RECENZE > Román amerického spisovatele Hermana Melvilla Bílá velryba vyšel poprvé v roce 1851 a zůstal nedoceněn až do 20. století. Čeští čtenáři si ho poprvé přečetli v roce 1933, nicméně významným milníkem v českém vydávání tohoto rozsáhlého díla se stal loňský rok. V roce 2017 totiž vyšel v Odeonu nový překlad knihy od Šimona Pellara, vydavatelství Radioservis zároveň vydalo zkrácenou audioknihu a nakladatelství Argo přidalo ještě francouzskou komiksovou adaptaci od autora, který používá jen své příjmení: Chabouté.

Adaptovat neadaptovatelné
S adaptováním Bílé velryby nebo také Moby Dicka to je na jednu stranu vlastně docela jednoduché. Původní román totiž k adaptacím přímo svádí, díky svému jednoduchému příběhu. Dějová linie je upozaděna a modernost knihy, spočívá v potlačení obsahu na úkor hry s formou, což na druhou stranu čtení knihy výrazně komplikuje. Je to pravděpodobně i důvodem, proč zůstal román v polovině 19. století nepochopen a Bílé velrybě otevřela dveře do světového literárního kánonu především modernistická hnutí počátku století dvacátého. Tedy v době, kdy se forma, zastoupena  Joycem, Proustem nebo Kafkou, stala klíčovou. I proto jak komiksová, tak audioverze knihy přinášejí víceméně přesnou podobu příběhové linie románu, zároveň ale opomíjejí většinu nedějových odboček. Větší část knihy totiž zaujímá Melvillovo líčení života velryb, velrybářů, mýtů spojených s velrybami, velrybí fyziognomie od lebky až k ocasu a jedna kapitola je dokonce věnována tématu bílé barvy. Čtenář se navíc s ikonickou postavou kapitána Achaba seznámí poměrně pozdě, protože setkání s ním předchází trampoty, které vypravěč příběhu, Izmael, zažívá ve velrybářské vesnici, kam se vydal hledat práci. Napínavému, akčnímu stíhání Moby Dicka se pak dostalo jen pár desítek stran v závěru více než sedmi set stránkové knihy. V případě audioknihy, kterou načetl Miroslav Středa, se příběhová linie vešla do sedmi hodin doby poslechu.

Černobílá velryba
Chabouté děj vměstnal na dvě stě padesát stran černobílého minimalistickém komiksu, přičemž zhruba polovina obrazů a obrazových sekvencí se obešla bez textu a závěrečné stíhání velryby zabírá asi pětinu rozsahu. Kreslíř se v komiksové adaptaci soustředil na zachycení ponuré atmosféry na velrybářské lodi, což se mu zřejmě podařilo, jelikož se Moby Dick dostal dokonce do nominací na letošní Eisnerovu cenu v kategorii Nejlepší adaptace z jiného média. Postavy v komiksu jsou ošlehané životem a jejich duševní stav ilustruje množství vrásek, šílenství pak Chabouté zachycuje především skrze vystupující oční bulvy námořníků. Vrásky nechybí ani harpunami prošpikované velrybě, která tolik let vzdorovala pokusům o své odlovení. Oproti románu působí Moby Dick spíše unaveně než nebezpečně a čtenář má více pochopení pro něj, než pro partu rybářů vedených šílencem. Překlad komiksu pak vychází z překladu Václava Klímy a Marie Kornelové z 50. let minulého století.

Aktuálnost příběhu Bílé velryby je pro českého čtenáře zřejmá, protože jednoho Achaba, kterému mozek zatemnila touha po pomstě, tu vůle lidu vynesla až na post nejvyšší. Tím, co aktuálnosti bohužel pozbylo, je Melvillova představa o tom, že velryba je druh nesmrtelný, který přežije všechny katastrofy a „bude k nebesům dál vzdorovitě chrlit svůj zpěněný dech“. V tomhle lidé svůj boj s přírodou vyhráli, což dobře dokumentuje nedávná zpráva o velrybě, která spolykala několik kil plastového odpadu a zemřela.

Herman Melville, Chabouté
Bílá velryba/Moby Dick
Odeon, Argo, Radioservis 2017