Zaplať Pánbůh za všechny komiksové autorky světa! Ženy totiž většinou na rozdíl od mnoha mužů nepovažují za nezbytně nutné šokovat svět vymýšlením těch nejpozoruhodnějších způsobů smrti. Chtějí-li sdělit světu něco důležitého, nemusí u toho hned stříkat krev. Netýrají své hrdiny palčivými existencionálními otázkami na pozadí vyvražďování fiktivních národů kdesi ve vzdálené budoucnosti. Necítí nejmenší potřebu vláčet své pestrobarevné zachránce světa vzdálenými, nepřátelskými galaxiemi, aby ukázaly, kam až sahá jejich fantazie. A v neposlední řadě považují za chlapy i ty z nás, kteří neoplýváme vytříbeným sarkastickým humorem ani předimenzovanými bicepsy.

„Nakreslil jsem Spidermana, jak lítá po nebi.“
„A tady dole jsem já?“
„Ne, ty ťunťo – to je Ježíš. Protože Ježíž miluje Spidermana, protože Spiderman umí hezky lítat.“

Dobré autorky totiž vědí, že ty největší pravdy se skrývají v docela obyčejném životě kolem nás a nemusí se v něm právě odehrávat srdcervoucí dramata ani v nich nemusí jít nikomu o život. A Simone Lia je dobrá autorka a Flafík je dobrý komiks.

Flafík je malý králíček, který se nechce smířit s tím, že není člověk, přestože za sebou doma nezakrytě bobkuje.

„Až vyrostu, budu mít taky černé vlasy jako ty, tatí?“

Nepříliš šťastného architekta zimních zahrad Michaela Pulcina, který se o něj stará, považuje za svého tatínka a jeho rodiče za dědečka a babičku. A chce být traktoristou.

Jednou z věcí, které čtenáře, jenž komiksy obvykle nevyhledává, určitě překvapí, je nečekaně pomalý způsob vyprávění. Lyrické pasáže popisující trávení úplně obyčejných dní nebo hned ta úvodní se spícím Flafíkem jsou naprosto úchvatné. Nejkouzelnější je pak popis Michaelovy a Flafíkovy neděle s urputnou snahou ignorovat telefonáty dotěrné Suzanny. Podivná tíže bezcílně promrhaného dne pak vyústí v rozhodnutí odjet za rodiči na Sicílii.

„Víš, tatí, lidi na Sicílii jsou fakt chytrý. Všichni uměj italsky…“

Vlakem přes Paříž.

„To je ošklivé, že jedí žabí stehýnka. Žabičky jsou roztomilá zvířátka.“

Protože Michael se v letadle trochu bojí.

„Posledně tatínek v letadle vřískal… Bylo to fakt strašidelný.“

Se způsobem vyprávění souvisí i další velká přednost autorky – schopnost perfektně zachytit obyčejné mezilidské vztahy, hádky, bouchání dveřmi, nevyřčená slova. Ostatně sama se netají tím, že rodinné rozhovory jsou jedním z jejích hlavních inspiračních zdrojů. Nádherná je třeba scéna, v níž si Flafík hraje na poštu a z vedlejšího pokoje k němu doléhají hovory o sicilské mafii.

„Rozřezali strejdu Fabrizia na kousky?“

Je neuvěřitelné, že za celý komiks se vlastně stane jen to, že Michael s Flafíkem uteče před Suzanne na Sicílii, ona tam za ním přijede, během dvou minut na lavičce si to vysvětlí a je konec. A to ještě Simone Lia tenhle příběh vydala původně ve čtyřech dílech!

Snad aby svůj „obyčejný“ příběh trochu ozvláštnila, neváhala k tomu použít ty nejrozmanitější způsoby, které ji zrovna napadly. A tak jsou nám průvodci smítko prachu a vlasový lup, sledujeme studie pochodů uvnitř Michaelovy hlavy včetně neodbytné písničky, sny nebo monology jeho neuronu, stejně jako „zbytečné“ profily členů rodiny či všech cestujících v kupé, „fotoalbum“ z cesty nebo babiččiny naivní obrázky.

„Tohle je Flafík. Flafík je králíček.“

V prvním díle se dokonce zcela mimo hlavní dějovou linii objevuje legračně oblečená postavička drnkající na jakýsi strunný nástroj a soudě podle množících se nadšených tanečníků, jako jsou lednička, rukavice nebo prasátko, a podle jejich hlášek typu „bezva flák“ nebo „bejval to můj terapeut“ nejspíš i docela dobře.

Věřme však autorce, že všechno v jejím komiksu má svůj význam. Ostatně třeba sledování příběhu z pozice něčeho tak titěrného, jako je prachové smítko, má jistě svoje kouzlo. Vždyť sama autorka se v jisté době živila jako uklízečka takových smítek na letišti…

A jsme u další podstatné skutečnosti: Jakkoliv její komiks vypráví o mladém muži jménem Michael a nepříliš realistickém mluvícím králíkovi, je vlastně silně autobiografický.

Stejně jako Michael byla Simone Lia nespokojená se svým životem.

„Dospělí jsou většinou smutní a rozzlobení. A musí dělat práci, kterou nemají rádi. Ledaže by člověk byl traktorista…“

Místo práce ilustrátorky, po které tolik toužila, škrábala brambory a drhla hrnce, až se jednoho dne sebrala a odjela na půl roku na Maltu, aby tam všechno pochopila. Jako Michael díky Flafíkovi na Sicílii.

„Mně se na Sicílii líbí, všechno je tady na správném místě.“
„Jo.“

Simone Lia se pak vrátila do Londýna, nakreslila několik půvabných knížek pro děti a přihlásila se na Royal College of Art. Tam potkala Toma Gaulda, díky němuž objevila, že komiks je vlastně jen dalším úžasným způsobem, jak vyprávět příběhy. A založili spolu malé komiksové nakladatelství Cabanon Press. Hned jejich první knížka vyhrála štědře dotovanou cenu, a vydělala jim tak na další projekty. Konec dobrý, všechno dobré.

„Tatí, ty ses dneska pěkně upšouknul, cejtil jsem to.“

Protože se však tenhle text tváří trochu jako recenze, měl bych na Flafíkovi najít i nějaké mouchy… Kromě muzikanta v sukýnce jsem asi nepříliš dobře pochopil změny barevnosti při kreslení telefonátů – vždycky, když mluví ten na druhém konci, obrázek jakoby zšedne. Jenom jednou za celou knížku se vám stane, že si kvůli nevhodnému posazení bublin přečtete dialog obráceně.

Jakkoliv je překlad Gisely Kubrichtové skvělý – Flafíkovy roztomile dotěrné dětské hlášky úplně slyšíte – zdálo se mi při čtení podivné, že Michaelovi ponechala jeho anglické jméno, avšak Suzanna ho oslovuje „Míšo“. Pozor by si měli v BB artu, který tenhle skvělý komiks vydal, dát na chybějící čárky ve větách, byť v Suzanniných dopisech a mailech jsem se to ještě snažil považovat za záměr, že jako Suzanna chybuje v pravopise…

„Vypomohl jim jeden spolucestující, který jim udělal výklad o časových zónách a o planetách naší sluneční soustavy jen s použitím mandarinky a několika kuliček vína.“

A s překladem souvisí i lettering neboli typ písma v bublinách. Ten je opravdu jen vzdáleně podobný originálu, což je obzvlášť škoda, když si uvědomíme, že i v původním vydání jde o font strojový, čili si jej stačilo spolu se všemi podklady vyžádat a počeštit. O nedbale vyvedených nápisech nad londýnskými obchody ani nemluvě.

Nemůžu si však pomoct, pro mě je Flafík hlavně návodem, jak žít. Nebo velmi slušná psychoterapie pro všechny, kteří se umí do příběhu pořádně ponořit. Jeho optimismus, zdánlivě nesmyslné dětské žvatlání, radost z nejmenších maličkostí, které mu život přináší, to jsou všechno aspekty, které ve vás po dočtení komiksu zanechají velmi podobné povznášející pocity, a díky nimž se k němu budete rádi vracet. Ano, tenhle komiks rozhodně není na jedno přečtení.

„K tobě se modlím, panééé můj… Alelujáááá… Jůba důba důba dů…“

Flafík
autorka: Simone Lia
BB/Art, 2008
záznam v comicsdb