Ať už Džiró Taniguči píše o horolezcích, detektivech nebo jen docela obyčejných lidech, může se jeho manga vždy pochlubit zvláštní atmosférou, jež povyšuje i ty nejbanálnější příběhy na nejvyšší komiksové umění. V angličtině se pro popis těchto realistických příběhů používá termín „slice of life“, který by se do češtiny dal přeložit otrocky jako „kousek života“ (fuj) a nebo poetičtěji „každodennost“. Odkazuje se na termín „tranche de vie“, kterým se popisovala literatura franouzského realismu konce devatenáctého století.

Japonci sami nicméně pro tento druh příběhů či spíše autorského stylu používají jiná slova, která mi připadnou příhodnější – kuuki-kei (ambientní/atmosférický) nebo iyashikei (léčivý, uklidňující). Skvěle sedí třeba na známé mangy jako Cestovní deník do Yokohamy (Yokohama Kaidashi Kiko/Record of a Yokohama Shopping Trip) či Yotsuba&! (Yotsubato!/Yotsuba&!), v nichž sledujeme život v jeho nejkouzelnější obyčejnosti. Kromě „léčivé“ funkce tato manga také naplňuje japonská estetická hledisko, jako jsou mono no aware a wabi-sabi, jež zdůrazňují pomíjivou přirozenost všech věcí, v níž se skrývá melancholie z vědomí konečnosti a zároveň patos či vznešenost, jež povznáší i tu nejobyčejnější věc.

PROJÍT ŽIVOT ZNOVU A LÉPE

Tato magická obyčejnost vyzařuje z Tanigučiho možná nejslavnějšího díla Muž, který se prochází (Aruku Hito/Walking Man, 1992). Je to meditativní a skoro bezeslovný příběh muže, který se v uspěchaném životě moderního velkoměsta snaží najít klidná zákoutí a dělat ty úplně nejobyčejnější věci, které už léta nedělal: vylézt na strom, zaplavat si v noci nebo se jen tak nechat smáčet deštěm. (O Muži jsem už psal na blogu Shit Soup).

Podobně étericky působí i sbírka Výchova psa (Inu o Kau/Raising a Dog, 1992) s pěti povídkami. Taniguči v ní vypráví příběh rodiny, která se stará o umírajícího mazlíčka. Místo ždímání sentimentu dostanete meditativní příběh přitakávající přirozenému koloběhu života a smrti. Sbírka dostala zvláštní cenu vydavatelství Shogakukan, jedno z nejprestižnějších komiksových ocenění v Japonsku udělované od roku 1956.

Stejnou ambientní náladou se můžou pochlubit i Cestující gurmán (Odoku no Gourmet, 1994) v němž hlavní hrdina cestuje obchodně po Japonsku a ochutnává místní speciality v restauracích a potkává přitom obyčejné lidi. V Deníku mého otce (Chichi no koyomi / The Almanac of My Father, 1994) vzpomíná syn na pohřbu svého otce a sledujeme tak příběh rodiny v 50. letech, která se musí vyrovnávat s následky ničivého ohně. Vzdálené předměstí (Haruka na Machi e / Distant Neighborhood, 1998) má nadpřirozenou zápletku – dospělý muž se po nehodě vrátí do svého vlastního těla v minulosti a dostane šanci projít životem znovu a lépe.

VELKÁ LITERATURA S BUBLINAMI

Cit pro realismus, který se neutápí v naturalistické špíně, ale spíše na miskách vah porovnává životní melancholii i radost, Taniguči možná pochytil u velkého japonského spisovatele z přelomu 19. a 20. století Natsume Sosekiho, který uprostřed Meidžiho reforem hledal průnik mezi japonskou tradicí a moderním západním myšlením.

Tanigučiho první opravdu velký úspěch ostatně přišel se zpracováním Sosekiho románu Botčan, mazlíček staré Kijo v sérii nazvané Botčanova éra (Bocchan no Jidai / Times of Botcchan, 1987), za kterou dostal další prestižní uznání – cenu Osamu Tezuky. Autorem scénáře je znovu jeho stálý spolupracovník Natsuo Sekigawa. Sósekim je inspirovaná i povídka Měsíční noc (Tsuki no Yoru / The Night of the Moon).

V Japonsku je Džiró Taniguči více oblíbencem fajnšmekrů než celebritou. Teprve letos se dočkal první filmové adaptace své mangy – na jaře odvysílala TV Tokio dvanáctidílný hraný televizní seriál na motivy Cestujícího gurmána. Mimořádné popularitě se Taniguči těší ve Francii, kde vyšla většina jeho děl a byl jedním z inspirátorů komiksového hnutí La nouvelle manga francouzského tvůrce Frédérica Boileta.

Ženský rod pro slovo manga, které je ve francouzštině rodu mužského, tady není náhodou – „nová manga“ stojí v opozicí proti akčním a šónen komiksům, kterými byla japonská tvorba v Evropě ještě donedávna známá. Taniguči se podílel i na projektu kulturní výměny Japonsko viděno sedmnácti tvůrci (Japan as viewed by 17 creators, 2006) vydaném paralelně v sedmi jazycích.

Za Vzdálené sousedství dostal cenu na festivalu v Angoulême. Právě tento příběh také před dvěma lety posloužil jako základ scénáře k belgickému frankofonnímu filmu Quartier lointain (IMDb) režiséra Sama Gabarského.

ČERNÁ A BÍLÁ: Ambientní komiksy Džiró Tanigučiho (1/2)

Doporučená četba:

Muž, který chodí – The Walking Man, 1 kniha v angličtině Ponent Mon/Fanfare.
Vzdálené předměstí – A Distant Neighborhood, 2 knihy v angličtině Ponent Mon/Fanfare.
Botčanova éra – Times of Botchan, 10 knih v angličtině Ponent Mon/Fanfare.
ZOO v zimě – Zoo in Winter, 1 kniha v angličtině Ponent Mon/Fanfare.