Druhý díl Ghost in the Shell se ztrácí v neproniknutelné metafyzice

RECENZE > Zdál se vám první díl kultovní mangy Ghost in the Shell zamotaný a nepochopitelný? Pak ten druhý, který vyšel na konci roku v nakladatelství Crew, radši ani neotvírejte. Masume Širow popustil v Man-machine Interface (v letech 1991–1997 tiskl Jangu Magadžinu) uzdu svým nejšílenějším fantaziím a na čtenáře přitom trochu zapomněl. Ti jsou tak odsouzeni ke ztracení se v jeho technologické hatmatilce a komplikovaném ději, který se ještě ke všemu částečně odehrává v kyberprostoru.

Jsou to čtyři roky, co policejní kyborgka Motoko Kusanagi splynula s vysoce inteligentní entitou, pro níž žádné místo v síti není zapovězené. Teď si říká Motoko Aramaki, je nejpokročilejší životní formou na zemi a pracuje pro korporaci Poseidon Industries jako šedá síla v pozadí politických a ekonomických machinací. Při jistém rutinní zákroku v továrně na inplantáty ale Motoko spustí past a vypustí virus, který by mohl zničit její korporaci a možná celý svět. Zuřivá bitva v kyberprostoru začíná. Nebo tedy alespoň myslím…

Man-machine Interface začne zvolna, ale pak se Motoko poprvé dostane do kyberprostoru a na barevných stránkách (kterých je tentokrát skoro třetina, tedy mnohem víc, než je na mangu obvyklé) příběh doslova vizuálně exploduje. Ale zároveň začnou přibývat dialogy typu: „Nastavte 5. úroveň vnímání,“ nebo: „Aplikujte mu ten virus z rovů,“ a čtenář začne poněkud ztrácet půdu pod nohama. Jsme v realitě, v simulaci, nebo v kyberprostoru? A je to, co vidíme skutečně Motoko a nebo virus, který se do ní transformoval? A co další postavy? Kdo je kdo? Proč dělají to co dělají?

Širow jako kdyby to chtěl (mužským) čtenářům trochu ulehčit a na stránkách Man-machine Interface se vyžívá v malbě Motoko v nejrůznějších svůdných polohách. Hrdinka je často ve spodním prádle nebo rovnou nahá, pokud je v kyberprostoru. Jedná se o jakousi pokročilou manga erotiku. Čtenáři si na stránkách Manmachine Inferface užijí tzv. fanservice opravdu hodně, až je to chvílemi na hraně samoúčelnosti. Tedy na hraně? Ve skutečnosti je to už daleko za ní.

Man-machine Inferface stihl podobný osud jako druhý díl animovaného Ghost in the Shell. I anime Innocence z roku 2004 podle scénáře a režie Mamorua Ošiho bylo vizuálně opulentní a omračovalo detaily, příběh se ale trochu ztrácel v různých newageových a filosofických odkazech. Pokračování kultovní mangy je zatěžkané neprostupným technologickým a metafyzickým kontextem, který běžný čtenář komiksů rozlouskne jen ztěží. (A Širow se na rozdíl od prvního dílu neobtěžuje vysvětlovat své teorie v poznámkách, což je na jednu stranu dobře, na druhou vlastně trochu škoda, protože tak čtenáři zavírá jedinou možnost, jak proniknout do svých myšlenek.) Ano, přiznávám, že sám jsem měl problémy knihu vůbec dočíst. Pokud ale milujete Širowovu kresbu, dostáváte zde rovnou vstupenku na vizuální manga orgie.

Příběh končí v jakémsi transcendentálním finále, kde Motoko – patrně – atakuje hranice synchronicity. „Minulost a budoucnost jsou to samé. Jen to vidíš z jiné strany.“ prohlásí šéf oddělení pro duchovní záležitosti. A když Motoko na poslední stránce otevře oči, uvidí v nich… Co vlastně? To už si jaksi musí čtenář domyslet sám.

The Ghost in the Shell 2: Man-Machine Interface
autor: Masamune Shirow
Crew, 2017, 306 stran, 499 Kč
záznam v ComicsDB

1 komentář u „Druhý díl Ghost in the Shell se ztrácí v neproniknutelné metafyzice“

  1. Jak sem byl celkem nadšený z prvního dílu, kde mi radost kazily jen matoucí výrazy a nic neříkající fráze v kyber-prostoru, tak v druhém dílu se jinou než touto pseudo-kyber-hantýrkou takřka nemluví. Motoko střídá těla jak na běžícím pásu, takže orientovat se v postavách je složitější, zvláště když skoro všichni ( včetně záporáků ) mají vzhled polonahé štíhlé ženy, mění se jen barva účesů. Fan servis o kterém se píše v této recenzi opravdu už trochu hraničí se soft pornem.
    Taky jsem měl problémy to dočíst, protože v tom všem 3D digibordelu, nesrozumitelných dialogů a nahých ženských těl se ztratil příběh. Občas se našel působivý okamžik, jako třeba některé přechody z barevné kresby do černobílé, nebo motiv z japonské mytologie, ale i ten nakonec vyšumí do ztracena.
    Každopádně jsem zvědavý na třetí díl, který se má údajně vracet k událostem následujícím po prvním díle, tak doufám že autorovo okouzlení 3D grafickými programy vyprchalo a vrátí se k vyprávění příběhu z pro nás již blízké budoucnosti.

Komentáře nejsou povoleny.