinujícím fenoménem jako Šlágr TV, která pro změnu cílí na starší a pokročilé. Československá lidová televize přesně ví, kdo je její cílovka, a přesně ví, co musí dělat, aby své diváky uspokojila. Zájmy ostatních jsou marginální.
I Liga spravedlnosti přitom může být pro nezainteresovanou skupinu podobně výstřední záležitostí jako hudební Duo Yamaha pravidelně pendlující na obrazovce Šlágru. Zvládají pocuchat nebo naopak potěšit receptory publika vlastně srovnatelně.
Liga spravedlnosti: Počátek
scénář Geoff Johns, kresba Jim Lee
BB/art, 2013, 192 stran, 399 korun (brož), 599 korun (pevná vazba)
záznam v ComicsDB
Recenzia vystihuje, o čom to je. Prekvapuje ma však, že množstvo ľudí očakáva čosi iné. Nevnímam bitku pre bitku ako negatívum, ale ako povinnú ingredienciu superhrdinského tímu najväčších borcov. Vyzdvihol by som Johnsa za to, že to dokázal napísať bez tragických zmätkov, ktoré predvádza v Green Lanternovi (alebo vo Flashovi), ktorý je o tom istom.
Tak samozřejmě že superhrdinský komiks NEMUSÍ být povinně plný zběsilé gigantické akce… ale když zrovna je, a je dobře zpracovaný (jak scenáristicky, tak kresebně), tak nevidím důvod, proč bych nad tím měl ohrnovat nos. Recenzent se snaží držet odstup, jako že tenhle fakt asi respektuje, ale nakonec si neodpustí urážlivé srovnání se zabedněnými důchodci bez hudebního vkusu.
Prostě tohle je mainstream v té nejčistší podobě a velmi akční komiks. Ale taky zatraceně povedený, takže se určitě bude líbit mnohem více lidem, než nějaké „okrajové skupině“. Naopak si myslím, že spíše nějaká „okrajovka“ vyhledává v superhrdinském komiksu něco víc než „jen“ akci, superhrdinské bitky, vtipy, fajn postavy apod.
Nic proti tomu, mám rád všemožné komiksy (z těch neBUMBUMBUM superhero komiksů např. Animal Man, Doom Patrol, Swamp Thing, Alias…), ale možná i právě díky tomu si umím vychutnat jak akční mainstream, tak něco intelektuálnějšího a artovějšího a nepředhazoval bych pak jednomu žánru to, že tam chybí prvky jiného žánru.
Ja som sa narodil v 96´ a tiež nemám pocit, že by bol tento comics pre mňa. Celkovo toto je comics čisto o Jimovy Lee, ktorý sa tu predvádza svojím bordelom na dejisku – čož ma dosť štve ale celkovo je toto mainsteemový sterilný comics bez duše – súhlasím s recenzou.