UKÁZKA > Komiks? Ne! Raději knihu, řekli si v nakladatelství Paseka, které českým čtenářům poprvé představuje tvorbu komiksové libretistky G. Willow Wilsonové. Děje se tak prostřednictvím románu Alif, neviditelný, který v roce 2012 chválila kritika za spojení fantasy, hackerské tématiky a poučeného vhledu do současné arabské společnosti. Loni v listopadu za něj Wilsonová získala v rámci žánru prestižní ocenění World Fantasy Award.

Wilsonová byla už před Alifem zavedenou novinářkou a scenáristkou. Jedenatřicetiletá rodačka z New Jersey je známá tím, že arabský svět zobrazuje bez exotismů, protože sama konvertovala k islámu a vdala se do egyptské rodiny.

Velkou pozornost vzbudil i její memoár The Butterfly Mosque, v němž vyprávěla o cestě k islámu a s tím spojených problémech po 11. září 2001.

Do Káhiry umístila v roce 2007 svůj komiksový debut Cairo, v moderní pohádce od Vertiga propletla životy několika bytostí (izraelská vojačka, stovky let starý džin, libanonsko-americký terorista, nepohodlný novinář nebo Ďábel).

O rok později se vydala do oblak – hlavní hrdinkou měsíční řady Air (opět Vertigo), k jejímuž napsání Wilsonovou inspirovala i atmosféra strachu na letištích po útocích na Světové obchodní centrum, je letuška se strachem z výšek. V hitchcockovsky laděném příběhu si hrdinka nemůže být ničím jistá, hrají v něm roli i neexistující země, forma teleportace nebo slavná letkyně Amelia Earhartová, která v roce 1937 zmizela nad Pacifikem.

Loni se „americká scenáristka s šátkem na hlavě“ dostala i do českých médií, která přebírala zprávu o první muslimské superhrdince – Wilsonová píše pro Marvel novou sérii Ms. Marvel o šestnáctileté Kamale Khanové pocházející z pakistánské rodiny. Moderně smýšlející Kamala řeší obvyklé problémy nactiletých i svoje konflikty s konzervativními rodiči. A coby obrovská fanynka superhrdinů se sama jedním stane.

ANOTACE
V nejmenované diktatuře na Blízkém východě chrání mladý arabsko-indický hacker své klienty – disidenty, islamisty a další psance – před zvídavými zraky policejních šmejdilů. Ve své digitální identitě se podepisuje jménem Alif, prvním písmenem arabské abecedy. Jenže pak se věci začnou komplikovat: dostane košem od aristokratky, do které je zamilovaný, a do jeho počítače se nabourá šéf digitálních složek státní bezpečnosti, přezdívaný Boží pařát. Na scénu vstoupí prastará kniha Tisíc a jeden den, tajný rukopis džinů, o němž se on i Pařát domnívají, že by mohl zahájit nový věk informačních technologií, a Alif musí s pomocí viditelných i neviditelných sil bojovat nejen o svůj život. Fantaskní román, který mísí prvky technothrilleru s urbánní fantasy východního střihu, je stejně tak orientální pohádkou a napínavým dobrodružstvím, jako neskutečně zábavným pojednáním o hranicích osobní svobody a úkladech našich digitálních já.

Provedl je bránou a pokračovali dál do rušné uličky. Kolem stály domy z křemene s okny překrytými dřevěnými mřížemi jako sídla ve Staré čtvrti. Alif nepoznal, kdo v nich žije nebo pracuje; obyvatelé zůstávali skryti za vyřezávanými ozdobami a jevili se pouze jako narušení světla, jež proudilo na ulici. Iram všude kolem pulzoval bezejmennými činnostmi, které Alif nedokázal přiřadit obchodu, společenskému životu ani práci; vnímal jen hovor a pohyb. Uvědomil si, jak letargicky to všechno působí. Město jako by se rozpomnělo na svou zemědělskou minulost, a protože ji nedokázalo napodobit, upadlo do lhostejnosti.
„Tudy.“ Muž je dvojitými dřevěnými dveřmi zavedl do rozlehlé čtvercové budovy. Uvnitř byly dlouhé stoly, u nichž seděly a rozmlouvaly zvláštní postavy. Byl tu vysoký, hubený a řeřavě oranžový tvor, jenž připomínal pohybující se plamen svíčky, dvě ženy s kozími hlavami a bytost podobná obrovské ropuše, která seděla přímo na stole a gestikulovala tlustýma lesklýma rukama. Hlasy přešly v hlasitý smích a zase utichly, podbarvené namodralým ohněm z kovového ohniště na konci místnosti. Kování mříže na ohništi představovalo muže a ženu při takovém druhu aktu, který Alif ještě nikdy nevyzkoušel. Nedokázal od něj odtrhnout oči a zdálo se mu, že postavy se zásluhou plamenů, jež je promítaly na strop, probouzejí k oplzlému životu.
Na nedaleké polici uchovávala řada lahví tekutiny nepřirozeně vypadajících barev. Na protější stěně Alif s překvapením zaznamenal velkou plochou televizi, naladěnou na Al-Džazíru, a náhle pochopil.
„Tohle je bar?“
Muž se rozesmál.
„Můžete tomu tak říkat. Sem se chodíme najíst a napít a prodiskutovat své záležitosti. Posaďte se támhle do kouta – přinesou vám něco k naplnění žaludků.“ Než Alif stačil zaprotestovat, muž vyrazil přes místnost a odešel dveřmi ven. Šajch Bilál a NewQuarter, kteří zde působili zcela nepatřičně, spočinuli na lavici u stolu, k němuž průvodce pokynul. Alif se usadil naproti nim. Chystal se otevřít ústa a promluvit, zakrýt nějakým žertem rozpaky z neslušné mříže, ale přerušil ho hlasitý jekot. U stolu na opačné straně místnosti ropuchovité stvoření popadlo plamen svíčky za část těla, kterou Alif pokládal za krk, a se silou, jež u tak malého tvora působila nečekaně, se pustilo do škrcení. Jedna z žen s kozí hlavou se natáhla na polici pro láhev a širokým obloukem ji násilníkovi roztříštila o hlavu. Ropucha se s kváknutím svalila zády na stůl.
„Mám podezření, že jsme v doupěti neřesti,“ utrousil šajch.
„Vážně?“ NewQuarter se neklidně rozhlédl po podniku. „Já to ani nedokážu k ničemu přirovnat. Může se tady dít cokoli. Co je to za ženskou, pro kterou jsi toho chlapa poslal? Odkud tyhle lidi znáš?“
Alif si promnul oči. Jeho tělo vznášelo ochablé protesty a dožadovalo se potravy a odpočinku.
„Neznám je,“ odpověděl. „Nevím, jestli je vůbec možné, abychom je poznali. Ale – jeden muž přišel o život, když mě a mým přátelům pomáhal, a ten k nim patřil. Vyprávěl mi o tomhle místě. Vzal s sebou dvě moje známé, aby je ukryl před státní bezpečností, a já chci zjistit, co se s nimi stalo.“
NewQuarter propukl v pronikavý zoufalý smích.
„Takhle se dneska musí utíkat před státní bezpečností? Vážně není nikde na zemi dost bezpečno, takže člověku nezbývá než uprchnout do říše pohádek? Já jsem zešílel, Alife. Zešílel jsem.“
„To mě mrzí,“ odvětil Alif. Uvědomil si, že se toho za posledních pár měsíců naomlouval víc než za předešlých třiadvacet let života dohromady. Připadalo mu absurdní, že ve snaze napravit několik drobností napáchal tak kolosální přehmaty. Dívka, kterou miloval, zjistila, že ho nemiluje – alespoň ne dost. Jak se takový problém obvykle řeší? Určitě ne tajnou výměnou knih, počítačovým sledováním a se zapojením džinů. Snažil se stanovit přesný okamžik, kdy se mu věci vymkly z rukou.
Objevil se stín s tácem jídla a sklenicemi naplněnými nazelenalou tekutinou. Beze slova vše postavil na stůl mezi Alifa a jeho společníky, sledován v tiché hrůze NewQuarterem. Šajch se zamračeně dotkl sklenky před sebou.
„To je alkohol?“ zajímal se, jako kdyby byl zvyklý hovořit s přízraky.
Ne, ozval se hlas v Alifově hlavě, my alkohol nevyrábíme ani nepijeme. Ale rozhodně to je omamná látka, pokud jste se ptal na tohle.
„Ptal, díky,“ řekl šajch a dvěma prsty sklenici odstrčil. „Můžete mi přinést čistou vodu?“
„Mně taky,“ požádal Alif.
Jak chcete. Stín se vzdálil.
„Já zůstanu u omamné látky, s Boží pomocí,“ oznámil NewQuarter a chopil se nápoje. „Myslím, že si ji po takovém dnu zasloužím.“
„Chamr je chamr,“ připomněl šajch Bilál. Přísně se na NewQuartera zadíval.
„Chamr je chlast, strýčku,“ opáčil NewQuarter. „A ta věc právě řekla, že tohle chlast není.“
„Nesmysl. Chamr je jakákoli látka, která zatemňuje mysl nikoli z léčebných důvodů, ale pro zábavu. Tento nápoj je rozhodně zakázaný.“
„Mám dojem, že po tom našem fiasku se o léčebných důvodech mluvit dá.“ NewQuarter zaklonil hlavu a jedním hltem fosforečnou tekutinu vypil. Alif si nemohl pomoci a fascinovaně sledoval, jak mladý muž bledne a na tváři mu vyráží pot.
„Tak co? Jak to chutná?“ zeptal se.
„Jako leštěnka,“ zachrčel NewQuarter. Rozkašlal se a z úst mu vycházel proužek kouře. „Bože můj.“
Alifovi to připomnělo jeho první a jedinou zkušenost s alkoholem: Abdulláh mu tehdy dal výměnou za DVD-R mechaniku poloprázdnou láhev skotské, kterou pak společně vypili ve skladu Radia Šajch. Alif musel nasadit veškerou sílu vůle, aby ohnivou tekutinu nevyzvrátil.
„Ty neumíš pít!“ vykřikl, protože pochopil, jak se to má s NewQuarterovou předstíranou odvahou.
„Ne,“ hlesl NewQuarter a odkašlal si. „Neumím. Ale když přede mě něco postavíš, ztratím hlavu – nemáš tušení, na kolika hrozných mejdanech jsem už byl, s princi a najatými ženami, na mejdanech, kde se všichni zmažou, jakmile odejde služebnictvo a otevřou se bary. Prakticky ti lijou vodku do krku. Když si nedáš aspoň jednu a netváříš se, jako kdyby ti chutnala, okamžitě pro ně nejsi chlap.“
Šajch Bilál se rozchechtal – Alif ho poprvé od útěku slyšel smát se zcela bez zábran.
„V tom se pletete,“ řekl šajch. „To oni přestávají být muži, a proto vás šikanují. Kdybyste odmítl, vypadali by jako slaboši. Měl byste být hrdý, že abstinujete.“
NewQuarter říhl a jednou rukou se chytil za břicho.
„Dělat z nějakého prince slabocha není dobrý nápad,“ poznamenal. „Zejména pokud jste taky princ. Třeba by to chápal jako konkurenční boj. Jednou by se mohl dozvědět, ke které straně ve skutečnosti patřím, a potom byste z vězení v poušti tahali vy mě.“
„Proto ses stáhl?“ zeptal se Alif.
„Ano,“ odpověděl NewQuarter a otřel si pot z obočí. „Bylo to takhle – když jsem pochopil, že Pařát musí být někdo z aristokracie, nemohl jsem se zbavit pocitu, že ho pravděpodobně znám. Že se s ním setkávám na rodinných obědech, o ramadánu, o svátku íd al-Fitr – sakra, možná s ním dokonce o víkendech chlastám vodku. Byl jsem z toho nervózní.“
Alif náhle zrozpačitěl.
„Já ho znám,“ řekl tiše. Zamrazilo ho v zádech. Nevěděl, jak má o Pařátovi hovořit bez důvěrnosti, která vychází z bizarního pouta mezi žalářníkem a vězněm. „Vím, jak se jmenuje.“
„No nic,“ pravil NewQuarter do ticha. „Otázku totožnosti nechme stranou. Nejsem ten nejstatečnější člověk na světě – kdyby mě Pařát zavřel do cely a třeba na mě jenom vytáhl kudlu, okamžitě bych všechny udal. Tebe. RadioŠajcha. Gurkhab0sse. Nemohl bych žít s neustálým vědomím, jak jsem bezpáteřný, a tak jsem se stáhl.“
To Alifa proti jeho vůli dojalo. „Nejsi bezpáteřný,“ namítl. „Uprostřed noci jsi mě přijel vytáhnout z vězení. V BMW.“
„Na tom něco bude, viď?“ NewQuarter se rozzářil. „Tohle mi slouží ke cti. A teď jsem v hajzlu stejně jako vy všichni. Dokonce se ani nebojím. Zřejmě na mě působí to zelené pití.“
Šajch Bilál vzal NewQuarterovi z ruky prázdnou sklenku. Přiblížil se stín se třemi poháry vody a postavil je na stůl.
Jezte, řekl. Jídlo vám neublíží. Nechci mít na krku tři lidské mrtvoly. Odplynul zpátky na druhý konec místnosti.
Alif se zaměřil na tác před sebou: byl si celkem jistý, že na něm vidí dušené maso, šafránovou rýži a také vařené cosi, co mohl být špenát. Na kraji čekala hromada teplých chlebových placek. Roztrhl jednu v půli, nabral jí maso a rýži a okusil. Na jazyku se mu mísily chutě kardamomu, pepře a pikantního masa.
„Kozí,“ odhadl. „Nebo mi tak aspoň připadá.“
„Možná příbuzenstvo některé z dam u tamtoho stolu,“ podotkl NewQuarter.
Šajch Bilál si vyhrnul rukáv a bez dalšího pobízení se pustil do jídla. NewQuarter se naklonil dopředu a začichal, než si vybral jeden kousek masa. Rozžvýkal jej a spokojeně pokýval hlavou. Jedli mlčky. Občas se na sebe nepřítomně usmáli, jako náhodně posbíraní turisté, kteří uvízli na nějaké bezejmenné základně. V druhé části lokálu stín sebral ropuchu a vyhodil ji na hromadu za dveřmi; ostatní u stolu pokračovali v hovoru, aniž by dali najevo uspokojení či rozladěnost. Alif zachytil NewQuarterův pohled a protáhl obličej. NewQuarter se ušklíbl a pak si rukou zastínil tvář, když ho přísným pohledem napomenula jedna kozí žena.
Sotva si Alif naplnil břicho – což netrvalo dlouho a přivedlo ho to k domněnce, že se mu ve věznici scvrkl žaludek –, začal být ospalý. Koření z jídla ho příjemně hřálo. Opřel se zády o stěnu a zvolna se mu klížily oči.
„Zajímalo by mě, jestli v tomhle brlohu mají něco jako postel,“ poznamenal. Zaslechl lusknutí prsty. NewQuarter přivolal stín a zeptal se, zda se někde v podniku dá vyspat. Alif se usmál, aniž otevřel oči, a vyložil si NewQuarterovu panovačnost jako známku toho, že je mu líp. Kdosi mu zatřásl ramenem: Alif si promnul oči, vstal a šoural se za šajchem Bilálem a stínem ke schodišti u zadní stěny. Nad ním se táhla chodba lemovaná dveřmi, natřenými v nebeských odstínech jako barvy na obloze: sytě růžové, tmavě modré, levandulové. Ve zdech z křemene budily dojem, že se člověk mezerami dívá rovnou na nebe; Alif musel několikrát zamrkat, aby se scéna změnila v něco, co dokáže pochopit.
Můžete si vzít modrý pokoj, oznámil stín a uklonil se přede dveřmi v půlnočním odstínu. Za nimi byl pokojík s olejovou lampou na okně a několika matracemi podél stěn. Malba na stropě zobrazovala Mléčnou dráhu; stříbrné hvězdy se ve světle lampy rozzařovaly a pohasínaly.
Stín jim popřál dobrou noc. Alif ho téměř nevnímal, jeho mysl se již ukládala ke spánku. Skopl sandály a lehl si na nejbližší matraci, stáhl si z hlavy šátek a položil jej přes sebe jako přikrývku. NewQuarter dlouze zívl. Alif zaslechl, jak šajch Bilál tiše odříkává modlitbu a šoupe nohama při poklekávání. Povědomé zvuky ho uklidňovaly. Usnul dřív, než šajch pozdravil anděly po pravici a po levici.

* * *

„Alife? Jste to vážně vy?“
Ve vzduchu visela jasmínová vůně a spolu s ní ještě cosi živočišnějšího. Alif se obrátil na záda a zamrkal zalepenýma očima: nad ním se vznášela žlutohnědá kočičí postava a vypadala ustaraně. Podepřel se lokty. Byla to Sakína, tmavé copánky spletené na temeni, pod ušima rozhoupané zlato. Na podlahu vedle sebe položila plátěnou tašku.
„Vypadáte jako mrtvola,“ konstatovala. „Co se stalo?“
„Vězení,“ odpověděl, neboť to nedokázal vyjádřit výstižněji. Její soucit a znepokojení byly tak očividné, že Alif zjistil, že se mu stahuje hrdlo, a pojal podezření, že některé části jeho těla a mysli na tom asi nebudou nejlépe. Radost ze záchrany byla stejně hluboká jako dřív, jenže hned pod ní se skrývaly škody napáchané tmou a vším, co mu v ní dělalo společnost. Ze rtů mu unikl přidušený zvuk.
„Ne, prosím, zůstaňte v klidu – omlouvám se. Tu máte.“ Zašátrala v tašce, vytáhla lahvičku husté nafialovělé tekutiny a vtiskla mu ji do dlaně. „Napijte se.“
Alif poslušně odzátkoval fiólu a zasunul ji mezi rty. Lepkavý nápoj chutnal po medu a lesním ovoci a zůstával po něm bylinný dozvuk. Příjemný pocit, jako očekávání prázdnin, oddělil Alifovu bdělou mysl od pozůstatků tříměsíční noci.
„Příjemné,“ řekl Alif. „Co to je?“
„Elixír proti zármutku,“ odpověděla Sakína a předvedla řadu jemně zašpičatělých zubů. „Nechte si ho.“ Zkřížila nohy pod sebe a posadila se. Alifovi bylo při pohledu na ni veseleji; byla důkazem, že ani teď nezůstal bez pomoci.
„Přišel jsem o tu knihu,“ oznámil po chvíli a sklopil hlavu. „Alfu jawmin. Ztratil jsem ji.“
Sakína vytřeštila oči.
„Ztratil? Jak? Kdo ji teď má?“
„Netuším, kdo ji mohl vzít. Pařát ji nemá. Nemá ji ani šajch Bilál. Schovával jsem se v Al-Bašíře, používal jsem knihu při programování a najednou se rozpoutalo peklo –“
Sakína se naklonila dopředu, propletla prsty pod bradou a upřela na Alifa oči barvy slunce.
„Zopakujte to. Co myslíte tím, že jste ji používal při programování?“
Alif s obtížemi hledal správná slova pro vysvětlení.
„Přišel jsem na to, co s ní Pařát chce dělat. Věřil, že všichni mystikové, kteří se po staletí snažili Alfu jawmin pochopit, na to šli ze špatného konce. Myslel si, že pokud lze knihu vykládat jako sadu symbolů, určitě se dá použít při programování. Jinými slovy, předpokládal, že Alfu jawmin může využít k vytvoření úplně nové kódovací metodologie, jakéhosi superpočítače vybudovaného na metaforách.“
Sakína se opřela dozadu a zírala na Alifa způsobem, z něhož trochu znejistěl.
„A vy jste to dokázal,“ odhadla. „Vám se to podařilo.“
„Částečně. Program fungoval jen pár minut, než se počítač, na kterém jsem pracoval, zhroutil. Musíte odstranit příliš mnoho parametrů, aby to celé běželo. Tím vzniká spousta chyb. Počítače se podobají andělům – jsou uzpůsobené k tomu, aby vykonávaly příkazy. Když jim poskytnete moc prostoru pro vlastní interpretaci, jsou zmatené.“
„Hmm.“ Sakína si drápem na prstu pohrávala s koncem jednoho copánku. „Udivuje mě, že to přiznáváte. Většina lidí, kteří nabydou dojmu, že mají na dosah takovou moc, s možností selhání nepočítá. Mám také strach z toho, že kniha je kdovíkde a další příslušníci vaší rasy se pokusí využít ji ke stejnému účelu. Ne všichni banú Ádam jsou tak prozíraví jako vy.“
Alif nervózně lomil rukama. NewQuarter a šajch Bilál se za ním převalovali na matracích.
„Zjistím, kdo ji vzal,“ slíbil Alif o něco tišeji. „A pak se jí zbavím.“
„Nemůžu vám radit, co s ní máte udělat,“ odvětila Sakína a zamračila se. „Ale zbavovat se knih mi nepřipadá jako dobrý nápad. Ten rukopis je dědictvím vašeho rodu, ať chceme nebo ne.“
„Spíš nechceme,“ poznamenal Alif.
„I tak. Alfu jawmin není sama o sobě špatná – pro džiny představuje dějiny. Jako tolik jiných věcí se pokazila v rukou člověka. Jenže kdybychom měli zničit všechno, co se kvůli lidem pokazilo, na zemi by během jediného dne nic nezůstalo.“
„Nezničil bych Alfu jawmin,“ připomněl Alif. „Jenom ten člověkem vyrobený exemplář. Džinům ty jejich zůstanou. O nic nepřijdete.“
Sakína se podívala stranou, jako kdyby dumala o nějakém tajuplném aspektu rozhovoru. Třebaže se poklonila jeho intelektu, Alif se jí nedokázal vyrovnat ani v mlčení. Pokusil se vrátit pozornost ke svým nejpalčivějším obavám.
„Vikram řekl, že konvertitku a Dínu bere do Prázdné čtvrti. Nevíte – dalo by se zjistit, jestli se tam dostaly, a pokud ano, tak kde jsou?“
Sakína se probrala z úvah.
„Mohli bychom se po nich podívat,“ uznala. „Ale musím vás varovat, Alife, jakýkoli ibnu Ádam bez ochránce v Prázdné čtvrti nejspíš dlouho nepřežije. Neměli byste tady být a vaše mysli nejsou přizpůsobené k pochopení toho, co tu vidíte. Přetěžuje to psychiku snad každému z vás, s výjimkou té duchovně nejvyspělejší elity. Brzy začnete vnímat zpětné protiproudy tohoto místa.“
„Musíme tedy jít hned.“ Alifa sklíčila představa Díny stižené šílenstvím. Musel ji najít.
„Jít kam?“ NewQuarter se posadil, drbal se na rozcuchané hlavě a zíval.
„Hledat moje přítelkyně,“ odpověděl Alif. „Asi tady uvízly, když se strhla ta mela v Al-Bašíře.“
„Dobrý Bože, tys sem přivedl ženu.“ Teprve nyní si NewQuarter všiml Sakíny. Okamžitě si začal uhlazovat vlasy.
Alif představil NewQuartera a šajcha Bilála, který vykoktal pozdrav a v polospánku si na hlavu nasazoval pomuchlaný šátek. Sakína se na něj usmála a patrně nezaznamenala kradmé pohledy směřující k jejím očím, zubům a rukám. Když se všichni upravili, sešli po schodišti do baru, hostince či co to vlastně bylo; místnost se mezitím vyprázdnila a u stolů posedávalo jen pár záhadných hostů. Plamen svíčky z předešlého večera vyspával na lavici obsah sklenice, kterou držel prázdnou v třepotající se ruce. Stín, který je obsluhoval – pokud to byl tentýž stín –, se zjevil s talířem chleba a miskami kouřící bílé tekutiny, z níž se vyklubalo horké mléko s medem. Alif se do jídla pustil s větší chutí než včera.
„Jak mu zaplatíme?“ zeptal se Sakíny při lámání chleba, neboť si uvědomil, že nemá žádné peníze, v jakékoli měně, a především netuší, zda džinové peníze vůbec používají.
„Pokud nemáte nic na výměnu, mohl byste zaplatit svými dovednostmi,“ navrhla Sakína a pokynula směrem ke stínu.
„Moment,“ řekl Alif a těkal pohledem od stínu k Sakíně. „Všechno, co umím, se víceméně týká počítačů – nevím, jak by to mohlo pomoci tomuhle, ehm –“
Ifrítovi, řekl stín. Jsem ifrít. A vzadu mám dva roky starý stolní počítač Dell, už celou věčnost zavirovaný. Obrazovka toho krámu po pěti minutách od zapnutí zčerná. Pokaždé ho musím rebootovat.
Alif vycítil, že se mu naskýtá nečekaná příležitost.
„Vy máte v Prázdné čtvrti internet?“ zeptal se užasle.
Bratranče, odvětil stín, máme wi-fi.