Vesmír japonského komiksu je báječné místo na život, ve kterém najdete komerční věci pro masy i fantaskní světy undergroundových vizionářů. Vždycky jsem miloval komiks, ale když jsem přežil pubertu, začal jsem mít pocit, že mě běžné čtivo západní provenience přestává uspokojovat. A pak se to stalo: Před deseti lety jsem v podstatě náhodou otevřel svoji první mangu a pomalu začal zjišťovat, že tam někde daleko na východě existuje komiks jako médium, v němž se odráží život v celé jeho kráse. Nikdy jsem se pak už nechtěl vrátit…

V následující sérii článků bych chtěl představit svoje oblíbené autory manga komiksů a jejich klíčová díla, která jsem měl možnost číst v oficiálních i neoficiálních překladech. Třeba můj výběr někoho inspiruje v prvních krůčcích po tomhle báječném vesmíru.

Když už jsem se rozhodl mapovat kultovní autory japonského komiksu, slušelo by se začít s Osamu Tezukou, skutečným „bohem mangy“, jak ho často titulují Japonci. Jenže jeho dílo je natolik rozsáhlé a propojené s historií mangy, že by i zběžný popis zabral příliš mnoho času a místa. Nakonec o svých oblíbených Tezukových knihách jsem už psal na blogu Shit Soup. Snad se někdy dostanu i ke druhému dílu a ke knihám jako MW nebo Adolf.

Nic pro moralisty

Žádný autor se s Tezukou nemůže rovnat, co se týče popularity či vlivu. Pokud bych přesto měl jmenovat jednoho mangaka (autor mangy či karikaturista – pozn. red.), který by ho mohl přinejmenším vyzvat na pomyslný souboj o trůn krále japonského komiksu, je to určitě Kazuo Umezu, otec hororového žánru a zároveň průvodce všeho divného a zvráceného. Zatímco Tezuka byl humanista a filosof, kterému ležel na srdci osud lidstva, Umezu je spíše provokatér, jenž čtenáře raději děsil.

Na první a velmi zběžný pohled vypadají jeho kresby jako kdyby vypadly z dětského časopisu padesátých let, kde si správňáčtí Tintinové podávali ruce s Kačerem Donaldem. Kreslené dětičky jsou vyšňořené jako ze žurnálu – holčičkám nechybí pentle ve vlasech a kluci s fešným účesem připomínají ty kreslené z amerických reklam na Coca-Colu. Ani styl tahů nenaznačuje nic děsivého. Jenže když se do Umezových komiksů začtete víc, zjistíte, že zdánlivě realistický svět se v nich převrací vzhůru nohama a dějí se v něm hodně znepokojivé věci. A co víc – ať už se tam odehrávají sebevíc drásavé příběhy, skoro vždy jsou hlavními hrdiny děti.

Dospělí do Umezova univerza buď nemají přístup, nebo rovnou stojí na opačné straně barikády – jako proradné macechy či krkavčí otcové se dětem snaží ublížit. Žádný div, že Umezu musel celý život čelit výtkám pohoršených moralistů, že podrývá autoritu rodičů a kazí japonské děti fekálním humorem (Makotočánek – Makoto-chan, 1970) nebo přepáleně násilnickými příběhy s jokajskými monstry. A děti samotné? Ty ho samozřejmě vždycky milovaly. Jak jinak.

I holky se chtějí bát

Stejně jako všichni autoři jeho generace, také Kazuo Umezu (*1936) se začal věnovat komiksu po setkání s ranými díly Osamu Tezuky. A stejně jako u ostatních u něj obyčejný vliv hraničil s bezuzdným kopírováním. Například Umezovo druhé vydané dílko Jiný svět (Bessekai/Another World, 1955) je příběhem i kresbou hodně podobné Tezukově přelomovému Ztracenému světu (Zenseiki/Lost World, 1948), za což na něj prý bůh mangy až do své smrti pohlížel trochu s despektem. Jenže Umezu se jeho vlivu brzy zbavil a uvedl styl, který je zcela osobitý a poznáte ho na první pohled. Třeba tím, jak moc používá černé plochy. Jaká jiná barva by měla dominovat hororům, že?

Protože Umezovy začátky spadají do poloviny padesátých let, jsou spojené s érou půjčoven (tzv. kashi-hon), kam autoři dávali díla, jež si zájemci pronajímali domů za drobný obnos. Kvůli nižším produkčním nákladům se zde uživili i autoři mimo hlavní proud a systém kashi-hon se stal důležitým inkubátorem alternativních proudů v rámci manga průmyslu (a zrodilo se hnutí gekiga, obdoba amerických grafických románů). Jenže pak na konci 50. let nastoupily velké časopisy jako Shonen Sunday a Weekly Shonen Manga a se sítí půjčoven byl ámen.

Možná někoho překvapí, že mistr makabrózních obrázků Umezu na přelomu 50. a 60. let debutoval v časopisech pro holky (šódžo) s díly Panenka (Ningyo shojo/Doll Girl, 1959) a Kouzelný lék pro romanci (Romance no Kusuri/The Magical Medicine for Romance, 1961). V méně exponovaném žánru pro něj bylo jednoduše více svobody a holčičky s velkýma očima a drdolem mu šly fantasticky. Ještě předtím, než promluvil do hororového žánru, stal se Umezu jedním z prvních autorů romantické mangy. Jenže zandelouho přichází příběh zrůdy, která se zamiluje a mučí nápadníky své lásky v Kočičí tváři (Neko Men/Cat Face, 1962). Umezu se začíná orientovat na časopisy pro kluky.

Kluk s kočičíma očima

V roce 1967 začíná Umezu kreslit svoji první slavnou sérii – Kluk s kočičíma očima (Nekome kozo/Cat Eyed Boy, 1967), v níž ožívají děsivé příběhy s postavami z japonské přírodní mytologie (zmiňovaná jokajská monstra). Povídky propojuje postava hlavního hrdiny, napůl kočky a napůl kluka. Odvrhli jej jak lidé, tak zvířata a on se potuluje po světě a sleduje střetávání světa lidí a jokajských příšer. Z pochopitelných důvodů dopadne málokdy dobře pro první jmenované.

Klasikem mangy s jokajskými příšeráky je samozřejmě Shigeru Mizuki se svojí ságou o Kitarovi (GeGeGe No Kitaro, 1959). Monstra v ní jsou – stejně jako v Tezukově obdobném Dororovi (1967) – nakonec vlastně v jádru dobrosrdečná a neškodná. Umezu odkojený drsnou přírodou rodného kraje i historkami svého otce, udělal z jokajských monster krvežíznivé bestie, které se vyrojí z lesů, když je nejméně čekáte. Všechny ty hadí ženy a jednonohé démony si Umezu vesměs vypůjčil z panteonu japonské mytologie a jejich vyobrazení si rozhodně užíval. Jak to ale u hororů bývá, ty nejstrašnější věci se nakonec odehrávají v lidské mysli.

V příběhu kočičího kluka nazvaném Masová hrouda se členové jedné rodiny děsí prokletí, podle něhož jejich předkové umírali poté, co spatřili znetvořené bytosti připomínající chodící kusy masa. Když se jejich obrysy začnou zjevovat ve městě, raději si společně vypíchnou oči, aby se kletba nemohla naplnit. Jenže masové hroudy žijí mnohem více v jejich mysli a jsou zhmotněním strachu z rakoviny, která ve skutečnosti kosila jejich rodinu.

Děsivě baví děti

Jakkoliv se Umezu nikdy neštítil zobrazovat násilí, vždycky mi přišlo, že má v jeho komiksech trochu groteskní rozměr. Částečně za to může hyperrealistická kresba – prostě jen těžko můžete uvěřit, že všechny ty strašlivé věci, které se dějí krásným hrdinkám v jeho slavné Krvi (Orochi/Orochi: Blood, 1969). mají něco společného s naší realitou. Nejsou to ale čisté grotesky, spíše skvěle propojují děsivou i humornou věc v jednu. Jako kdyby nás učily dívat se na svět dětským pohledem, který nemá problém vnímat obě věci zároveň.

Sám jsem se o tom přesvědčil, když jsem s pětiletým synem četl povídku Ruka ze série Nekome kozo, kde se chlapci jménem Takumi vrací děsivá vize, v níž se celý svět – včetně jeho milované matky – propadá do pekla. Jeden obzvláště brutální dvoustránkový výjev s pekelníky, kteří vaří v kotli hříšníky nebo je rozřezávají pilkou na půlky, mého syna zároveň naprosto fascinoval i děsil. Možná, že právě mix grotesky a brutálního hororu je tím klíčem k Umezově enormní popularitě mezi nejmladšími čtenáři.

DOKONČENÍ ČLÁNKU