RECENZE > Oficiálně první vydaná kniha Toy Box, autorky, která se do povědomí i nekomiksových čtenářů probourává postupně přes časopisy Nový prostor, Belmondo, Respekt i A2, přes graffitti nebo pověstný vtipný strip o kostce cukru, přes věci v Aargh!u i v Ještě jsme ve válce, a ještě hlouběji přes mýtické komiksové album Robot dreams (2010), které by každý chtěl, ale málokdo viděl… Její Moje kniha Vinnetou je grafický román o zbytcích romantiky a dětství v těle a mysli dospělých.

Komiks sám o sobě je víceméně v intencích celosvětového autobiografického trendu grafických novel. Propojuje dva příběhy – vypravěččiny kamarádky Semtexdesign, která prosquatovala část života v Holandsku a po onkologickém nálezu nepřežila léčbu, a Martina Fontána, dalšího dlouholetého kamaráda. Fontán si v dětství psal (v reakci na šok z možné smrti Vinnetoua) příběh, ve kterým Vinnetou žil dále, a který dal celému komiksu název. Ostatně kdo z předešlých generací nebral právě Vinnetouovu smrt jako něco nesprávného, jako něco s čím se musí zásadně nesouhlasit? Toy Box svůj příběh o „prvních mrtvých v životě“ rámuje citacemi z právě té dětsky čisté Fontánovy vzpoury proti tomu, aby hrdina zmizel, nebyl. Sama postupuje podobně, když umírání a nebytí Semtexdesign realisticky popíše, ale romanticky a možná ještě pořád dětsky nechce přijmout. Kvůli tomu ostatně je v knize poslední idealizovaná kapitola, která smutek a „zlý“ svět napravuje, podobně jako malý Martin Fontán napravuje svým dětským rukopisem „křivdu“ fikce.

Můžeme skládat na jedné straně výtky typu: tu a tam citovaná poetická tvorba Semtexdesign je pokaždé strašná a skoro vždy obludně kýčovitá, nebo že Fontánovy dětské kapitolky, které věrně Toy Box reprodukuje, patří prostě k objevování světa a nehrají v komiksu zase až tak důležitou roli, aby se opakovaly tolikrát. Ale to všechno se nějak ztrácí v celku, který je na naše poměry mimořádný. Autorce se povedlo udržet místy až reportážní odstup – i odstup od věcí, které prosazuje. Souhlasí a souzní s věcmi od squattingu přes jeho místy až idealizovanou volnost až po možnosti volby veganství atd., ale zároveň v nich není vždy účastnicí naplno. To je naprosto přesně vyřčeno ve chvíli, kdy vypravěčce jeden z obyvatelů Milady naplno řekne: „No vidíš, holka, jak jsi nám to tu hezky pomalovala. Ale bydlet, to tady nebudeš, na to máme moc rádi červenej kohoutek, viď?“ Jenže na druhou stranu někdo vždycky musí být svědek, ne? A někdo taky časem pozná, že tohle romantické rebelství a nomádství s sebou nese nejen svobodu, ale poznání vlastních limitů. Zároveň v tom všem nikdy nesmí překážet přátelství – ostatně přátelství je jedním z hlavních motivů vůbec celého komunitiního zobrazení světa. Zejména v díle Toy Box je komunita a přátelství tou nejvyšší metou všeho, morální sílou i znakem toho, že lze dospět i bez ztráty naučených věcí z dětství, nebo ještě lépe – i po ztrátě nevinnosti a příchodem prvních přijatých kompromisů.

Celým Vinnetouem jde zároveň smutek z uvědomování si smrtelnosti, z nezaplnitelné prázdnoty, která po odešlých lidech, věcech i chvílích zůstává. Už vstupní otázka komiksu: „Když z vašeho života někdo odejde, co po něm zůstane?“ je zodpovídána otázkami. Jejich relativita a neschopností člověka na jednu z nejzákladnějších otázek odpovědět jednoznačně vypovídá víc než pokus to ironicky shodit nebo pseudofilozoficky mlžit: „Podoba ve vaší mysli?“ „Pocit?“ „Vzpomínka?“ Formálně má Toy Box někdy skvělé chvíle právě v těch odstupech – když s Semtexdesign vejde do dveří smrt, je to až bergmanovský záchvěv z Persony stejně jako nosorožčí škleb z Peetersových Modrých pilulek. Vedle nich jako kdyby vloženou komiksovou reportáž Squat wars o konci squatu Milada dělal někdo úplně jiný. Podobně možná naladěný, ale jiný, protože působí náhle jako chladný zásek do nespravedlnosti. Možná by se dalo ptát i po přečtení ptát podobně: Když dočtete Moji knihu Vinnetou, co vám po ní zůstane? A odpovědí by mohl být jak „pocit“, tak i „vzpomínka“. Ale tou hlavní odpovědí by mělo být zejména „přátelství“ (nebo možná to vtáhnout ještě dál a nebát se už tak zprofanovaných slov jako je „láska“?), které přetrvává čas i úmrtí a donutí je něčím podstatným, aby se vše kroutilo a linulo podle něj. Toy Box vychází z komunity, která má s tou komiksovou (tedy víc comixovou než comicsovou) komunitou průsečíky už v neustále se obnovující touze „něco“ dělat. Něčím přispět k tomu co žijeme a co můžeme chápat jen přes spolusdílení. Je to antidobová teze, která se směje všem neoliberálním kecům, ale zároveň je strašlivě křehká a pro mnohé – po cynismu postmoderny – až příliš zpózovaná. Je v ní ale zároveň možná až nějaká raně křesťanská a posléze hippícká čistota ve věcích pravdy, přátelství a naděje. I když po nich vždy přichází středověk nebo dekadence, ideály a komunity stavěné na třech čtyřech základních principech vytrvale rostou a jsou.

Každopádně už teď je jasné, že bude každá další věc od Toy Box vždy poměřovaná tímhle oficiálním knižním debutem.

Moje kniha Vinnetou
autorka: Toy Box
Labyrint, 2015, 210 stran, 349 Kč
záznam v ComicsDB