RECENZE > Po letech vyjednávání se Crwi konečně podařilo dostat na náš trh dílo, které je dlouhodobě fanoušky mangy řazeno do nejlepšího z nejlepších – do klasik žánru. Vycházet začalo v roce 2001, jeho anime adaptace (ta lepší) potom v roce 2009. Od té doby už udělal japonský popkulturní svět mnoho kroků vpřed a co bylo tehdy trendy, může být dnes zívačka. Není Ocelový alchymista na výsluní jen proto, že se tam začátkem tisíciletí vyšvihl a dnes už tam sedí pouze z nostalgie?

Alchymie může mít mnoho variant. A jelikož ta naše evropská je hlavně o bandě páprdů zavřených ve sklepě, kteří chtějí zhmotnit tmu nebo v lepším případě pálí slivovici, může se nám vstup na scénu bratrů Elricových zdát víc než podivný. Alchymií se zde nerozumí naše známá látková přeměna, naopak zachování látkové podstaty je pro sérii velmi důležité. V tomto světe alchymisté mění formu daného materiálu. A jakkoliv nudně to může znít, je zásadní rozdíl, jestli po protivníkovi hodíte kámen, nebo když si z toho kamene uděláte kopí. V úžasné industriální pseudoevropě, jenž Hiromu Arakawa vymyslela ještě dlouho před tím, než se nálepka „steampunk“ začala plácat na každé dílo, v kterém se mihne kružítko, se Al a Ed, jakožto státní zaměstnanci, potulují městy a snaží se najít kámen mudrců. Látku, která jako jediná dokáže při transmutaci porušit alchymistické zákony a díky níž by Edward dostal zpět ruku a nohu a Alphons celé tělo. Sice se bratři během celého prvního dílu netváří, že by jim železné končetiny či obří brnění bylo nějak na obtíž, ale tělo z masa a kostí je nenahraditelné.

Od začátku je patrné, že se příběh zatím jenom rozjíždí a že to bude něco. Autorka přesně ví, co chce, co dokáže každá která z postav (přestože zatím jich je pomálu) a co se na ně v budoucnu chystá. Kámen mudrců se tak tváří jako něco hodně vzdáleného, k čemu se sice asi časem dostaneme, ale co nás bude pouze popostrkovat od příběhu k příběhu. V těch pak Arakawa příjemně střídá akce s konverzačkami. Svět už na pár stránkách působí komplexně a promyšleně a přelom alternativního 19. a 20. století je víc než atraktivní i pro dnešního čtenáře. A nejen kvůli tomu, že se tu vedle parních technologií vyskytuje i určitá forma magie. Právě způsob, jakým dokázala autorka množství látky zpracovat, činí mangu přístupnou čtenářům všech věků. Mladší tak může zaujmout souboj s chimérou nebo ďábelský záporák, starší asi víc ocení alchymistické zákony a to, že protagonista není žádný pitomec a své schopnosti aktivně a inteligentně využívá.

Co ale může být pro spoustu čtenářů zásadní problém je fakt, že… je to manga. Ano, i v dnešní době to musím zdůraznit, a nejen kvůli kresbě. Akční scény jsou nádherné i dnes, ale část fanoušků si určitě všimne, že v současné manze by se asi určité věci kreslily jinak. Ať už jde o naštvané chibíky, nebo o minimalistická pozadí panelů. Svět tedy působí velkolepě a nezmapovaně zčásti i proto, že jej více „cítíme“, než vidíme. Dalším specifikem japonského komiksu, se kterým mohou mít nezkušení čtenáři problém, je pak pro mangu zcela přirozené neustálé přepínání mezi vážnou a hravou stránkou příběhu. I v nejvypjatější scéně, která odhaluje ďábelské plány, se může do té doby detailně prokreslený záporák změnit v komickou cartoonovou postavičku. Stejně jako kresba, i toto je ale o zvyku. Čtenář si tak buď v mozku vytvoří na podobné scény filtr a bude se tvářit, že je pořád všechno vážné a drsné, anebo si prostě připustí, že lidi se i v nejvypjatějších situacích chovají jako pitomci a ušklíbne se tomu.

A k odpovědi na úvodní otázku: Bratři Elricovi vcházejí v roce 2017 na český trh stejně razantně, jako před šestnácti lety vkročili na ten japonský. Vtipně i vážně, akčně i přemýšlivě, s obrovským, promyšleným světem k prozkoumání a rozhodně mají co nabídnout i dnešnímu čtenáři. Celý první svazek skutečně působí pouze jako jakási ochutnávka něčeho většího a vydatnějšího, co má teprve přijít.

Fullmetal Alchemist – Ocelový alchymista #01
autorka: Hiromu Arakawa
Crew, 2017, 188 stran, 199 Kč
záznam v ComicsDB