Kdybychom se Pavlovského a Litoše zeptali, proč si pro první Modrou Crew vybrali právě Ekhö, možná by se to pokusili uhrát na „výbornou kresbu a zábavný příběh“. Někde v soukromí by se potom možná svěřili, že doufali v co největší přitažlivost pro všechny věkové skupiny. Faktem pořád zůstává, že blonďatá prsatice pobíhá po pseudosteampunkovém světě s dinosaury a během příběhu z ní oblečení opadává jak za časů Káji Saudka. Stálo tedy Ekhö za představení českému čtenáři?

Příběh začíná přenesením Mraveny Draapulové ze současného „našeho“ světa do světa paralelního. Ten se sice tváří povědomě, ale po prvních detailně kreslených panelech dojde i méně pozornému čtenáři, že se zde nejspíš určitá část historie vyvinula trochu jinak. Začíná to hned dinosauřími taxíky a končí čajomilnými veverkami, které vládnou světu. Že je eiffelovka ze dřeva, vám skutečně bude připadat jako druhořadý problém. Nabízí se hned otázka, proč vlastně scénárista do příběhu původní svět zahrnul. Do Ekha se dostáváme téměř okamžitě, Mravena i Jurij, který se s ní do bizarní reality propadnul, se během jednoho čísla bez větších problému začlení do společnosti, ve knize druhé už je vlastně nepřekvapuje vůbec nic, a navíc to nevypadá, že by se mohli, či dokonce chtěli vracet. Jednotlivá čísla, která Arleston navíc zkouší stavět jako detektivky, se zakládají na nápadu, že do Mraveny vstoupí duch zemřelé osoby, jejíž smrt vždy čirou náhodou souvisí s nějakým zločinem. To zní jako velmi dobrý nápad, než čtenář zjistí, že to spíš je velmi dobrá berle pro posun děje, když už autor neví roupama co by. Postavy se ale jednotlivými příběhy probíjí převážně akcí a sem tam humorem, a že vlastně celou dobu sledují nějakého vraha, vám dojde, až když ho mají v rukou. Paradoxně mě tak Ekhö přijde nejlepší v momentech, kdy Mravena je sama sebou a jen se snaží v městském prostředí uživit svůj zděděný podnik.

Stejně jako film s mizerným scénářem dokáže zachránit režisér s dobrou vizí a realizací, tak i Ekhö výrazně zvedá v očích čtenáře Barbucci. Tomu se během dvanácti let, kdy kreslil W.I.T.C.H.ky, nejen výrazně vykreslila ruka, ale i vytvořila v hlavě obrovská zásobárna vizuálních nápadů, které mu ale do holčičího universa příliš neseděly. Stejně tak zřejmě trpěl, když si při kvantu holčičích těl, která se mu za ta léta vznikla pod tužkou, mohl dovolit jen cudný polibek. Jako se alkoholik po odvykačce vrhá na flašku, podobně i Barbucci se zahryznul do scénáře Ekha a ždímá z něj maximum. Komiks jsou vizuální orgie. Čtenář musí obdivovat nejen propracovaná pozadí v panelech, ale i propracovaná pozadí všech ženských postav, na kterých je vidět s jakou láskou je italský kreslíř obtahoval. Navíc scény plní drobnými easter eggy a srandičkami, které zde čekají na šťouraly. Tak doufejme, že ho to jen tak nepřestane bavit. Víc takového barevného mainstreamu. Tohle je pravděpodobně styl, o který už x let usiluje Petr Kopl, pořád má ale ještě co dělat.

Teď už je snad pochopitelné, proč Crew sáhla zrovna po tomhle dílku. Je to relativně nová akční a vizuálně stimulující jednohubka, která pro dítě nabízí kresbu, pro teenagera prsa a pro dospěláka zábavu na jeden večer. A taková zábava je vždycky dobrá. Uvidíme, co s poměrně zajímavým světem udělá autorská dvojka do budoucna a jestli z něj nakonec vydolují i nějaký silnější příběh. A co s Modrou Crwí udělá dvojka Pavlovský-Litoš je na nich. Koncept je to dobrý (i když bych mohl šlechtický magazín vídat na pultech poněkud častěji, místo neustále přítomných superhrdinů) a zrovna pro krátké Ekhö dobře funguje. Jak moc bude fungovat u jiných komiksů a jak ty se dokáží prodat, je popravdě ve hvězdách. Už aby tu bylo Okko. Stejně je ale potřeba pochválit snahu, nabídnout českému čtenáři něco jako ochutnávku z rychle se měnících zahraničních děl.

Modrá Crew #01 – Ekhö 1, 2: Zrcadlový svět
scénář: Christophe Arleston; kresba: Alessandro Barbucci
Crew, 2016, 100 stran, 249 Kč
záznam v ComicsDB