V současnosti se na pulty knihkupectví dostává již sedmý Vějíř – sborník české mangy, jenž od roku 2009 vydává občanské sdružení Kobuta. Už při pohledu na obálku nesoucí název Vějíř 2015 nelze než konstatovat, že tento unikátní útvar ušel od dob svých počátků dalekou cestu, a že na první pohled působí daleko dospěleji a profesionálněji, což je samozřejmě dáno jak stoupající výtvarnou úrovní přispěvatelů, tak rostoucími zkušenostmi redakčního týmu.

Na začátku přitom vůbec nebylo jisté, zda bude mít první sborník české mangy i nějaké pokračování, jelikož sehnat dostatek příspěvků v odpovídající kvalitě bylo téměř stejně těžké jako ospravedlnit existenci sborníku jako takového, poněvadž idea „česká mangy“ působila na mnohé zarážejícím dojmem. Dalo by se říci, že právem – přinejmenším proto, že samotnému pojmu manga lze v současnosti rozumět více způsoby. Tento původně čínský termín použil na počátku 19. století světoznámý autor dřevořezů Kacušika Hokusai (1776-1849) pro svou sbírku náčrtků a humorně laděných kreseb (pročež občas bývá scestně označován za „prvního autora mangy“), a teprve na počátku 20. století se díky novináři a karikaturistovi Rakutenu Kitazawovi (1876-1955) vžilo jako označení pro komická kreslená pásma v tehdejším japonském tisku. Později se toto označení začalo v japonštině užívat pro veškerý komiks, a odtud právě plyne mírný kulturní zmatek, když občas místní komiksoví fanoušci – především takoví, kteří mangou rádi okázale pohrdají – chválí určité dílo japonské komiksové provenience a jakoby na svou obranu přitom dodávají, že se jim líbilo, protože vlastně jako manga vůbec nevypadá. Pokud bychom v tomto případě brali termín manga v jeho původním (moderním) významu, vyzněl by celý výrok nesmyslně, a proto musíme vzít v potaz, že tomuto slovu přibyla v posledních dvaceti letech další významová rovina: komiks vyznačující se určitými svébytnými, ponejvíce výtvarnými prvky, mezi něž patří mj. typický vzhled postav, fázování, využití zvukomalebných slov apod. , stručně řečeno určitý styl, kterým se vyznačuje především japonský komiksový mainstream. Cokoliv se potom jakýmkoliv způsobem vymyká, může být nejaponským čtenářem odsouzeno jako „divná manga“, případně rovnou „ne-manga“, a to i přesto, že čtenář japonský bude dotyčné dílo považovat za mangu zcela jednoznačně – v takových chvílích pak občas dochází i k (tragi)komickým situacím, kdy mezinárodní „manga projekty“ odmítají díla japonských komiksových autorů kreslících jen trochu osobitějším stylem.

Nicméně, vzhledem ke stoupající oblibě mangy v Evropě i v USA byl vznik „domácí“ mangy jen otázkou času; originální tvorba inspirovaná mainstreamovou mangou (a samozřejmě i anime)spatřila světlo světa už v 80. letech minulého století, a dokonce se mezi nimi našlo několik docela zdařilých děl – např. Ninja High School od Bena Dunna – jimiž svého času nepohrdli ani pre-mileniální čeští fanoušci, kteří se na rozdíl od dnešní generace namnoze dostávali k opravdové manze jen velmi nesnadno. České republice jsme vůbec byli o něco opožděnější než např. v Německu či Polsku, kam jsme z nouze jezdívali mangu kupovat, ale i u nás se na přelomu tisíciletí začala formovat originální manga scéna: za všechny vzpomeňme projekt baka ^2, který svého času hostoval na legendárních stránkách manga.cz. Skutečně solidní publikace české tvorby je však už záležitostí nového milénia, kdy se tohoto nelehkého úkolu chopilo sdružení Kobuta, jehož první sborník Vějíř zmiňujeme na začátku této recenze. Jak již bylo naznačeno, vystihnout onu podstatu toho, co západní čtenáři vnímají jako specifický styl, není jednoduché, a amatérští autoři domácí mangy se tak často vystavují velkému riziku, že jejich dílo bude působit nepřirozeně a toporně, v nejhorším případě dokonce nesrozumitelně. Mnozí z autorů prvního Vějíře se o tom přesvědčili na vlastní kůži a reakce publika byly někdy až kruté, avšak zároveň si tento počin získal i mnoho příznivců, kteří dovedli ocenit jeho těžké začátky, a nezřídka se dokonce nechali inspirovat k vlastní tvorbě. Vbrzku tak následoval další sborník a od té doby vydává Kobuta s železnou pravidelností každý rok jeden, a to s příspěvky zkušených i nových autorů.

Ten sedmý, který právě máme v ruce, a který čítá celkem devatenáct příspěvků, se svým předchůdcům v mnohém podobá, přestože se dá obecně říci, že přinejmenším výtvarná kvalita rozhodně jeví stoupavou tendenci. Autoři příspěvků předchozích sborníků se většinou snažili vystihnout styl japonského mainstreamu především skrze výše zmíněné charakteristické prvky, mezi něž patří především vzhled postav – tento trend můžeme ostatně pozorovat i na letošním vydání, kde až na výjimky převládají typické velké oči, úsporně načrtnutá ústa a nosánky, či excentricky nakadeřené účesy. V některých případech tyto prvky stále ještě působí trochu toporně, avšak na jiných je vidět, že si jejich autoři svůj styl už velmi dobře osedlali a dokáží své protagonisty kreslit přirozeně a s nepopiratelným půvabem, jak můžeme vidět např. v příběhu K-Os: Nejlepší přítel plíče či Emulator Girl. Několik autorů ovšem zvolilo při kresbě postav zcela osobitý styl, který na první pohled mainstreamovou mangu nepřipomíná – dobrými příklady budiž bizarně zábavné Vánoce s Buřtem či poeticky laděný příběh O mušlích – zato však působí velmi svěžím a originálním dojmem a zejména na posledně jmenovaném je velmi hezky vidět, jak se umělecký projev věrných přispěvatelů postupně vyvíjel a zlepšoval: autorka tvořící pod pseudonymem Suwi si totiž od r. 2011 postupně vybudovala vizuálně působivý a takřka lyrický styl, který by si jistě našel příznivce i mimo okruh fanoušků mangy.

Pro mangu typické fázování se stejně jako v předešlých letech opět rozhodla většina autorů, někteří ovšem s větším úspěchem než ti druzí. Slibně, ale přesto ještě poněkud násilně působící skladbu rámečků najdeme např. u příběhů Cítím, tedy jsem či Ledový, o poznání zdařilejší pak vidíme u temně laděného Krajina nočních můr… či výše zmíněného příspěvku O mušlích. Oproti prvním sborníkům však nápadně ubylo používání zvukomalebných slov, což se dá venkoncem považovat za příznivý vývoj, jelikož čeština a japonština jsou sice oba jazyky bohaté, avšak značně rozdílné, a především zvukomalebných slov vystihující stavy a pocity (!) lze v češtině využít o poznání hůře a výsledný dojem tak bývá nezřídka rozpačitý. To je ostatně do jisté míry vidět i na příspěvku Rock Album, kde se do pozice zvukových efektů dostala slova jako „otevírání dveří“ či „obejmutí“. Takovéto řešení asi zkušené čtenáře příliš nepřekvapí, jelikož obdobným způsobem se s problematikou těžko vyjádřitelných zvukomalebných slov v japonském komiksu vyrovnávají i mnozí anglosaští překladatelé. Nicméně mnohem přirozenější řešení se nabízí v příbězích Rytířství v oblacích či Most, přičemž posledně jmenovaný pojímá mnohé z těchto efektů s vyloženě milým humorem.

Vtěsnat na omezený počet stránek vynikající příběh rozhodně není jednoduché, takže není divu, že po příběhové stránce mívají Vějíře tradičně nevyrovnanou kvalitu. Především v prvních sbornících se nezřídka stávalo, že se většina autorů příliš vyčerpala ve snaze o patřičný výtvarný styl, a zápletku či pokus o přirozeně znějící dialog pak mírně řečeno hodila za hlavu. Sedmý Vějíř je na tom o něco lépe, přestože mu chybí alespoň jeden vyčnívající hit, jakým v minulých letech bývaly především příspěvky bratří Tesařů. Mezi povedenější příběhy tentokrát můžeme řadit úvodní roztomilou hříčku Kapitán Nikdo a hororový kraťas Špatné ráno, jež oba vyznívají přinejmenším vtipně, stejně jako Tabulka či zmíněné Vánoce s Buřtem a K-Os: Nejlepší přítel plíče. Exoticky laděný příběh Yongrui píše básně se sice opírá o stokrát omleté klišé, ale čtenářův vkus velmi pravděpodobně neurazí, stejně jako mysticky působící Cítím, tedy jsem. Zajímavou zápletku mají i Krokař, Emulator Girl a Avita a Odysseus, přestože by jim slušely méně křečovité dialogy. Českou legendou inspirovaný příběh Až bude nejhůře vlastně nevypadá vůbec zle, ale zároveň působí podivně utahaně, stejně jako neslaná a nemastná romance Ledový. Zvláštní kategorií jsou pak tzv. jonkomy, čili komiksová pásma o čtyřech rámečcích, která v nejnovějším Vějíři zastupují díla Karel & Růžena aneb Civilisti na conu a Anime zadarmo. Jejich autoři se rozhodli těžit z humorných situací ze života fanoušků mangy a anime, a ačkoliv některé z námětů skutečně vyvolají u zasvěcených osob pobavení, je třeba říci, že jen velmi, velmi mírné.

Jak vidno, sedmý sborník české mangy Vějíř 2015 má své klady i zápory, a rozhodně není čtením pro každého: stejně jako před lety zaujme i nyní především čtenáře a kreslíře mangy, a to i přesto, že jeden či dva příběhy mají rozhodně potenciál oslovit širší publikum. Na druhou stranu, Vějíř o přízeň běžného čtenáře primárně neusiluje – jeho cílem je poskytovat prostor (polo)amatérským autorům hlásícím se i k sebemenší inspiraci japonským komiksem, dovolit jim vyzkoušet jejich možnosti a neustále se zlepšovat. Čtenáři pak nabízí poutavý průřez amatérskou komiksovou tvorbou, která sice trpí nevyvážeností, zato však zaujme obrovskou rozmanitostí žánrů a stylů, a v neposlední řadě i tvůrčí volností, kterou svým autorům uděluje jen málokterá platforma.

Vějíř 2015 – Sborník české mangy
autoři: různí
Kobuta, 2015, 256 stran, 159 Kč
záznam v ComicsDB