Rudá zima aneb maloměstská milostná maoistická historie

Švédská komiksová autorka Anneli Furmarková (56) svým grafickým románem Rudá zima (švédsky 2015, anglicky 2018) dokazuje, že pokud se podaří výtvarně i scénáristicky uchopit libovolnou látku, mohou se dít věci. Příběh se odehrává v mdle osvětlených interiérech zasněženého Švédska a ukazuje drama tam, kde by ho nikdo nečekal. Kresbou vzdáleně připomíná nezapomenutelného Jiřího Kalouska a dílem i Mawila, ale jinak je zcela svá, skandinávská a pronikavá.

Zatímco z rádia a gramofonů vyhrávala v 70. letech optimistická ABBA, v radikálních levicových kruzích tak veselo nebylo, zejména pak v izolovaných komunitách. Právě v jedné z nich se odehrává milostný příběh montekovsko-kapuletovského střihu.

V zemi právě skončily čtyři dekády vlády sociální demokracie a radikální levičáci si brousí kudly na kapitalisty. Maoisté z malé, ale pořádně nabroušené SKP (Sveriges Kommunistiska Parti) pošlou na sever agitovat Ulrika. Ten se zde zamiluje do o 14 let starší Siv, matky třech dětí, která je – hrůzo hrůz – sociální demokratka.

Milenci mají velký důvod zatloukat, protože Siv má muže, a navíc jsou všudypřítomné uši a oči maloměsta. Ulrik zase ví, že soudruzi by vztah považovali za černou zradu a spolčení s nepřítelem. Vše tak nějak vytuší nejfanatičtější maoista Ralf i nejpodezřívavější dcera Siv Marita a vše spěje k smutnému konci.

Furmarková cestou k němu vystřihne nefalšovaný severský thriller, zároveň ale umí být i poetická. Fenomenálně si hraje s komplementární kombinací akvarelové modré a oranžové, ledu a ohně (nikoli Klause a Špidly, za těch o tolik nešlo). Venku totiž podobně jako v roztomilém severském světě Tove Janssonové čeká nebezpečí, šikana i stádní myšlení, které Furmarková pozoruje a zaznamenává bez emocí a do velké hloubky své na kost zmrzlé země.