Druhá část rozhovoru s Davidem B. pojednává o podílu autora na úspěchu Persepole, mezikontinentální inspiraci a vlivu snů.

Padoucnice se stala fenoménem a zlomovým bodem, díky kterému vyšla např. Persepolis. Je známé, že jste Marjane Satrapi s tímto dílem pomáhal. V čem váš přínos Persepoli spočíval?
Byli jsme s Marjane přátelé a mě ohromně bavilo a zajímalo poslouchat její vyprávění. O dějiny její země jsem se zajímal už před tím, a když jsme se seznámili, Marjane překvapilo, že o její vlasti něco vím, protože samozřejmě většina lidí ve Francii, se kterými mluvila, o tom nevěděla nic. Marjane se tehdy nedařilo prosadit jako výtvarnici, a tak jsem jí řekl, že dělám v L´Association a že pokud se jí chce vyprávět všechny ty příběhy, které vylíčila mě, předložím to v našem nakladatelství jako projekt a mohli bychom z toho udělat knížku. Ona namítla, že komiks nikdy nedělala a neví, jak na to, a jestli bych jí s tím nepomohl. A od té doby jsem jí vlastně pomáhal ve všech počátečních fázích, radil jsem jí, jak si má rozmyslet linii příběhu, který chce vyprávět. Pomáhal jsem jí se scénářem, potom s rozvržením stran, potom s kresbou tužkou, pak s inkingem. Zkrátka jsem všechny tyhle obvyklé pracovní etapy sledoval a opravoval jsem, pokud něco bylo špatně. Nato jsem výsledek její práce donesl do L´Association. Musím říct, že Jean-Christophe Menu nebyl za začátku dvakrát nadšený; Moc se mu to nelíbilo a moc ho to nezajímalo. Nakonec jsme Persepolis vydali, protože všichni ostatní kromě něj s tím souhlasili. A Persepolis měla úspěch, který navíc přišel vlastně okamžitě po vydání. A když Menu viděl, jaký úspěch ta kniha má, proti dalším jejím dílům už nic nenamítal, ba dokonce dneska zapírá, že kdy byl proti /smích/.

Padoucnice i Persepolis jsou díla velmi oceňovaná kritikou, přesto je čtenářský zájem o obě dosti rozdílný, konkrétně v neprospěch Padoucnice. Jak si to vysvětlujete?
Podle všeho je to tím, že příběh, který vyprávím já, je velice osobní, intimní, a navíc je to příběh všedního života. Naproti tomu Marjanin život se velmi rychle ocitl uprostřed víru společenských událostí světového významu. Navíc je žena, a to všechno dohromady logicky vytvořilo právě ten široký politický, společenský a kulturní zájem, jakého jsme svědky dodnes. Přitom ale tyhle širší záležitosti kombinuje právě se všedním životem, takže díky ní si lidé můžou o těch událostech udělat jiný, lidštější obrázek, než je to, co vídají v televizi a čtou v časopisech.

A myslíte si, že díla Marjane Satrapiové jsou kromě toho i přímočařejší, a tudíž přístupnější širšímu publiku?
Nejsem si jistý. Je to do jisté míry možné, ale pochybuji, že by právě to bylo důvodem jejich větší popularity. Spíš to bude tím, že prostě kápla ve vhodné chvíli na vhodné téma. Je třeba zdůraznit, že to nebylo nijak vykalkulované, bylo to spontánní, ale prostě to pro právě takovéhle dílo byl ideální okamžik.
Pro mě to celé tehdy vypadalo mnohem jednodušeji: mám kamarádku, ta potřebuje pomoct, tak jí pomůžu. Ani ve snu by nás tehdy nenapadlo, že se dostaví takový obrovský úspěch.

Vaše knihy vycházejí i v USA, kde je autobiografický komiks také velice populární. Liší se i v této oblasti přístup Američanů od francouzského pojetí?
Autobiografický komiks přišel do Francie právě z USA, kde se začal rozvíjet v době, kdy se o podobná témata ve Francii zajímala pouze literatura. V USA už naopak fungovala celá „škola“ autobiografického komiksu, což vývoj ve Francii zákonitě ovlivnilo. Zpočátku jsme tak ve Francii byli pod vlivem Spojených států, později se naopak Američané začali inspirovat námi a jejich práce se následně zpětně odrážela ve Francii. Existuje tady vzájemné ovlivňování, dá se těžko posoudit, jestli tady existují i dva markantně odlišné přístupy.
Autobiografický komiks navíc existoval ještě dřív v Japonsku, už v 70. a 80. letech. Jenže jsme o něm vůbec nevěděli, protože se nic z toho nepřekládalo. Japonsko je v téhle oblasti velice svébytné, zdejší autoři se rozhodně neomezují jen na tradiční komiksy manga. V podstatě by se dalo říct, že autobiografický komiks byl „ve vzduchu“ už dlouho. Na konci 80. let pak přišel okamžik, kdy komiks jako takový vyzrál a dospěl do stadia, které umožnilo vznik autobiografického žánru.

Vedle USA a Japonska je právě Francie, a obzvláště z českého pohledu, komiksovou velmocí. Čím to je, že se ve Francii komiksům tak daří?
Nejspíš za to může dlouhá tradice. Předávat příběhy grafickou formou bylo ve Francii populární už dávno. Můžeme začít už třeba tzv. obrázky z Épinalu (Image d’Épinal) – sám si vzpomínám, že jsem některé z nich viděl i u svých prarodičů. Z pozdějších dob třeba komiks Bibi Fricotin a další. Z dřívější tradice vždycky něco zůstalo a v každé generaci se navíc objevily nové postavy. Něco podobného platí i pro Belgii.
ňíká se, že svůj podíl na oblíbenosti komiksu má i katolická církev. Katolické noviny a časopisy mu dávaly poměrně velký prostor, snad tímhle způsobem chtěly více působit na mládež, přitáhnout ji k náboženství, vychovávat ji. Je pravda, že v méně katolických zemích, jako je třeba Velká Británie nebo Německo, komiks tak silné postavení nemá.
Další teorie tvrdí, že komiks se rozvíjel více v zemích, které ve 20. století nepoznaly diktaturu. To sice platí pro Německo, ale už ne pro Itálii. Navíc ve Španělsku, které bylo dlouho diktaturou, má komiks poměrně silné postavení – generace autorů, která se v téhle zemi objevila v 80. letech, přitom určitě nevznikla jen tak z ničeho, musela navázat na starší tradici. Navíc – jak pak vysvětlit, že v anglosaském světě jsou USA komiksovou velmocí a v Británii je tomu právě naopak. No a když je řeč o Japonsku, tam měla kresba a grafika vždy velice silnou tradici.
Takže těžko říct, v čem spočívá úspěch komiksu ve Francii. Možná svou roli hraje i to, že Francie vždycky dbala o rozvíjení kultury v jejích různých podobách a tak dala rozvinout i komiksu…

V meziválečném Československu – které bylo demokracií – se komiks docela slušně rozvíjel, přítrž tomu učinila až komunistická diktatura. Český komunistický režim navíc ve srovnání s jinými zeměmi socialistického bloku ke komiksu zaujímal mnohem tvrdší postoj.
No vidíte, třeba nakonec na té teorii s diktaturou přece jenom něco je.

Do vaší tvorby čím dál víc vstupují vaše sny. Rozhodl jste se pro to vědomě, anebo to vyplynulo samo?
Mě sny zajímaly odjakživa. Velice rád vyprávím příběhy, a sen, to je jako když si v noci v hlavě vyprávíte příběh. Navíc je to trochu, jako kdyby ve vás byl někdo jiný, kdo najednou převezme kormidlo a vy s tím nemůžete nic dělat. To je prostě nádhera, když přijdete k novým a nečekaným příběhům takhle snadno, bez dřiny. Navíc mívám sny, které mi připadají natolik pozoruhodné jako scénáře, že to výrazně podněcuje moji chuť do práce a chuť zapojit je do toho, co dělám. Kromě toho si myslím, že sny prostě k mému životu patří, a u někoho, kdo se přinejmenším z určité části zaměřuje na autobiografická díla, je rozhodnutí pojmout do toho i sny naprosto přirozené.

Navíc bývají sny velice vizuálně zajímavé, ne?
No jistě, a sny vlastně celé stojí hlavně na obrazu, a ty moje jsou navíc skoro vždycky němé. A jde o obrazy, které by vám jinak mohly uniknout. Když kreslím vzpomínky, snažím se být co nejpřesnější, takže je vhodné to doplňovat spontánními obrazy, které pocházejí rovnou z mojí hlavy, které bývají prazvláštní a jejichž podrobnosti jsou velice mlhavé.