Kniha zabývající se dějinami komiksu doposud v České republice chyběla. Přesto jsem knihu Milana Krumla, kterou pod názvem Comics: Stručné dějiny poměrně dlouho připravovalo nakladatelství Comics Centrum, očekával se smíšenými pocity. Autor totiž v roce 2000 otiskoval ve čtvrtečních magazínech MF Dnes cyklus Hrdinové kresleného světa, který obsahoval mnoho omylů a nepřesností. A finální kniha naneštěstí pokračuje v témž duchu – obsahuje množství chyb, které výrazně překračuje únosnou míru.

Než se dostanu k oddílům věnovaným východoevropskému komiksu, musím chtě nechtě nejprve okomentovat sdělení na zadní obálce knihy. Zde se mimo jiné praví o českém komiksu: „… Tyto počiny se zároveň staly hrobem pro české tvůrce většinou se pokoušející napodobit styl Káji Saudka, který již sám o sobě napodoboval styl Jeana-Clauda Foresta, autora Barbarelly (Saudkova Muriel jakoby jí z oka vypadla).“ Přitom toto prohlášení je zcela nesmyslné. Kája Saudek v řadě rozhovorů připouštěl, že se inspiroval zahraničními vzory (byť je dokázal přetavit do vlastního svébytného stylu), jeho kresba ale nemá s Forestovou nic společného. Jediná podobnost mezi sérii o Barbarelle a cyklem o Muriel spočívá v tom, že v obou tvoří ústřední pár mladá žena a okřídlený polonahý anděl. Při bližším srovnání scénáře (který měl u Muriel navíc na starosti Miloš Macourek) ale veškerá podobnost mizí. I z ukázek otištěných v knize Comics: Stručné dějiny se dá vyčíst, že na Saudkův styl měl jistý vliv například Al Cap, později pak třeba Moebius, nicméně Jean-Claud Forest ani vzdáleně. A toto zavádějící tvrzení je pro celou knihu symptomatické.

Ale k jádru problému. Jako hlavní potíž publikace Comics: Stručné dějiny se mi jeví následující: autor čerpal ze značně omezeného množství sekundární a terciální literatury, povětšinou publikované na počátku 90. let. Je evidentní, že nepročetl, ale ani neprolistoval valnou většinu komiksů, o nichž píše (u raných děl je to do jisté míry akceptovatelné, u novějších ovšem stěží). Dále je zjevné, že se mu minimálně posledních 15 let utápí v mlhách, a pokud se je pokouší zaplnit, čerpá z informací dostupných v běžném tisku. A konečně je bohužel evidentní, že si nedal tu práci, aby po sobě důkladně zkontroloval jména, názvy a data převzatá z jiných knih – a žádnou odbornou korekturu textu nezajistilo ani vydavatelství. Tato tvrzení budu demonstrovat na historii komiksu Polska, Jugoslávie a Ruska.

Poprvé je o Jugoslávii a jejím předválečném komiksu zmínka na 97. straně. Hned na úvod mávnu rukou nad tím, že autor u východoevropských tvůrců někdy přepisuje jejich jména s diakritikou a jindy bez. Sergije Mironovac se ale ve skutečnosti jmenoval Mironović. Vedle toho Milan Kruml musel čerpat pouze z chorvatských zdrojů (nebo lépe – z německých, jež čerpaly pouze z chorvatských), protože prakticky všichni jím jmenovaní autoři jsou Chorvaté. Úplně opomíjí dění v Bělehradě, hlavním městě tehdejší Jugoslávie, kde probíhal největší boom vydávání komiksových časopisů, takže z celé plejády Srbů zazní pouze dvě jména, a to se ještě Konstantin Kuznjevoc se ve skutečnosti jmenoval Kuznjecov. A když už nic jiného, stálo za zmínku alespoň to, že v Srbsku vyšla komiksová adaptace Dobrého vojáka Švejka. Dále je zcela nesmyslné tvrzení, že záhřebský časopis Plavi vjesnik vznikl na konci 30. let – ve skutečnosti byl založen až v roce 1954.

Podruhé se kniha vrací k dění v Jugoslávii na straně 185. Zde zmiňovaný Ervin Rustematič se ve skutečnosti jmenuje Rustemagić a Branislav Kerak má správně být Kerac. Dále je pozoruhodné, jak se text obloukem vyhnul těm opravdu důležitým autorům – od 80. let mezi ně patří například Igor Kordej, který se prosadil ve Francii i USA, nebo Zoran Janjetov, který po Moebiovi převzal kreslení Incalu (jejž Milan Kruml na jiném místě vydává za sérii John Difool). Místo nich autor zmiňuje Emira Mešiće (v knize jako Mesič), který spáchal sebevraždu ve 24 letech a mnoho toho opravdu nenakreslil, nebo Mirka Iliće, který pověsil komiks na hřebík před nějakými dvaceti lety a prosadil se v USA teprve jako grafický designér. A o celé vlně Srbů a Chorvatů, kteří uspěli v západním komiksu v 90. letech, autor netuší očividně vůbec nic.

Stejně tristní je zpracování Polska, jež začíná na téže straně. První polský komiks se neobjevil na začátku 30. let, jak tvrdí Milan Kruml, ale podle dosavadních znalostí to byl seriál Ogniem i mieczem, který začal v satirickém týdeníku Szczutek vycházet už v roce 1919. Navíc kozlík Matołek (i u nás známý jako Matěj) a opičák Fiki Miki nebyli hrdiny téhož komiksu, ale protagonisty dvou různých sérií. Ani první polský komiks vydaný po 2. světové válce nevyšel až v roce 1952 – už roku 1946 začal vycházet časopis Nowy Świat Przygód, který se komiksům věnoval a kde debutoval například polský klasik Henryk Jerzy Chmielewski, jenž je v knize zcela opomenut. Scénárista polského komiksu Janosik se nejmenoval Tadeus Przypkowski, ale Tadeusz Kwiatkowski. A následují další omyly ve jménech a názvech – Pilot Smiglowka je ve skutečnosti Pilot śmigłowca (tedy Pilot vrtulníku), Andrzej Dudziski má být Dudziński a Andrzej Mieczko se správně jmenuje Mleczko. To, že Gregorz Rosiński debutoval dávno před Relaxem už v sérii Kapitan Żbik, autor jaksi přehlédl a tvrzení, že Bogusław Polch je dnes v Polsku považován za nejlepšího kreslíře, je zcela absurdní. Polchovi se nikdy nepodařilo vykročit z Rosińského stínu, jeho ztvárnění Zaklínače skončilo jako slušný propadák a v současné době jeho sporadické pokusy o tvorbu komiksu budí pouze rozpaky. A opět – o Zbigniewu Kasprzakovi, který se prosadil v Belgii těsně po Rosińském, autor nemá páru a o plejádě mladých polských hvězd jakbysmet.

A ve stejném duchu pokračuje i oddíl věnovaný Rusku, který začíná na straně 187. Autor nic neví o ruských dětských komiksech ze 30. let, na nichž se podílel i Daniil Charms. Nemá představu o ruské adaptaci francouzského Pifa, kterou vytvořil Vladimir Sutějev. A nemá ani ponětí o boomu ruského komiksu ve 2. polovině 80. let, k němuž došlo díky Gorbačovově perestrojce a který na mezinárodní scénu katapultoval i u nás svého času vydávaného Jurije Žigunova (alias Jigounova). Z nedávné doby pak Milan Kruml zmiňuje pouze adaptace Anny Kareniny a Pikové dámy, o nichž svého času informovala i česká média. Kdyby si je ale autor dobře prohlédl, bezpochyby by shledal, že se jednalo o uměle nafouknutou bublinu kolem děl s podprůměrnou kresbou. Autorka scénáře se navíc nejmenuje Káťa Melicová, alébrž Metelicová. O to víc si zasloužila zmínku například adaptace Bulgakovova Mistra a Markétky, kterou připravili Michail Zaslavskij a Askold Akišin a která vyšla v roce 2005 ve Francii. O nejmladší generaci ruských kreslířů, kteří slaví úspěchy v zahraničí (viz například Alexandr Jerjomin), kniha rovněž taktně mlčí.

V podobném duchu se pak nesou i další kapitoly, z nichž některé na Komiksáriu podrobněji analyzují jiní autoři. Zmínil bych však na závěr ještě jedno téma, které se týká nejen Milana Krumla, ale i vydavatelství. Oním tématem je obrazový doprovod. Vzhledem k deskriptivnímu stylu, jímž je kniha napsána, by bývalo bylo ideální, kdyby text provázelo ilustrací mnohem víc. Jejich omezený počet se dá vysvětlit tlakem na náklady, o to překvapivější však je, kolika hrdinům jsou zbytečně věnovány obrázky dva a kolik dalších kvůli tomu zcela zbytečně zůstává v anonymitě – je patrné, že připravené podklady nemohly být právě rozsáhlé. Dále působí poněkud absurdně, že několik francouzských a italských komiksů je doprovázeno ilustracemi z jejich německých, případně anglických reprintů (zarážející je tato skutečnost především u Tintina a Asterixe, kteří jsou snadno dostupní i v češtině). A lehce komické je pak i to, kolik prostoru dostaly mezi ilustracemi komiksy, které Comics Centrum samo vydalo.

Vraťme se ale k tomu podstatnému – kniha zcela selhává ve svém základním poslání. Vzhledem k autorovu ledabylému přístupu je každou informaci z knihy potřeba nejprve ověřit u jiného zdroje, a tak publikace Comics: stručné dějiny v zásadě zcela postrádá smysl.

Čtěte: Selhání jménem Comics: Stručné dějiny