RECENZE: Poprvé se mi komiks Incal dostal do ruky v roce 2006 v jeho polském vydání. Tehdy mi přišlo jako dost nepravděpodobné, že by se tento postarší sci-fi klenot pánů Jodorowského a Moebia mohl objevit za pár let i v češtině. Nepravděpodobné se ale stalo skutkem, nakladatelství Crew se odvážilo rozšířit záběr o evropský mainstream, jehož vydávání bylo v Česku roky pokládáno za velmi riskantní.

Druhým svazkem edice „Mistrovská díla evropského komiksu“ je právě Incal! Klikněte dále, pokud vás zajímají dojmy z Incalu, tohoto čirého nevědomí a přímé emanace z božské sféry, jejíž moc pochází od boha…

„Tenhle svět čeká éra děsu! A co se mě týče… Musím si přiznat, že jsem v koncích! Ale ještě nám zbývá jeden dost vysoký trumf… Ty, Johne Difoole.“
Královna Amoku

„Já… eee… Já jsem John Difool… detektiv třídy… eee… náčelník… vlastně teda jeden ze… Sakra, Metabarone, udělejte něco, já na tyhle oficiální představovačky nejsem!“
John Difool

Raději se té představovačky ujmu sám. Hrdinou příběhu je podřadný soukromý detektiv John Difool. Jednoho dne ho tajemná kráska poprosí o jistou službu, ale ten kšeft není jen tak. Tahle lehká aluze na čmuchala Phila Marlowa neodpovídá originálu minimálně ve dvou věcech. Jak už jsem naznačil v úvodní ukázce, John Difool je svým založením spíš tragikomický nešika než ležerní soukromé očko s tváří Humphreyho Bogarta. A Incal není starosvětská detektivka, ale pořádná sci-fi plná robotů, kosmických raket, mimozemšťanů a dalších rekvizit žánru. To si uvědomí každý hned od začátku – vyprávění se totiž odvíjí doslova rychlostí volného pádu.

Scénář i výtvarná složka díla předkládají vizi docela složitého světa velmi vzdálené budoucnosti, kde tvůrci neustále vrší jeden nápad za druhým, přičemž snad každý nový prvek přináší ohrožení nebo následnou záchranu pro nebohého Difoola a jeho společníky. Detektivova one-man show se totiž poznenáhlu mění v týmovku.

Ošklivý Han Solo v hlavní roli

A o co se v téhle story hraje? Překvapivě nejde o kopeček zmrzliny zdarma, či o sadu nádobí v akci, nýbrž o záchranu veškerenstva před rozšiřující se Temnotou. Máte pocit, že je vám nastíněná synopse něčím povědomá? Že jste podobnou zápletku už jednou, dvakrát, případně milionkrát četli? Je jen sympatické, že v propagačních textech knihy plných superlativů se bez mučení přiznává, že Incal „lze brát do jisté míry jako nejnestydatější megaplagiát v dějinách sci-fi.“ Možná právě v tom je skrytá síla celého tohoto komiksu, že dokázal vyhmátnout v pravý čas celou řadu inspiračních zdrojů a ty v rukou inteligentních umělců znovu předhodit milionům čtenářů, z nichž množství kreslířů i scenáristů pod dojmem spatřeného spřádalo, spřádá a bude spřádat nové příběhy.

Zkrátka se jedná o dítě postmoderny osmdesátých let, která poučenou recyklaci povýšila do sféry umění. V tomto ohledu lze chápat slogany Crwe, že Incal je pravděpodobně nejslavnější a nejzásadnější komiks našeho kontinentu. Určitě ale nemá smysl poměřovat opus Jodorowského a Moebia třeba se zámořskými Strážci, i když obě díla dělí pár let, jsou mnohovrstevná a pojí je i kulisy vědecké fantastiky. U Strážců jsem někdy musel čtení přerušit, abych dokázal strávit motivickou bravuru a revolučnost knihy, v případě Incalu jsem se zhruba ve dvou třetinách příběhu dostal do krize, kdy jsem pociťoval už určitou uondanost z celého boje proti Temnotě.

Naštěstí se o pár stránek dál přiznal k podobným pocitům i John Difool, což mě hodně potěšilo. Jeho postava je vůbec skvělá – takový potížista ve světě černobílých žánrových panáků. Zkrátka solidní směs Rychlonožky, brouka Pytlíka a ošklivějšího Hana Sola. Difool celé dobrodružství zlidšťuje, hlavně díky němu se vyprávění občas zvrtne do humorných poloh. Na tomto místě mi nezbývá než litovat, že jeden ze záporáků, zlotřilá nekrosonda, nezůstala v příběhu déle při síle, protože v zábavnosti byla hlavní persóně detektiva velmi důstojným soupeřem.

Kde je zakopaný krtek

Přesto moje velká očekávání z Incalu nejsou úplně splněna. Ve chvílích, kdy jsem se měl bavit přehlídkou všelijakých sci-fi klišé, jsem se občas nudil. Zvláště v pasážích, kdy strach o sympatickou partu hlavních hrdinů má vystřídat stupňující se obava o celý vesmír. Možná je mojí chybou, že jsem se na scenář Incalu díval skrze své vzpomínky na dva Jodorowskhého filmy. Z nezapomenutelně divné Svaté hory mi před lety hodně poklesla čelist, z šíleného westernu Krtek mi čelist rovnou vypadla z pantů a už asi nikdy nepůjde zcela vrátit na své původní místo. I na Incalu je poznat, že jeho autorem je totální magor v relativně dobrém slova smyslu. Ale ani autorova parketa, jakou je koketování s duchovnem, v tomto komiksu příliš neopouští hranice bezpečného popu.

Na jedné z několika zasvěcovacích seancí, které musí John Difool se svými společníky na cestě podstoupit, se „sjednocuje mír jejich srdcí.“ Ano, i takové pasáže patří do této space-opery, která se o pár panelů dál může plynule zvrhnout třeba v přiznanou space-operetu. „Sjednocený mír srdce“ – to je přesně to, co mi v názoru na Incal chybí. Myslím, že dokážu pochopit ty, kteří tenhle vesmírný opus nemusí, stejně jako dokážu pochopit nadšení ostatních. Určitě by šlo se z tohoto ošemetného postoje recenzentské chytré horákyně se ctí vylhat, ale to by nebylo úplně fér. Já v tomhle „nejzásadnějším komiksu Evropy“ jeho zásadnost uznávám, méně už jí osobně cítím, sorry.

Když srovnám naše a zmíněné polské vydání Incalu, tak to české má trochu menší formát a logo edice Mistrovská díla evropského komiksu je překvapivě podobné označení komiksové řady našich slovanských sousedů. Na druhou stranu Crew dala přednost původnímu koloringu před novým, který byl vytvořen pro americké vydání. To je určitě dobré rozhodnutí. Roubovat modernější barevnost na staré obrázky mi přijde podobně zvláštní jako tendence kolorovat klasické černobílé filmy. Jsem rád i za to, že Crew vydala celou šestialbovou ságu v jednom svazku, protože není příjemné čekat třeba několik týdnů nebo měsíců na další pokračování. V případě Kasty Meta-baronů, premiérového díla Alejandra Jodorowského v Čechách, se druhé album neúspěšně vyhlíží už osm let.

Vydavatel Incalu vážně uvažuje o převzetí série o Meta-baronech, která též zapadá do univerza Johna Difoola. Splatit tento dluh by bylo určitě chvályhodné. Pokud se tak stane, bude to další z výčtu zásluh na kontě Crwe. Ale zpět k zásluze jménem Incal, jež nám konečně přivádí i legendárního Moebia, o němž Komiksárium i další komiksologické servery přinesly už řadu příspěvků. Na jeho výtvarném projevu je znát, že žánr sci-fi mu hodně sedí, skvěle vizuálně charakterizuje jednotlivá vesmírná společenství a efektně vymýšlí vzhled řady technických udělátek – zkrátka přesně slouží potřebám příběhu. Ať už váš názor na Incal bude jakýkoliv, minimálně dva Moebiovy celostránkové obrázky tvořící poznávací ikony celého tohoto seriálu se vám nadlouho usadí v hlavě.

K určitým rozpakům, které na mě přišly zhruba ve dvou třetinách knihy, jsem se už přiznal. Rozhodující jsou ale vždy pocity ze samotného konce vyprávění. Na posledních zhruba padesáti stránkách se John Difool dostává opět víc do popředí, předchozí motivy získávají překvapivé vyústění a celé vyprávění graduje takovým způsobem, že story přímo vybízí k opětovnému přečtení. Zkrátka podmanivý koloběh, který jedna postava trefně shrnuje slovy „Záhady… dobrodružství! Závěrečné vyřizování účtů, jaké tak rádi sledujeme atd atd atd…“ se může roztočit nanovo!

Incal
scénář: Alejandro Jodorowsky; kresba: Moebius
Crew, 2011
záznam v comicsDB