RECENZE > Kreslením komiksu Joker strávil Lee Bermejo dva roky. Se scenáristou Brianem Azzarellem jej tvořili ve stejné době, kdy vznikal film Temný rytíř, který definoval Batmanovu nemesis pro dnešní generaci. Nebožtík Heath Ledger ztvárnil postavu tak mocně, že se stal obecným měřítkem pro veškeré padouchy a jeho úsměv nakazil i Bondova záporáka v aktuálním Skyfallu. Azzarellova i Nolanova verze jsou si nevídaně podobné – z výšin neškodné superhrdinské nadsázky spadly do Scorseseho špinavých ulic mezi obyčejné gangstery a ani v jednom příběhu není důležité, odkud arcilotr přišel, ale že nejde předvídat jeho další krok.

A oba žolíci nosí ten děsivě natržený úsměv, který v novém tisíciletí dodal Jokerovi tajemství (nevíme, jak se mu to stalo) i fyzickou stopu, na níž se nepříjemně kouká (málokdo si po ránu ošplouchne obličej kyselinou, ale každý ví, jak bolí jen opar nebo koutek). Bermejo se inspiroval nechutnými fotkami zavražděné Elizabeth Shortové, kterou v roce 1947 kdosi naporcoval a rozřezal jí ústa. Neobjasněný případ dostal přezdívku Černá Dahlie.

Rozlišovat mezi pravdou a mýtem u vzniku komiksu Joker, který nedávno v češtině vydalo nakladatelství BB/art, je ošemetnější. Byla by chyba odsoudit ho šmahem jako doplněk k filmu. První skica od Bermeja se objevila před první fotkou namaskovaného Ledgera. Filmaři ale jeho vizi nemohli tak brzy využít, v té době už museli mít vlastní návrhy. Vydavatel komiksu DC Comics a studio Warner Bros. zodpovědné za Temného rytíře patří do stejné mediální rodiny, ale Jokera, který vyšel pár měsíců po filmu, nikdo nepropagoval jako merchandising nebo něco podobného. Nejpravděpodobnější je Bermejova teorie: zpracování je podobné, protože vznikalo ve stejné době, ze stejných kulturních a společenských podnětů.

Samotný komiks nabízí natolik silný zážitek, že je vlastně úplně jedno, jestli se měl původně přiživit na filmu, nebo se zrodil z tvůrčí svobody sehrané dvojice, která předtím rutinně prošlápla Batmanův vesmír v crossoveru Batman/Deathblow: After the Fire (2003) a s o poznání větší invencí věnovala prostor úhlavnímu nepříteli Supermana v minisérii Lex Luthor: Man of Steel (2005). K Supermanovi se společně vrátili v antologii Wednesday Comics (2009) a momentálně zlobí Alana Moorea dvouměsíčníkem Rorschach v rámci projektu Before Watchmen. Z českého vydání se to nedozvíte, medailonky autorů nikdo neaktualizoval. Takže se například dočtete, že Bermejo „v současnosti“ tvoří obálky k sériím Hellblazer nebo Daredevil a teprve chystá grafický román Batman: Noël (vyšel loni v listopadu).

100 nábojů pro Jokera

S Jokerem vhodně splynul Azzarellův styl známý z Hellblazera nebo 100 nábojů. Nechává věci záměrně nedořečené a nutí publikum, aby dávalo pozor i při čtení zdánlivě spotřebního čtiva. Od něj se Joker liší syrovým a nekompromisním podáním za hranicí přístupnosti. Je vidět, že si oba tvůrci sednou a příběh odvyprávěli přesně tak, jak zamýšleli. Z Gothamu udělali místo, kam by mohl zavítat agent Graves se svým kufříkem. Nabouchaný Killer Croc vypadá jako maskot hormonální mafie, Hádankář má vytetované otazníky kolem pupku a charakteristickou hůlku nosí jen proto, že ji skutečně potřebuje, podstatu jeho postižení ale nikdo na plnou pusu neřekne. Tady Azzarello selhává oproti Nolanovi, který pro realistické prvky nacházel i zdůvodnění a nepoužíval je úplně samoúčelně.

Příběh se podobá jednoslovnému titulu – je přímočarý a zneklidňující ve své jednoduchosti – a také obálce – detail na afektovaný škleb není působivý jen tím, co vidíme, ale také tím, co zůstává skryté za hranicí přebalu. Jokera pustili z Arkhamu a on teď chce od padouchů a mafie dostat „svoje“ město zpátky. Azzarello dává jasně najevo, že tohle není žádný kašpárek v rohlíku, ale rozbitý šašek, kterému by doktor zřejme diagnostikoval bipolární afektivní poruchu. Trpí mánií i depresemi, je emotivní i bezcitný… Jeho smích nejde slovy vypravěče rozeznat od kašlání. A samozřejmě má brutální praktiky, které tnou do masa i do psychiky, takže se tu rozprskávají mozky a znásilňují manželky. Kdyby měl Jokera ve filmu zpracovat Sam Peckinpah, takhle nějak by to mohlo vypadat.

Skalpel, prosím

Zmiňovaným vypravěčem a Jokerovým šoférem je kriminálník Jonny Frost. Se čtenářem neřeší žádné morální dilema, je prostě drsný a zlý. Ve skutečnosti je to však slaboch, který se nedokáže postarat ani o vlastní rodinu. Jako hrdinové mafiánských ság je na začátku outsiderem, ale touží se dostat na vrchol potravního řetězce. Jeho jednorozměrný charakter by byl slabinou scénáře, kdyby se na konci nevyjevil Jokerův největší vtip – nesledujeme zrod nového bosse, ale jen prohloubený příběh jednoho z kriminálníčků, kteří v jiných příbězích nestačí ani promluvit, než je Batman bací batarangem po hlavě.

Na některé detaily se zbytečně neplýtvají slova, raději je potichu odvypráví Bermejo přesným výrazem nebo gestem. Průmyslovou výrobu připomínají jen skoky v atmosférickém vizuálu – přechody mezi stránkami budícími dojem plastické malby a mezi plochými scénami nemají žádný účel, to jen většinu panelů ladil Bermejův dvorní inker Mick Gray, protože jinak by Bermejo při svém tempu pracoval ještě o pár let déle. Ani tak se však neztrácí jeho rukopis. Podobně jako El Greco a další manýristé doslova láme světlo na oblečení, navíc svou manýru nanáší i na obličeje – krájí je jako ostnatý drát, rezavý skalpel nebo jiná věc, která kdysi mohla způsobit Jokerovy jizvy. Černé stíny na nesympatických postavách připomínají spíš střepy, o které se můžeme pořezat.

A je to tak dobře, protože Joker je řízný komiks. A další povedený příspěvek do populárního subžánru mísícího svět superhrdinů s prvky noiru.

Joker
Brian Azzarello, Lee Bermejo
(Překlad Petr Zenkl)
BB/art, 2012
záznam v comicsDB