RECENZE > Norský grafický román Munch pojímá životopis slavného malíře jako všechno, jen ne legendu. Však ji známe – tu o pološíleném umělci, jehož úzkost a hlad dohnaly k jednomu z vrcholů moderního malířství.

Uznávaný norský ilustrátor a kreslíř z Haugesundu (narodil se zde v lednu 1963 a v pětadvaceti přesídlil do Oslo), vydal knihu v roce 2013, a nyní se dočkala anglického – a nám tedy dostupného – vydání. Nápad zpracovat „svého Muncha“ dostal Steffen Kvernerland už v roce 2005, když procházel Munchovým muzeem ve čtvrti Tøyen v metropoli. S přítelem a spolupracovníkem Larsem Fiskem si mezi obrazy připadali jako pod vlivem psychedelické drogy, jenomže jim zážitek někdo rušil. Romantizující životopisy, mýty a soap-opery ze života malíře. Posilněni Fiskovou plackou, pojali v hněvu odvážný plán.

Vytvoří biografii malíře, která bude vycházet pouze z doložených informací z první ruky. „Vše, co dělal, bylo autobiografické – dopisy, deníky, poznámky, kresby i obrazy. Nic víc, nic míň jsem nepoužili,“ vzpomíná Steffen Kverneland. Fisk dával projektu maximálně rok. Ten se protáhl na sedm let, které strávil kreslíř přibit ke kreslicímu prknu. Ono se těch 280 stran nenamalovalo samo, že.

Před třemi lety jej ale v Norsku odměnil obrovský úspěch. Vyhrál Brageovu cenu za nejlepší dílo literatury faktu. A je vcelku jasné, proč. Jednak vstřebal všechny výtvarné styly, jež měl Munch rád, a jednak vytvořil nesentimentální dílo, které Munchovi nic nedarovalo.

Výsledkem je jakýsi skicář, zaznamenávající například putování s Fiskem za místy, kde vznikly nejslavnější obrazy. Co se Munchova umění týče, nejsou zrovna špičkovými kritiky – slavné plátno Výkřik odbývají coby „nejnemocnější autoportrét všech dob“, na němž je něco jako „Ben Kingsley s planetami místo očí“. Věčně chudého umělce (Proč? Protože nechtěl žádné obrazy prodávat) provázejí na cestách z Christianie (jak se tehdy Oslo jmenovalo) do Paříže a Berlína. Představují jeho zbožného otce, anarchistu Hanse Jaegra, který Muncha uvedl do bohémského prostředí, dramatika Augusta Strindberga, s nímž malíř přátelil, i zástup v posledku odmítnutých milenek, které Munch opustil kvůli patologickému strachu z manželství.

Munch nevychází z tohoto komiksu jako dvakrát sympatická postava. Kverneland ho kreslí trochu jako Syndroma z Úžasňáků, s mohutnou drzou bradou a podivínskýma očima. Kreslí ho pokud možno takového, jaký byl. Mimo jiné vytáhl na světlo boží jeho mohutný smysl pro humor a optimismus, tedy vlastnosti, které se všeobecně zatajují, protože pak by jeho dílo nebylo patřičně depresivní). Kverneland z něj udělal normálního člověka. Tím více vyniká jeho genialita. Vlastně obou, Muncha i Kvernelanda.