RECENZE > Řeči o tom, že je někdo nebo něco v komiksu geniální jsou vcelku běžné; o geniální scenáristy zakopáváme a s geniálními inkery se dá zatápět. Ale opravdu geniální je málokdo. Jako třeba Richard McGuire, který v prosinci vydal – po pětadvaceti letech – knižně komiks Here. Původní Here vyšlo původně v roce 1989 jen jako šestistrana ve Spiegelmanova Raw magazine a bylo (je) chápáno jako jeden z mezníků toho, co všechno se dá s komiksem jako médiem dělat. Ostatně na toto setkání s Here v roce 1989 vzpomíná i Chris Ware ve své recenzi na Here v britském Guardianu. Ware mimo to poznamenává, že pokud těch šest stran v roce 1989 ukázalo nový směr, jak dělat komiks, představuje nám kniha z roku 2014 nový směr v tom, jak dělat knihu.

Richard McGuire – jinak baskytarista skupiny Liquid Liquid, filmař i kreslíř z New Yorkeru – rozkreslil a rozšířil Here na grafický román o 300 stranách, který vyšel v Random House. O čem to celé Here je? Zjednodušeně řečeno: jedná se o stabilní záběr na jeden pokoj s krbem a s oknem. Každá dvoustrana má jiné vročení, takže místo vidíme průběžně od pravěku do budoucnosti. Do tohoto stále stejného místa McGuire umísťuje nejrůznější panely s jiným vročením, než je podklad strany. Takže vidíte na jedné straně například pokoj v roce 1996, s panelem prosakujícím z roku 1988, 1997 a 1934. Ty malé panely na nejrůznějších místech zachycují (pokud dům stojí) i proměnu života nebo výzdobu pokoje. O pár stran dál jsme na stejném místě, ale v roce 3 000 500 000 př. n. l. Here je prostě pokus o složitý záznam průsaků mnoha realit a časů do jednoty místa. A je to – nepřekvapivě – geniální…

Styl se z původního šestistránkového díla změnil, z pérovky dnes v něčem připomíná trochu syrovost kreseb Jerryho Moriartyho (který se také motal kolem Raw magazine), ale daleko víc je to současná figurativní malba, která se vloupává do komiksu. Už proto, že není upovídaná (mluvená složka celkově hraje v Here méně podstatnou roli) a nechává „mluvit“ samu sebe. Hrdinou Here je prostor, funkčně zvolený a možná někdy i intimní, do kterého se vpaluje minulost, přítomnost i budoucnost. Kde jsme pak my? Kde vzniká historie? A existuje pomíjivost, nebo je vše v jednu chvíli přítomné? V něčem se McGuire setkává s Nolanovým filmem Interstellar – ale tam, kde film selhával a nudil, nabízí komiks vrstvený svět, jako by sledovaný pod průsvitkami, vrstvenými na sebe. Ke knize pak lze – narozdíl od filmu – přistupovat pokaždé jinak, vždy nově překvapí, protože můžeme hledat souslednost let, skládat si příběhy některých postav, které mají daný prostor na nějakou dobu „propůjčený“. Jsme pořád tady. (Michal Jareš)