Protože u nakladatelství Crew vychází komiks Batman: Smrt rodiny, vytahujeme z archivu debatu, kterou jsme původně publikovali 19. února 2013. Příběh, ve kterém Batmanovi zavařil Joker, následuje po svazcích Soví tribunál a Soví město, zároveň nám přišlo, že obstojí bez znalosti předešlých událostí.

Vynikající sérii Batman od Scotta Snydera a Grega Capulla jsme chtěli představit ještě předtím, než nakladatelství Crew ohlásilo její české vydání. Proto jsme začali právě událostí Death of the Family, která proběhla v sešitech Batman #13-17. Bavili jsme se o originálních sešitech před vydáním poslední části příběhu.

Lukáš Růžička: Ani jednomu autorovi v češtině nic nevyšlo, tudíž není od věci menší seznamka. Kreslíř Greg Capullo (*1962) je ošlehaný veterán, který v branži působí přes dvacet let. Fanouškovskou základnu mu vybudoval Spawn. To je ten temný hrdina od Image, kterého v 90. letech kupovaly miliony čtenářů, ale pravděpodobně nikdo ho nečetl.

Ondřej Čížek: Podle něj vznikl film, kde John Leguizamo v roli tlustého modrého klauna říká věci jako „Ups, mokráč. Doufám, že mi nechytily spodky.“

LR: To je přesně ten film, Ondro. Jeho režisér Mark A.Z. Dippé pak mimochodem natočil tři hnusné videofilmy s Garfieldem… Ale zpátky k pánovi, ze kterého momentálně chytají spodky fanouškům Batmana. Ti si přáli spojení Capulla a temného rytíře už dlouho. Ve Spawnovi totiž kreslil spoustu stínů, chrličů a vlajících plášťů. Má nesmírně líbivý a dravý styl, hodně ostrých tvarů a čar na efekt. Než začal v roce 2011 kreslit Batmana, vzpomínal na 90. léta v měsíčníku Haunt, což je trochu přehnaně krvavá variace na Spawna a McFarlaneova Spider-Mana. Titulní antihrdina vznikl tak, že duch vládního zabijáka omylem vstoupil do těla svého bratra (kněze, který má rád cigarety, alkohol a prostitutky). Scénáře psal živý mrtvý (a tady spíš mrtvý) Robert Kirkman.

OČ: (Snad nemyslíš Andrew Garfielda!?) A co by měli čtenáři vědět o scenáristovi Snyderovi, když od něj v životě třeba nic nečetli a příjmení jim připomíná jen režiséra Zacka?

LR: (Samozřejmě myslím komiksového jmenovce. Ty filmy vypadají jako Garfieldova Show, kterou vydává Crew.) Aby se to nepletlo, tak Scott Snyder (*1976) letos nastartuje s Jimem Lee novou nekonečnou sérii o Supermanovi, aby DC mělo nějaký zákusek po filmu od toho druhého Snydera. I na tom je vidět, že Scottovy akcie během pár let bleskově vystoupaly. Dnes patří k největším hvězdám a nadějím. Začal paběrkováním u Marvelu teprve v roce 2009, literární svět ho ovšem už předtím považoval za vycházející hororový talent (hlavně kvůli sbírce Voodoo Heart z roku 2006). Jeho spisovatelskou dráhu neznám, ale kolem hororu se točí většina jeho komiksů. Sérii American Vampire, kterou definitivně prorazil, jsme už na Komiksáriu představovali nejednou, letos začne vycházet česky u BB/artu. Na chvíli si odskočil i k Image, kde byl spoluautorem minisérie Severed o chlapci, který vyrazí napříč Amerikou 10. let 20. století, aby našel svého pravého otce. Jeho setkání s tajemným mužem, který zosobňuje pradávné zubaté zlo, mělo podobnou atmosféru jako kingovky převedené na filmové plátno (i díky vizuálu od Maďara Attily Futakiho). Batmana psal už od roku 2011 v řadě Detective Comics, i když tam pod kostýmem nebyl Bruce Wayne. Toho mu svěřili během předloňského restartu u DC, kromě Batmana píše taky několikátou inkarnaci Swamp Thinga, v níž skvěle spojil staré prvky s novými, takže vznikla pocta předchozím autorům včetně Moorea a zároveň epičtější pohled na Bažináčovu mytologii. Ani tady nechybí znepokojivé scény. Člověk mnohem chytřejší a sečtělejší než my – Tom Spurgeon aka The Comics Reporter – vystihl Snyderovy kvality jednoduše: U všech jeho komiksů máš pocit, že právě sleduješ něco důležitého a zásadního.

OČ: Přesně takový pocit jsem měl při setkání Batmana a Jokera na mostě v Batmanovi #14. Vybavila se mi scéna ze Sedm, když se přijde na konci vzdát Kevin Spacey. Stejně tušíš, že něco není v pořádku, že tak přímočaré to nebude… Je to magický, protože Batman neví a Joker zase ví až moc dobře. Vyžívá se ve své nepředvídatelnosti. Tahle scéna pro mě pak vítězí i v tom smyslu, že Joker prostě čeká uprostřed přírody, zatímco Batman je bez mrakodrapů a města. Působí mnohem zranitelněji. Asi jako televizní Sherlock v epizodě Pes Baskervillský, kde je najednou na vesnici. Přijde mi, že to moc nedává, že je nesvůj…

LR: Jasně, je doslova v lese… Konkrétně scéna na mostě ukazuje, že Capullo (už) není jenom komiksový „manekýn“ s líbivým stylem. Promyšleně tady pracuje s kompozicí a prostorem: Oba protivníci jsou v nejvyšší třetině stránky, v dálce, jako když se schyluje k souboji ve westernu. Joker je o něco blíž a vypadá větší než Batman, protože v té situaci (jako vlastně neustále) má navrch. Přitom je tady až přehnaný prostor věnovaný konstrukci mostu a pilířům, jako by měly ilustrovat Jokerův vysoustružený plán. Pár stran před tím podobně vidíme nešťastného Gordona, jak sedí na posteli. Tam zase pocit sklíčenosti vyvolá velký prostor za ním. Dost důležitou roli hraje i „nasvícení“ koloringem – Gordon z té stránky osamoceně trčí, pokoj za ním padá do tmy. Je to krásný tichý panel, jehož ponurost nikdo nepotřebuje ještě nadbytečně komentovat. Samozřejmě Capullo chce občas ohromit akční sekvencí nebo celostránkovým „money shotem“, tedy propracovaným záběrem, kterým se člověk chvíli kochá, ale mnohem důležitější je, že umí vyprávět a že je na své poměry až minimalistický, když to slouží příběhu.

OČ: Asi bychom měli naznačit, jaký příběh Death of the Family vůbec má. Jelikož jde o crossover, tak se prolíná více řadami (Batgirl, Batman & Robin nebo Nightwing), ale my se bavíme o hlavní lince v Batmanovi (konkrétně čísla #13-16 vycházela od loňského října do letošního ledna). Joker po restartu DC v batmanovských komiksech v podstatě nevystupoval. Teď se vrátil s ultimátní odplatou a geniálně překombinovaným plánem, jak jednou pro vždy zařídit, aby byl Batman jen a jen jeho. Nechce Batmana zabít, ale chce ho zbavit všech jeho parťáků a blízkých. Tvrdí, že Batman vyměknul, že ho přátele drží zpátky a že už jejich vztah není, co býval. Někdy to má až homoerotický podtón.

LR: Jak se ti líbí nové pojetí Jokera? Vizuálně zase o kus dál posunuli tu fyzičnost, jakou měli Ledgerovy jizvy v Temném rytíři nebo v Jokerovi od Azzarella a Bermeja. Rovnou mu strhli celý obličej, na hlavě mu ho drží různé svorky. Má ho tak pevně natažený, že velká díra na pusu neustále odhaluje ohavnou čelist. Právě to teď způsobuje ten jeho věčný úsměv.

OČ: Joker je pro mě mnohem dál než Ledgerova verze, co se týče nepředvídatelnosti a radikálnosti. Snyderův a Capullův Joker už je vlastně regulérní hororová postava, monstrum s fyzickým postižením. Jde z něj strach hlavně proto, že vypadá a jedná jako zrůda. Ledger byl geniální psychopat a showman. Jestli on byl agent chaosu, tak Snyderův Joker je agent pekla. Je to silný i vzhledem k příběhu – Joker rekapituluje minulost, vytváří remaky každého minulého setkání s Batmanem a v podstatě tak připomíná to, jak zásadní má v životě a „tvorbě“ Batmana postavení. A jak zásadní je vůbec pro celou historii superhrdinského komiksu. Tenhle příběh je prostě o něm, Batman (a potažmo čtenář) si má zase jednou uvědomit, jak moc toho šílence potřebuje ke své vlastní existenci. To samé v jádru řeší i brilantní animák Batman: Under The Red Hood. Ti dva k sobě patří a dokonale pasují… Všechno ostatně naprosto přesně vyjádřili bratři Nolanové v jediné scéně v Temném rytíři. Myslím tu, kde Joker vede psychologický monolog „Ty jsi monstrum jako já.“ Snyder to rozvádí mnohem dál, respektive do hloubky.

LR: Jokerova motivace je brilantní – zbavit Batmana všeho, co ho oslabuje. Tedy jeho náhradní rodiny v podobě sidekicků a Alfréda. Vlastně to myslí dobře, chce pro Batmana to nejlepší. Ale určitě mě nebaví kvůli hloubce. Zato jsi narazil na jinou důležitou věc – už to není jen teatrální maniak s nesmyslně dokonalým plánem, má v sobě leccos z hororových zabijáků. Tam si trefil kladívko na hlavičku, jak by řekl… Vem si třeba úplně první scénu, kdy si jde na policejní stanici vyzvednout svůj obličej. Normálně chce show, chce publikum, kolikrát jsme viděli vpády do televizního vysílání? Tady je ale celou dobu ve tmě. Působivé entrée je postavené na tom, že vůbec nic nevidíme. Všichni pokřikují, Gordon je na prášky a do toho pravidelně do tmy praskají červené zvukové efekty CRACK podle toho, jak Joker mezi vtipkováním láme dezorientovaným policistům vazy. Snyder s Capullem z něj udělali kombinaci Mikea Meyerse, Hannibala Lectera, Freddyho Kruegera a vyšinutého fanouška z detektivky, který napodobuje vraždy ze svých oblíbených knih. Až na to, že Joker je svůj vlastní největší fanoušek a napodobuje momenty z komiksů od Moorea, Brubakera a dalších. Skvělý panel je okamžik, když Gordon poprvé spatří Jokera stát ve dveřích. To je takzvaný Brůna moment. Už tam vážně chyběla jenom věta „Joker byl toho večera poněkud neklidný…“ Všiml sis, že Joker celou dobu nosí ty montérky? I když je to magor, v něčem je stále dost pragmatický. Což z něj dělá ještě děsivějšího magora.

OČ: Přesně, prostě jenom další pracovní den… Pokud jde o formální stránku věci, miluju číslo #15 a dvě totální lahůdky: sekvence z Batmanova subjektivního pohledu při letu přímo do okna a „poškrábaný“ retro flashback, v němž je naznačeno, že Joker v minulosti mohl odhalit vstup do netopýří jeskyně. Capullova kresba těsně souzní s Jokerovým „make-upem“, je drásavá a brutální. Vyzdvihnout samozřejmě musím i jeho nápadité obálky – přesně vystihují ve výtvarné zkratce, co se děje uvnitř. Prudce oceňuju i epilogy od Snydera a výtvarníka Jocka, které doplňují Jokerův nábor ostatních padouchů a přibližují jeho plán. Snyder nám odkrývá jeho grandiózní záměr, víme víc než Batman sám. Ale stejně pořád tušíme příliš málo…

LR: Vzhledem k tomu, že u nás vychází i Morrisonův Batman a zmiňovali jsme nějaké odkazy, tak bych k tomu raději poznamenal, že Snyderův Batman není nesrozumitelný a zmatený, ale prostě jenom napínavý. Celá linie Death of the Family je sice zamýšlená jako milostný dopis slavným Jokerovým příběhům a jsou tu narážky na Man Who Laughs, na Kameňák, na Death in the Family, jedna z nejintenzivnějších epizod (Batman #16) parafrázuje Morrisonovův Arkham – Pochmurný dům v pochmurném světě… Ale rozhodně to není tak záludná a těžká intertextualita jako u Morrisona. Ten si liboval v konkrétních bizarnostech, které si nikdo nepamatuje. Když jsi nevěděl, co se stalo v nějakém sešitu z roku 1956, nemusel příběh příliš dávat smysl. U Snydera jsou to spíš motivické a tematické odkazy, veskrze Batman pro začátečníky. Snyder si hraje s natolik provařenými klasikami, že vyšly i u nás nebo se připravují (jako společné vydání barevného Kameňáku a Muže, který se směje). Ale hlavně: I bez toho všeho zůstává strhující děj.

OČ: V poslední době si často říkám, v čem se bere potřeba všech komiksových i filmových scenáristů utápět Batmana ve sra$#@*&, nechávat ho padat na hubu, trpět… Často coby smrtelník čelí nadpřirozenému zlu, bere na sebe tíhu celého města a jeho obyvatel. Nechává sebou mlátit, aby v závěru všechno zázračně strhl svou inteligencí, schopnostmi a lidskostí. Batman nezabije Jokera stejně jako Bilbo nikdy neodrovná Gluma, je v tom určitá dávka nepochopitelné lítosti, zásadovosti a souznění, které si ale jedna strana tak úplně nechce připustit. Síla Death of the Family tkví v tom, že nejde o velkou záchranu Gothamu nebo světa, ale o něco tak osobního, jako je rodina. A tady by Batman mohl pravidla hry změnit, protože mu nic jiného nezbývá. Podstupuje ohromnou zkoušku, nad níž má pedagogický dozor právě Joker. Říká si: Dokážu ustát jako otec/vůdce své rodiny? Budou mě i nadále následovat a věřit mi? A především: Dokážu je uchránit? Bavili jsme se hlavně o Jokerovi, ale jak na tebe působí titulní postava?

LR: Batman je pro mě momentálně velkolepý blockbuster, skvěle napsaný a intenzivní, protože neustále drží plyn na podlaze. Ale nebudu si ho pamatovat kvůli herci v hlavní roli. Bruce vypadá dost náctiletě, jako klasický seriálový kapitán fotbalového týmu na střední škole, což docela nepříjemně kontrastuje s tím, jak Joker neustále vytahuje jejich minulost. Nemá tady moc charisma, respektive Joker krade show neskutečným způsobem. Capullo prohlásil, že raději kreslí vedlejší postavy, prý ve Spawnovi si neužíval plášť a stíny, ale když se tam objevili Sam a Twitch. Gordon a Loeb jsou teď Sam a Twitch, možná i proto je Bruce občas neslaný nemastný. Když ovšem Capullo vyzdvihne rozdíl mezi kostýmem a mužem pod ním nebo Batman vede vnitřní monolog, tak visím na udičce. Projevuje se, že Snyder začínal jako spisovatel, ty věty mají grády. Výrazná je scéna, kdy Batman jako pověstný rytíř vyráží do boje s Jokerem na zmiňovaný most a vzpomíná na Alfréda. Když říká, že s Alfrédem mluví pokaždé, když jede do bitvy, protože ho uklidňuje slyšet jeho hlas. Snyder zásadně nepřevrací netopýří mytologii, ale daří se mu emocionálně vyhrotit základní vztahy. Na jedné straně otcovský vztah s Alfrédem, na druhé straně nekonečný souboj s Jokerem. Zároveň je to trochu meta – už jsme milionkrát viděli, jak Batman někam jede a prostřednictvím rozhovoru s Alfrédem rekapituluje dosavadní události a poznatky. U té scény mi běhal příjemný mráz po zádech, má to správný hrdinský patos. Možná i díky tomu, že Batman jede na motorce, se mi v hlavě rozezněl Zimmerův motiv. Docílí to efektu, jako když sedíš před plátnem širokým 12 metrů a zároveň do tebe perou hudbu z Dolby Digital. Je úžasný, že tohle dokáže vyvolat „němá“ plocha, která má nějakých 16 x 25 cm.

OČ: Napoprvé jsme se docela rozkecali, tak abychom to taky nějak uzavřeli. Death of the Family je silný a krutý příběh, žánrově hodně temný thriller ve stylu Sedm. Všechno může klidně skončit ohromnou tragédií, která nastaví brutální laťku Snyderovým následníkům a zároveň něco provede s Batmanovým universem. Pokud ne nyní, tak to bude doceněný v budoucnu…

LR: Se superhdinskými komiksy je obecně ta potíž, že snaha o napětí často působí komicky, protože víš, že se nikomu nic nestane, že budou vycházet další stovky sešitů, že se mrtví vracejí… U Batmana na tyhle souvislosti zapomeneš. Snyder opravdu vytvořil iluzi nepředvídatelnosti, takže nevíš, co se bude dít na další straně. To je pro mě jedna z nejsilnějších kvalit, jakou může klasický superhdinský komiks mít.

OČ: Třeba Bruce dostane něčí hlavu v krabici…