Stále košatější strom příběhů ze světa Donžonu se koncem loňského roku rozrostl o další větev. Tentokrát se vydáme do časů, kdy to všechno začalo a kdy ještě žádný Donžon nestál. V té době se mladý Hyacint (budoucí správce) vydává na popud otce do města na zkušenou, aby se naučil žít v „nové době“.
Příběh začíná podle klasického scénáře: mladý muž plný ideálů přijíždí do zkaženého, korupcí a zločinem prorostlého města a snaží se prosadit své zdánlivě naivní myšlenky. Nebyli by to ovšem Sfar s Trondheimem, kdyby ze stokrát opakujícího se klišé nedokázali vytřískat něco víc. Když si ještě uvědomíme, že se zároveň pohybují v žánru fantasy, který často dokáže zavánět zatuchlinou nikoliv popisovaných podzemních kobek, ale spíše stále omílaných konceptů. Autoři tu nejen dokáží vnášet nové a svěží pohledy na ohrané stereotypy, ale hlavně chápou podstatu vyprávění, kde velikost příběhů netvoří délka dračích spárů či monumentálnost černokněžnické věže, ale uvěřitelnost postav a chápání jejich motivů.
Sfar s Trondheimem používají na čtenáře ještě dvě velké zbraně, které vytvářejí z Donžonu velký palebný křižník. Tou první je lidskost jejich vyprávění, nezdolný idealismus hrdinů, který lze často (samozřejmě ne vždy) v praxi dotáhnout do úspěšného konce. Autoři hrdiny nezřídka vystavují drobným morálním dilematům, kdy situace často velí nebrat ohledy, ale je důležité neustále si uvědomovat své zásady (v tomto díle pěkná scéna s prcháním přes most s pronásledovateli v patách a placením mýtného). Je to takový fantasy humanismus, který se prolíná celým Donžonem, je jeho nedílnou součástí a dává hrdinským skutkům ten pravý rozměr hrdinství. Tou druhou devizou je pak neotřelý a hlavně inteligentní humor, který působí jako koření dodávající sérii jedinečnou a nezaměnitelnou chuť.
Co je docela důležité a zůstává bez povšimnutí je fakt, že se tu na trhu objevil další z velkých francouzských autorů a tím je Christophe Blain. V tiráži ho lze snadno přehlédnout a jeho kresebný styl vychází z jednoduchosti S&T. Nicméně je to jedna z nejvýraznějších postav současného francouzského komiksu a v rozhovoru pro Komiksárium jej zdůraznil i Lewis Trondheim. Blain je rozený vypravěč a největší renomé si vydobyl hlavně v sériích Isaac le Pirate, kde se to černými vlajkami s lebkou a zkříženými hnáty jen hemží, a Gus, kde podle recenzentů dokazuje, že nejlepší westerny holt vznikají v Evropě (viz Sergio Leone ve filmu). Blain je nám zde sice předveden pouze jako kreslíř, ale i na této parketě dokáže excelovat. Typicky sfarovskou kresbu dokáže obohatit svým jedinečným stínováním, ze kterého dokáže vytěžit maximum. Když připočteme bezpočet fantaskních příšer, oblud či zrůdiček a vizuálních nápadů, nezbývá než ohodnotit jedničkou.
Košili noci lze brát jako jedno ze vstupních alb do světa Donžonu a lze se vydat po její linii, kdo však už má načtené předchozí díly dočká se několika příjemných narážek na události, které se teprve stanou. A pokud bychom analogii z úvodního odstavce poněkud obrátili, pak tu vyrostl nový kořen a nezbývá než doufat, že se tu Donžon opravdu uchytil. Pak by bylo více než pravděpodobné, že by se k nám (hlavně skrze sérii Donjon Monsters) dostala další řada ať už jenom známých či věhlasných autorů, jako např. Andreas či Blutch.
Donžon (Úsvit) #-99: Košile noci
scénář: Joann Sfar, Lewis Trondheim; kresba: Christophe Blain
Argo, 2008
záznam v comicsdb