Může být abeceda závislá? Mám dojem, že ano, závislá na tom, kdo ji používá nebo zneužívá. Naopak nezávislá abeceda si dělá sama co chce, trochu zlobí a trochu vyplazuje jazyk (vidíte třeba to drzé Ch?) a neposlouchá a bouří se. A pokud vyjdeme z názoru, že samotná písmena vznikla z obrázků, není pak každé slovo malým komiksem? Toto je tedy nezávislá abeceda angloamerického – ehm – komiksu. Tedy – comixu… nebo komixu? Samo si to řekne, kdy to chce tak a kdy onak, už je to přece jen subkultura více jak čtyřicetiletá a i když za ta léta sjela hodně druhů drog, nakazila se všemi možnými i nemožnými chorobami (namnoze pohlavními) a i když už dneska je comix víc „alternativní“ než „undergroundový“, je to pořád jedna z nejzajímavějších částí komiksového světa vůbec. Posouvá totiž pořád hranici dál: jen si připomeňte, kdo všechno v poslední době alespoň u nás rezonoval mimo striktně komiksové ghetto: Bryan Talbot? Takřka esence britské alternativy… Zapomeňte na chlapíky, co mají problémy se zářením paprsků gama – podruhé přichází Charles Burns.
Do většího povědomí čtenářů se Burns dostal na počátku 90. let jako autor obalů LP desek a později CD – mj. grungeový sampler Sub Pop 200 (1988) nebo deska Iggyho Popa Brick by Brick (1990). Teprve až v druhé polovině 90. let pronikl jako autor komiksů – vydal například společně s kolegou z RAW magazine, Gary Panterem, knihu nazvanou Facetasm (1998), kterou vcelku mile charakterizuje recenzent v Comics Journalu jako „daleko přízračnější a bizarnější než díly Twin Peaks“. Jedná se o zvláštní leporelo, ve kterém si můžete skládat jednotlivé obličeje zrůd, monster a přízraků. Sice to působí jako kniha pro děti, ale většina z nich by asi nebyla příliš nadšená. Přímo pro děti byla určena obálka a spolupráce s projektem Spiegelmana a Moulyové s názvem Little Lit (Burns má na svědomí obálku druhého dílu, nazvaného Strange stories for Strange Kids – Divné příběhy pro divné děti) a určitá zakulacenost, podbízivost a vysmívaná kýčovitost jeho kresby jsou samozřejmě tak trochu lákadlem pro nejmenší.
V devadesátých letech začal pracovat na asi vrcholném díle jménem Černá díra (The Black hole, celkem 12 sešitů v rozmezí let 1995-2004). Námět už v něm klíčil daleko dřív, například v 1. čísle druhé řady RAW magazine má comix nazvaný Teen plague from outer space, který je sice víc sci-fi než psychologický příběh, ale zcela zřetelně poznáváme základní nápad Černé díry. Stejně tak je téma nákazy teenagerů v sérii Big Baby (souborně 2000). Black hole vycházelo nejprve v koedici dvou alternativních nakladatelství, Kitchen Sink Press a Fantagraphics Books, později vyšel komplet u Pantheon Books (2005). Můžeme se dohadovat, zda celá Černá díra, která se odehrává v 70. letech 20. století, je alegorie dospívání nebo spíše metafora AIDS. Jde v první řadě o sexuální zasvěcení a s ním spojený zbytek života, i když podivně poznamenaný – hrdince Chris naroste ocas, Robovi zase druhá ústa na krku… Ostatně, neprozrazujme víc, než je třeba, tenhle „špatný acidový trip“ stojí za to si vychutnat nepřipraven předem.
Od roku 2005 se díky Černé díře dost zvýšila poptávka po Burnsovi – plánuje se podle tohoto komiksu i film (zatím podle nejnovějších zpráv by ho měl točit David Fincher, režisér Sedm nebo Klubu rváčů), komiks dostal většinu cen od Eisnera po Ignatze. Spolupráce s filmem pokračuje celkem úspěšně dál – v roce 2007 spolupracoval na kolektivním animovaném filmu Peur(s) Du Noir / Fear(s) of the Dark, který byl k vidění i na Anifestu 2008. Burns se vrátil k fotografii a vydal kolekci fotografií nazvanou One eye (2007), letos mu vyšla 32 stránková bibliofilsky (a pouze výtvarně) pojatá kniha Permagel. V současnosti žije v Pensylvánii s manželkou, malířkou Susan Mooreovou, a se dvěma dcerami. A asi nepřekvapí jeho plán do budoucna udělat barevné album „francouzského“ formátu – bude určitě velmi mysteriózní a přes barvu už teď můžeme říct, že bude temné.
U nás vyšlo:
Charles Burns: Černá díra (BB/art, 2008)
Bonus:
animovaná reklama na mintky Altoids
