Jedna věc, kterou na japonském komiksu opravdu miluji, je široká nabídka četby pro dospělé. Vážně tím nemyslím porno nebo erotickou literaturu, ale příběhy s tématy z každodenního života, kde se toho – měřítky tradičního komiksu – zase tolik dramatického nestane. Žádní mimozemšťané, roboti ani superhrdinové, žádná stříkající krev ani vyhřezlé vnitřnosti. Jen obyčejný život v celé jeho kráse či snad ošklivosti.
Nuda? Jak se to vezme. Není žádným tajemstvím, že demografie komiksových čtenářů je v Japonsku mimořádně široká a pokrývá všechna zákoutí věku, vzdělání, genderu i sexuální orientace. Proto mají šanci prorazit i autoři, pro které je médium mangy prodlouženou rukou seriózní literatury. Když američtí autoři jako Robert Crumb (Kocour Fritz / Fritz the Cat) nebo Will Eisner (Smlouva s bohem… / A Contract with God…) objevili v šedesátých a sedmdesátých letech nový „kontinent“ vážných témat, zrodila se paralelní forma grafických románů, která v osmdesátých letech začala aspirovat na menšinovou, alternativní literaturu s bublinami.
V Japonsku není vážný komiks v pravém smyslu undergroundem pro hrstku elitářů, ale jen další složkou hlavního proudu. Generace čtenářů chlapeckého (šónen) komiksu prostě dorostly do věku, kdy chtějí číst něco přiměřeného svému životnímu rozhledu a tak poptávku zásobuje velkorysá nabídka časopisů v kategorii seinen pro dospělé mužské čtenáře (Young Magazine, Big Comic Spirit, Afternoon, IKKI). Vejdou se do nich obligátní lechtivé příběhy (DANCE, Asatte Dansu/Tancuj až do rána) či ambiciózní psychologické sci-fi (Nijusseiki Shonen/Kluci z 20. století, Akira), ale také typ komiksů o obyčejnostech, o kterých jsem psal výše.
Představte si třeba vyprávění o stárnoucích manželech, kteří si pořídí štěně a učí se, jak se o něj mají starat. Anebo komiks zachycující muže, jenž se prochází za svitu měsíce spícím předměstím a pozoruje přírodu. Nebo příběh třicetileté ženy a jejího o několik dekád staršího bývalého učitele ze střední školy, kteří se do sebe po letech zamilují po náhodném setkání v baru. Čímž se tedy konečně dostáváme k Džiró Tanigučimu / Jiro Taniguchi. Tři popsané náměty totiž patří právě jemu.
SAMURAJOVÉ A JAKUZÁCI JSOU JEN ZAČÁTEK
Taniguči je jedním z mála japonských autorů, kterým v českém překladu vyšlo více než jedno dílo – Nebeského orla i Knihu větru (scénář Kan Furujama) připravilo nakladatelství Hanami. Plísnit vydavatele, který se zuby nehty snaží (nebo snad už mám se slzou v oku použít minulý čas?) českému čtenáři představit ambicióznější odstíny japonského komiksu, by bylo velmi neslušné. Jen stojí za připomenutí, že Taniguči má ve svém portfoliu i mnohem lepší díla než je příběh japonských bojovníků na divokém západě (Ten no taka, 2001 až 2002) či historický samurajský epos z éry Meidži (Kaze No Sho, 1992).
Nenaděláte nic, máte tady co do činění s typickým Japoncem, který ve smrtícím pracovním tempu vyprodukoval od začátku sedmdesátých let přes čtyřicet knih a ne všechny jsou pochopitelně vrcholnými díly. Píšu záměrně knih, protože Taniguči si jako špičkový a oceňovaný mangaka užívá luxusu psaní povídek či kratších uzavřených celků, aniž by musel trávit dekády nad jedním megadlouhým seriálem. Také u něj ale samozřejmě platí, že primárním odbytištěm jsou pro něj seinen časopisy a zmíněné knihy/tankobony jen sbírají dříve otištěné práce.
Jak je u manga autorů obvyklé, i Taniguči začínal jako asistent – řemeslu se na začátku sedmdesátých let učil u Kjóty Išikawy (Kyota Ishikawa) a toto období, kdy se ze svého rodiště přestěhoval do Tokia, zachycuje autobiografická manga Zoo v zimě (Fuyu no Doubutsu en / Zoo in Winter, 2008). Nepříliš sebevědomý mladík Hamaguchi se rozhodne opustit svoje původní zaměstnání v textilní továrně a věnovat se naplno kreslení. Probouzí v sobě lásku k umění a formuje ho stejně tak setkání s pulzujícím nočním životem v Tokiu, jako průnik do nehostinného světa komiksového průmyslu. Jádro příběhu tvoří platonická láska k nemocné dívce Mariko, která ho inspiruje k tomu, aby napsal první autorská díla.
Tanigučimu trvalo spoustu let, než skutečně prorazil se svým vlastním unikátním stylem. Debutoval v roce 1970, ale dlouho byl jen malířem. Jeho růst jako umělce dobře odráží vývoj dospělácké mangy v hlavním proudu, která v sedmdesátých letech útočila na čtenáře hlavně s akčními příběhy a teprve postupem času začala objevovat i osobitější témata. Taniguči se nejprve živil jako kreslíř – podle scénářů Natsuo Sekigawy vytvořil komiksy jako City Without Defense vycházející z americké drsné detektivní školy.
Do podobné kategorie spadají také díla vzniklá ve spolupráci se scenáristou Garonem Tsuchiyou, která jsou plná pouličních válek jakuzáků (třeba Knuckle Wars, 1982). Sem spadá i skvělý Výhled z hotelu na pobřeží (Kaikei Shuten/Hotel Harbour View, 1985) nabízející dvě povídky o nájemných vrazích, kteří se sami stanou v betonové džungli lovnou zvěří.
Z JAPONSKA DO FRANCIE A NA DIVOKÝ ZÁPAD
Na západě si rádi idealizujeme mangu jako uzavřený svět ohraničený vlastními estetickými pravidly i pevninou japonských ostrovů. Právě Taniguči je důkazem, že autoři mangy se mnohdy nechají inspirovat západním komiksem, filmem či literaturou. Výhled z hotelu na pobřeží nebo Benkei v New Yorku (N.Y. no Benkei/Benkei in New York, 1996) se odkazují k americkým detektivkám a to nejen scénářem (v prvním případě Natsuo Sekikawa, v druhém Jinpachi Mori), ale také „filmovými“ střihy či potemnělou atmosférou noirových bijáků.
V polovině sedmdesátých let Taniguči objevil francouzsko-belgickou komiksovou školu, obzvláště klasika Jeana Girauda alias Moebia. Vliv na něj měla spíše westernová série Blueberry než pozdější, experimentální díla jako Arzach.
V roce 2005 se cesty obou legend potkávají v dvoudílné scifárně Ikaros (Icare / Icaro, 2005) o chlapci narozenému se schopností létat. Lapí ho však armáda a z osidel zelených mozků mu pomůže až ošetřovatelka, která se do něj zamiluje. Francouz dodal scénář a Japonec kresbu, dílo ale zůstalo nedokončeno. Výsledek nicméně podle mého nepatří k tomu nejlepšímu, co oba vytvořili – děj je poněkud chaotický a kresba možná až příliš sebestředná.
ÚTĚK DO DIVOČINY
V poslední dekádě své tvorby navíc Taniguči ventiluje lásku k americkému divokému západu – povídky z Ledového poutníka (Toudo no Tabibito/ The Ice Wanderer, 2004) jsou poctou Jacku Londonovi a jedna dokonce zpracováním první části jeho Bílého tesáka. Název sbírky Seton (2005) se jménem praotce skautingu hovoří za všechno.
Téma divoké přírody hraje u Tanigučiho důležitou roli i v horolezeckém dramatu Vrcholek bohů (Kamigami no Itadaki/Summit of the Gods, 2000). Také v Pátrání po ztracené dívce (Sousaku Sha/Quest for the Missing Girl, 1999) je hlavním hrdinou horolezec. Zkušený horal Shiga si svoje dobrodružství zažije ve velkoměstě, kam se vydává najít dceru svého parťáka, jenž zemřel při společné výpravě. Výdobytkům civilizace příliš neholduje, ve strhujícím finále se mu ale hodí horolezecké dovednosti při zdolávání mrakodrapu, v němž je dívka uvězněná.