PROFIL > Letos je tomu přesně sto let, co americký spisovatel Edgar Rice Burroughs vydal v magazínu All-Story třetí román o neohroženém hrdinovi „dvou světů“ Johnu Carterovi. Po dílech Princezna z Marsu (vyšel v únoru 1912) a Bohové na Marsu (1913) autor uzavřel úvodní trilogii částí Pozemšťan, vojevůdce na Marsu (1913-14). Aniž to tušil, položil jeden ze základů budoucích žánru sci-fi i fantasy. A také velké komiksové literatury, dnes, pravda, poněkud pozapomenuté. Ale abychom se nedivili.

Vyprávění o veteránu války Severu proti Jihu, jež byl na útěku před Indiány přenesen na Mars plný bojechtivých národů, aby tam udivoval svými skoky i nadlidskou silou, má dnes za sebou v každé dekádě minimálně jednu komiksovou adaptaci.

Není divu, na svou dobu jde o ideální akční téma. Díky nižší gravitaci převyšují fyzické schopnosti Carterových svalů schopnosti všech místních obyvatel a stává se superhrdinou, zřejmě prvním svého druhu, protože coby literární postava je o půl roku starší než Tarzan. Nechybí ani romantika (Carter si vezme za ženu barsoomskou princeznu Dejah Thoris) a záhady (ovládá telepatii a čte myšlenky obyvatel zatímco oni jeho ne).

Barsoom – jak se Mars jmenuje – je obýván mnoha inteligentními rasami a žijí zde nejen neškodní tvorové (například thoati, barsoomští koně), ale i nejrůznější krvelačné šelmy a obludy. Civilizace na Marsu ovládá různé fantastické technologie a ustavičně se zde válčí. Děj je dosti plytký, ale vrší velmi akčně jedno dobrodružství za druhým, takže poněkud volná logika příběhů nevadí.

Válečný komiks

Od původních secesních ilustrací ke komiksu to ovšem Carterovi trvalo celé čtvrtstoletí. V roce 1939 se „obrázkový“ Carter objevil v magazínu Funnies, druhou adaptaci kreslil od roku 1941 spisovatelův syn John Coleman Burroughs. Do půli 40. let už měl sice spisovatel hotovo deset z celkem jedenácti dílů ságy, s přibývajícími romány však sledoval spíše osudy vedlejších postav, až se z ní Carter skoro vytratil. I tak se Carter stačil pevně uchytit v americkém kánonu dobrodružné literatury.

Vliv jeho „dalšího života“ byl snad ještě zásadnější. Například Superman se naučil skákat právě od něj, a sága podle slov George Lucase ovlivnila i vznik Hvězdných válek – rytíři Jedi jsou ozvěnou Burroughsových jeddaků. Ray Bradbury zase označil Barsoom za nejdokonalejší z literárních Marsů, včetně toho svého z Marťanské kroniky. Burroughs byl přitom vybaven pouze četbou H.G. Wellse a Julese Vernea. Zajímavé také je, jak knižní předloha i komiks srůstají s válečným kontextem – komiksový Superman startuje 1938 a první sešup zažije až po roce 1945, i Carter zažil zlaté komiksové časy ve válečném i studenoválečném období.

Nejrůznější komiksové verze však po převyprávění zmíněných tří prvních (někdy jen jednoho či dvou) dílů ságy rychle utíkaly od knižní předlohy. Nabízely dokonce „crossovery“, v nichž se Carter potkává se slavnějším Burroughsým hrdinou Tarzanem. V příbězích se to navíc hemží pterodaktyly, ohnivými ženami a další „nekanonickou“ verbeží. Vedle volného nakládání s carterovským dějem však pravidelně vznikala také věrná převedení do komiksu, jednou například v anglickém bulvárním listu Sun (1958-59). Sborník John Carter, Warlord of Mars Omnibus od Marvelů z roku 2012 měl 635 stran komiksu. A to ještě nebyla řeč o české stopě!

Dnes je ovšem Carter zapomenut, a špatná filmová adaptace od studia Disney z roku 2012 se stala propadákem za stovky milionů dolarů. U Disneyů nejspíš udělali osudové rozhodnutí, když stáhli z projektu Kerryho Conrana, režiséra průkopnického Světa zítřka, který je skvělým znalcem a obdivovatelem carterovského kánonu. Každopádně tím selhala šance objevit Cartera pro nové generace.

Když zemřel v roce 1979 spisovatelův syn, odkaz slavného děda dál střežil jeho vnuk Danton Burroughs. V roce 2008 však požár na jeho ranči zničil velkou část spisovatelových memorabilií, Danton zemřel o den později žalem ve věku 63 let. Svým dvěma dcerám dal jména Dejah a Llana Jane, právě ty jsou dnes dědičkami mohutného burroughsovského impéria.

Dosud nepřekonaný český unikát

V Československu se románová série objevila záhy. V letech 1927 až 1929 vydal prvních pět dílů nakladatel Ladislav Šotek v Praze v překladu dr. Jirky Macáka a s ilustracemi Václava Čutty. Tato díla znal z mládí šéfredaktor ABC Vlastislav Toman, a ve volnější atmosféře přelomu 60. a 70. let prosadil jejich zkomiksování do časopisu. Nakreslili Jiří Veškrna a Milan Ressel, a podle mého názoru šlo o předčasný vrchol Tomanovy komiksové kariéry. Sám se nechal později Carterem hojně inspirovat na Žluté planetě (thoati se stávají tutony, hlavní hrdina má jméno složené ze jmen rodičů, Carthoris=Kruan). Ale to je vedlejší, snad jen že obdivovatelé seriálu Pod sluncem zářícího netuší, jak moc je Burroughsovi zavázán.

Na českém Carterovi (a hlavně Carthorisovi) je však zajímavé především to, že ve světě za dlouhých zhruba sedmdesát let nikdo neuchopil čtvrtý díl ságy, Dobrodružství Thuvie z Ptarhu. Té tuzemské, kterou velmi originálně nakreslil Milan Ressel podle scénáře Vlastislava Tomana, bude brzy pětačtyřicet, a stále je jediná na světě, protože po pár úvodních dílech většinou komiksové syndikáty pustí fantazii z řetězu a originálu si dále nevšímají. Také burroughsovský fanzin ERB ji věnuje náležitou pozornost, včetně anglického překladu. Milanu Resselovi bychom mohli komiksově přát snad jen to, aby se nalezla sedmá stránka Thuvie, protože v ABC vyšla na podzim 1970 tiskařskou chybou dvoubarevně, ale tohle pátrání už asi bude marné. Pojďme tedy do žhavé současnosti.

Dynamit chystá bombu

Donedávna poslední a nejambicióznější projekt věrného komiksového převyprávění nabídlo americké nakladatelství Dynamite Entertainment v sérii Warlord of Mars, která začala vycházet v roce 2010. Scenárista Arvid Nelson (mimo jiné Rex Mundi) se držel originálu stůj co stůj (i když do úplně prvního sešitu v půli roku 2010 „přimyslel“ prequel z Arizony). A pokud byl v pokušení fantazírovat, tvůrčí přetlaky si vybil několika paralelními spin-offy. Jednak příběhem o Dejah Thoris (Warlord of Mars: Deja Thoris, 2011), který se odehrál staletí před příchodem Cartera na Rudou planetu, a také ságou Pád Barsoomu (Fall of Barsoom, 2011). Od letošního jara přidal dokonce šestidílnou sérií Lord of Mars, v níž (pokolikáté už?!) svedl dohromady Cartera a Tarzana, tentokrát včetně jejich manželek Jane a Dejah. Nelson dovedl ságu rovněž do třetího dílu, kde se zasekl, jako tolik jeho předchůdců. Pak to začalo skřípat.

Seriál totiž měl – nikoli netradičně na poměry USA – soudní dohru. Rodinné korporaci Edgara Rice Burroughse (ERB Inc.), kterou sám autor založil v roce 1923, aby si zajistil obchodní kontrolu nad svou tvorbou, se mimo jiné nelíbilo množství nahoty v komiksu. Pomineme-li, že podle Burroughsova původního textu neměli na sobě rudí Marťani vůbec nic, jde o zajímavou kauzu. Jde samozřejmě o více než stoleté dílo a v Americe se jakákoli literární postava stává veřejným statkem už po sedmdesáti letech. Právníci ERB Inc. nicméně trvali na tom, že společnost coby majitel ochranné známky John Carter utrpěla újmu. V Dynamite Entertainment to však tušili, proto se komiks ostatně jmenoval jen Warlord of Mars. O Carterovi ani zmínka. Spor přesto v roce 2012 putoval k soudu, i proto série skončila trochu rozpačitě koncem loňského roku pětatřicátým sešitem.

Letos v lednu pak vyšel Warlord of Mars rovnou s číslicí #100, protože v Dynamite vykoumali, že i s jejich příběhy vyšlo v USA původních carterovských komiksových sešitů devětadevadesát… model jubilejního čísla se tedy nabízel. To se už ale také odklonilo od románové verze, nabídlo tři příběhy Carterova věrného marťanského „prasopsa“ Woolyho. Arvid Nelson napsal jenom prostřední, s řadou v dosavadní podobě byl konec. Společně s doplňky to ale stejně byla docela slušná komiksová vlna. Hlavně začátky byly impozantní. Jenže jak se vystřídali kreslíři Stephen Sadowski, Edgar Salazar a Oleandro Oliveira, trochu se kvalitativně zhoupla. Aspoň že obálky jistil hyperrealista Joe Jusko. Kresebně byly nejlepší první díly, pak s výměnou výtvarníka série trochu trpěla. Problém byl především s krajinou – kreslíři si vypomáhali zcela neproblematicky mayskými pyramidami a dalšími pozemskými artefakty, takže stvořit vizuálně originální svět Marsu (jako našemu Resselovi) se nepodařilo.

Výtvarně zajímavější byl pokus nakladatelství Marvel, které v letech 2011 až 2012 rovněž převedlo do komiksu úvodní díly (John Carter: A Princess of Mars, John Carter: World of Mars a John Carter: The Gods of Mars). Tam šlo ale o kalkul, počítající s případným úspěchem velkofilmu. Když z něj byl propadák, znamenalo to pro sérii konec.

Nová indická vlna. Hodně slibná

To v Dynamite se vzdát nemínili. Po společné dohodě s ERB Inc. sérii rozjeli znovu na začátku letošního listopadu, jmenuje se John Carter: Warlord of Mars. Píše ji zkušený scenárista Ron Marz (ročník 1959), který prý měl komiks s Carterem v hlavě od dvanácti let. Kreslí devětadvacetiletý Ind z Dillí Abhishek Malsuni, pomáhá mu krajan Neeraj Menon.

Konec dobrý, všechno dobré? Noví partneři především slibují, že zkomiksují celý carterovský kánon, což by byl projekt jako dům. Naznačuje to jedna z úvodních ilustrací indického dua, kde se objevuje bezhlavé tělo s chodícím mozkem zvané rykor – monstrum z Vražedné šachovnice na Marsu, tedy díla, v němž prožívá dobrodružství Carthorisova sestra Tara. Šance na úspěch mají noví partneři velké – série je zbavena zátěže licenční smlouvy se studiem Disney.

Coby obdivovatel Barsoomu musím přiznat, že nebylo špatné vidět v Nelsonově verzi po 40 letech Carthorise znovu v akci. Jak už bylo řečeno, je i pravzorem Kruana, a to už v Česku něco váží (přestože Nelson jej oproti Resselovi pojal spíše jako výrostka, poněkud neukázněného, ale neméně akčního). Teď ale konečně svítá šance, že opět půjde vstoupit kulatou branou do Lotharu, za Tariem, Javem, Komalem a lučištníky, vznikající jen silou myšlenky! Ale ta nová barsoomská sugesce pro mě asi nebude lepší než ta Resselova, protože na ní jsem vyrostl.

Věnováno k osmdesátinám Milanu Resselovi (*1. prosince 1934).

John Carter: Warlord of Mars