Japonský komiksový svět dnes zaznamenal citelnou ztrátu – v časných ranních hodinách 30. listopadu 2015 zemřel ve věku 93 let Šigeru Mizuki (1922-2015), legendární komiksový autor a držitel mnoha prestižních cen včetně Kulturní ceny Osamua Tezuky a japonského státního ocenění za kulturní přínos. Vzhledem k Mizukiho věku možná nejde o ztrátu zcela nečekanou, avšak o nic méně bolestnou, jelikož odešel nejen geniální a do poslední chvíle činný autor, ale také vzácný člověk.

Šigeru Mizuki, jehož vášni pro kreslení příběhů nemohla stát v cestě ani ztráta ruky, o níž přišel během služby v armádě, byl komiksovým veteránem v pravém slova smyslu: podobně jako jiné legendy japonské komiksové scény, i on svou kariéru ilustrátora započal na přelomu 40. a 50. let minulého století jako ilustrátor tzv. kamišibai – papírových divadélek, s jejichž pomocí potulní vypravěči bavili stovky tisíc dětí. Na poli komiksové tvorby, kde r. 1958 debutoval dobrodružným příběhem Rocketman (Rokettoman), pak proslul především díky své jedinečné schopnost skloubit rozpustilý humor s nefalšovaně hororovými prvky, což je nejlépe patrné jak na jeho nejslavnějším komiksovém seriálu Strašidýlko Kitaró (Ge ge ge no Kitaró, 1960-1969), tak na vzpomínkově laděném příběhu Babička Nonon a já (Nononbá to ore, 1992), jenž otevřel atraktivní svět japonských tradičních strašidel i mnoha zahraničním čtenářům.

Mizukiho tvorba se však zdaleka neomezovala na strašidla mytologická – na přelomu 60. a 70. let se připojil k autorům, kteří porušili nepsané dobové tabu a pustili se do kreslení příběhů zobrazujících druhou světovou válku nikoliv jako nostalgickou vzpomínku na hrdinné piloty, nýbrž jako na krvavou řež, jež přinesla utrpení milionům lidí. Mizuki jakožto veterán kritizoval především blouznění zelených mozků a šikanu v řadách císařské armády, kterou během svého působení v Tichomoří zažil na vlastní kůži; jeho autobiograficky laděné válečné příběhy, mj. Vstříc své vznešené smrti kráčíme (Sóingjokusai se jo!, 1973), patří k tomu nejpůsobivějšímu, co manga vůbec může nabídnout. Kritický pohled na dějiny vlastní země pak Mizuki uplatnil i ve svém oceňovaném seriálu Komiksová historie éry Šowa (Komikku Šówaši, 1988-1989), kde nenapodobitelným způsobem skloubil vlastní životní příběh s vyprávěním o dosud nejzásadnějším období moderní japonské historie.

V novém tisíciletí Mizuki dobyl i zahraniční scénu: v r. 2007 byl oceněn na mezinárodním festivalu v Angoulême, a v posledních třech letech dvakrát obdržel Eisnerovu cenu. Zahraniční fanouškům tak dnes zbývá slabá útěcha v podobě naděje na vydání jeho dalších děl, kterých se snad chopí osvědčené vydavatelství Drawn & Quarterly, a umožní tak západním čtenářům nadále objevovat Mizukiho svět. Japonským fanouškům však nezbývá než zaplakat, protože Šigeru Mizuki už žádný nový komiks nenakreslí, a v době sílících nacionalistických tendencí bude jeho kritický hlas Japonsku citelně chybět.