Patřil ke generaci formované tvorbou Jaroslava Foglara, vždy se k ní hlásil a tvůrčím způsobem ji dále rozvíjel. Spisovatel, scenárista a dlouholetý redaktor dětských časopisů Svatopluk Hrnčíř, který vymyslel například postavu pana Semtamťuka, zemřel ve čtvrtek 4. září, bylo mu osmaosmdesát let.

Narodil se 21. května 1926 v Lázních Bělohrad, studoval na reálném gymnáziu v Novém Bydžově (jeho spolužákem byl nedávno zesnulý výtvarník a ilustrátor Jan Brychta) a po druhé světové válce absolvoval Státní knihovnickou školu v Praze.

Ve stopách svého vzoru Foglara nastoupil dráhu redaktora dětských a mládežnických periodik, postupně prošel časopisy Junák, Vpřed, Ohníček, Pionýrské noviny a Pionýr. Na práci v posledně jmenovaném vzpomínal: „Když Pionýr začínal, potřebovali jsme výtvarníka, a tak šéfredaktor Jiří Havel přivedl Karla Frantu, se kterým se znal už z dřívějška. Seděli jsme pak spolu roky v redakci, i když byl po celou dobu oficiálně veden jako externista. Pak se z nás spolu s Jirkou a Karlem stala téměř nerozlučná trojka.“

Po odeznění nejtvrdšího období stalinismu se z Pionýra ve druhé polovině 50. let stal časopis, který svým odvážným hledáním „hranice možného“ otevíral cestu ostatním mládežnickým periodikům. Právě zde poprvé od svého zákazu na konci 40. let začal znovu publikovat Jaroslav Foglar (a teprve poté mu nabídli prostor v ABC a dalších časopisech) a také tu – především díky Hrnčířovi a Frantovi – postupně dostávaly stále větší prostor komiksy.

Hrnčíř to po letech komentoval: „V 50. letech byly obrázkové seriály v nemilosti, kritizovány byly především bubliny – argumentovalo se tím, že se děti odnaučí číst, že texty v bublinách jsou příliš zredukované a chybí tam próza. Ale šlo spíš o to, že seriály s bublinami vypadaly příliš „zápaďácky“. Takže jsme to řešili tím, že jsme tiskli seriály, ve kterých byly texty pod obrázky. Ale krůček za krůčkem jsme to narušovali, nejdřív se tu a tam objevila nějaká bublinka, až jsme nakonec postupně přešli k seriálům pouze s bublinami.“

Nepodepsal souhlas s okupací

Sám Svatopluk Hrnčíř byl od počátku aktivní také na scenáristickém poli a jeho tvůrčí rozptyl byl široký od klubáckého komiksu Veselá družina přes dětskou sci-fi Záhada v Martínkovicích až po humorné, hádankami proložené příhody cestovatele Flodura Nairolfa. Pro všechna Hrnčířova libreta přitom byla od počátku charakteristická hravá nápaditost i velké porozumění pro svět dětí.

Zlatá éra Pionýra přišla na konci 60. let, kdy byl časopis přejmenován na Větrník a přinášel mimo jiné Hrnčířovy komiksové adaptace Troskových románů (Vládce mořských hlubin, Paprsky života a smrti, Kapitán Nemo), ale i jeho autorské scénáře (klukovská detektivka Tři kluci a madona). Současně začal Hrnčíř působit jako redaktor dětské rubriky Slovíčko v deníku Svobodné slovo, kde díky němu vycházely reprinty klasických obrázkových seriálů Josefa Lady nebo Ondřeje Sekory.

Poté ovšem přišla normalizace a zlatému věku dětských časopisů odzvonilo. Z Větrníku se stal znovu Pionýr, Jiří Havel byl při prověrkách odvolán z postu šéfredaktora a Svatopluku Hrnčířovi bylo nabídnuto jeho místo, ovšem pod podmínkou, že podepíše souhlas se sovětskou okupací. Hrnčíř ale na rozdíl od mnoha svých kolegů z vydavatelství Mladá fronta projevil pevný charakter a nabídku odmítl.

Ve Čtyřlístku vydržel

Naštěstí mu bylo umožněno pokračovat v redakční práci, nejprve v Pionýru a později v Ohníčku, kde působil až do roku 1986. Dál také pokračoval v psaní komiksových libret, vedle svých domovských periodik navázal spolupráci například s časopisem Čtyřlístek, pro který psal seriál o Alence a Vaškovi a poté řadu dalších, nebo s měsíčníkem Sluníčko, kam mnoho let připravoval cyklus o kocouřím tátovi a synovi jménem Cour a Courek. Aktivně se zapojil i do spolupráce s nově založenými komiksovými časopisy, jejichž krátký boom přišel po roce 1989, a ve Čtyřlístku publikoval prakticky až do poslední chvíle svého života.

Svatopluk Hrnčíř po sobě zanechal nesmazatelnou stopu v dějinách českých časopisů pro děti i jako autor dětských knížek, jeho přínos českému komiksu je ovšem možná ještě významnější. Jako autor je podepsán pod desítkami kvalitních příběhů určených nejmenším dětem i dospívající mládeži. Spolupracoval s takovými významnými výtvarníky, jako jsou Adolf Born, Jan Brychta, Karel Franta, Miloš Novák, Jozef Schek a mnozí další.

Zároveň se jednalo o člověka mimořádně skromného, nikdy se netlačil do popředí, neměl sklony halasně upozorňovat na své zásluhy a i přebírání autorských cen ho dokázalo přivést do rozpaků. Čas ale bezpochyby ukáže, že právě jeho scenáristická tvorba představuje jeden ze základních pilířů českého komiksu druhé poloviny 20. století.