Příští týden vyjdou v češtině její Divoši, které si zatím můžou číst pouze francouzštináři. Také její komiks Anna chce skočit vyšel v zemi galských pijáků zázračného lektvaru. Sama byla na pracovním pobytu v Angoulême, přátelí se s nakladatelem a teoretikem Thierrym Groensteenem… Nepřekvapí proto, že si scenáristka a kreslířka Lucie Lomová pro dnešní tip vybrala právě francouzský kus Vitesse moderne od Blutche.

Blutch, vlastním jménem Christian Hincker, se narodil 27. prosince 1967 ve Štrasburku, kde také vystudoval užité umění. Publikovat začal v roce 1988 v časopise Fluide Glacial, kde uveřejňoval řadu kratších příběhů, které později vycházely knižně. Patří k okruhu autorů kolem nakladatelství L´Association, kde vydal například knížku Petit Christian. V roce 1996 přešel do časopisu À Suivre. Tam mu vycházelo na pokračování jedno z jeho nejdůležitějších děl Peplum, vycházející z Petroniova Satirikonu. Ilustroval také pro časopisy Liberation, The New Yorker a Les Inrockuptibles. Je jedním z tvůrců animovaného filmu Strach(y) ze tmy.

Blutch dnes patří mezi nejvýraznější a nejuznávanější francouzské komiksové autory. Kreslí hlavně černobíle, Vitesse moderne (Moderní rychlost) je jeho prvním plnobarevným albem, o barvy se ovšem postaral kolorista Ruby. Poprvé vyšlo v nakladatelství Dupuis v edici Aire libre v roce 2002.

Tanec mezi jeptiškami

Děj se začíná odvíjet celkem normálně. Na taneční zkoušce Lolu plísní mistr, že nedává do svého tance dost života a vášně. Po zkoušce ji osloví spisovatelka Renée, že by o ní chtěla napsat knihu, a přemluví ji, že s ní bude nějaký čas sdílet její každodenní život. Lola souhlasí.

Od toho okamžiku se však všechno změní. Co následuje, to se ani trochu každodennímu životu nepodobá. Realita se začíná vytrácet a začnou se dít zvláštní věci. Zprvu nenápadně, když Lola v kavárně zahlédne svého otce s milenkou, vybíhá za ním ven a v cestě jí překáží houf maličkých tělnatých jeptišek. Otec se chová a mluví trochu divně. Obhajuje se, že má milenku, vypráví, že i Viktor Hugo chodil mezi děvky, ale aby je osvítil a zachránil. Lola s Renée pak jdou nočním městem, najednou zcela liduprázdným a temným.

Cestu jim zahradí šik zahalených postav v kápích. Snaží se utéct do metra, ale to je zavřené. Zakuklenci Lolu chytnou, povalí na zem a donutí ji vyslechnout vyznání lásky jejího obdivovatele, violoncellisty Rudyho. Pak ji propustí a dívky pokračují v cestě pustým městem. Lola chce jít na taneční zkoušku, ale mistr ji zavalí výčitkami a pošle ji pryč. Lola nechápe, co se to děje, vždyť přišla jen pozdě na zkoušku… Jdou k Renée do bytu a je čím dál jasnější, že skutečný svět se proměnil v nepředvídatelnou halucinaci.

V bytě se náhle zjeví baletní mistr a ztropí hysterickou scénu, vzápětí ho vázou omráčí otec, který se tu také zčistajasna objevil. Jako ve snu i tady fungují prapodivně nelogické proměny prostředí – ukáže se, že otec bydlí v sousedních pokojích. Lola ho tam následuje, cestou vidí spoutanou a nahou otcovu milenku se zavázanýma očima, pak se ocitne na jakémsi večírku, kde mezi mladými krasavicemi bloudí otec oblečený jenom ve slipech a hledá ji.

Logika snu a mocné symboly

A tak se děj valí dál, z jedné bizarní scény do druhé. Bezpečný už není ani její vlastní byt, kde v předsíni sídlí – a zdá se, že tam byl odjakživa – obrovský pavouk, kterého se Lola tak bojí, že leze domů oknem přes byt souseda, kterým není nikdo jiný než obézní ctitel Rudy. V další scéně se dostává na ulici, zaplavenou deštěm v nekončící vodní spoustu, po níž pluje na šlapadle jeden ze zakuklenců. Odveze ji na večírek do velkolepé vily plné transvestitů, kde potká také Omara Sharifa, ten ji dovede k její černošské matce, která si hoví ve vedlejším budoáru na obrovské posteli z leopardí kůží…

Mohlo by se zdát, že se vše řítí zcela libovolně, volnými asociacemi, ale přesto tu funguje určitá logika – logika snu. Přestože spousta lidí vnímá sny jen jako nesmyslné a náhodné fantasmagorie, můžeme je také vykládat. Snažit se porozumět jejich symbolickému jazyku a nacházet jejich skrytý smysl, případně jejich léčivou sílu. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že symboly nelze vyložit jednoznačně a vyčerpávajícím způsobem – symbol je vždycky „větší“ než jakákoli jeho interpretace.

V okamžiku, kdy Lola souhlasila ukázat Renée svůj život, odklopila víko reality a odhalila temné, archetypální podhoubí vlastní existence. Ovšem nikoli virtuálně a jen ve své mysli, ale skutečně, fyzicky, v okolním světě. Jako by se vypořádávala se svými strachy, s problémy souvisejícími s rodiči i s tabuizovanými oblastmi výstřední sexuality. Zůstaneme-li u snových symbolů, je pochopitelné, proč se všechno důležité odehrává uvnitř, v interiérech – jde přece o introspekci.

Zdá-li se nám o domě, my sami jsme tímto domem, který je jakýmsi potrétem našeho nitra. Lola prochází místnostmi, objevuje stále nové a žasne. Je tam i zcela holá místnost, kde stojí jen prázdná dětská postýlka. Později přes ulici oknem vidí, jak tam Renée ukládá miminko. Kdo je Renée, která spustila celý ten kolotoč kouzel? Zdá se být jakýmsi alter egem Loly, její alternativní podobou. Jeptišky, pavouk, záplavy, náhlá temnota a pusté město – další mocné symboly, které na nás působí, aniž bychom museli něco vědět o Jungovi či Freudovi.

Jen slova nestačí

Čtenář, uvyklý klasicky stavěným příběhům, trochu čeká, že se všecko na konci nějak uzavře, vrátí do reality a vysvětlí se, co to všechno vlastně ZNAMENALO. Ale je to jinak. Lola se propadá do stále fantastičtějšího světa a realita mizí v nenávratnu. Noří se do stále hlubších vrstev své psýchy, snad aby mohla konečně znova – osvobozená – začít žít.

V poslední scéně už všichni odpluli z vily na ostrově, kde se konal večírek, a na Lolu čeká na břehu mladý muž, který se vyklubal ze zakuklence. Odplouvají spolu na šlapadle, projíždějí zatopeným městem a zatímco on ji o sobě vykládá, Lola ho přestává vnímat, protože je fascinovaná pohledem na jeho pravý ušní boltec, který přetíná vejpůl veliká jizva. Naklání se k němu a v posledním políčku mu jizvu olizuje. Nebudu dále žonglovat s výklady, dostáváme se tu na pole, kde už slova nestačí, alespoň ne mně. Jako žádný sen nelze vyložit s konečnou platností, vzpírá se takovému závěru i tento příběh.

Moderní rychlost je fascinující příběh, který se nedá vstřebat najednou. Přesto vyprávění plyne hladce, plynule, občas jsou vloženy pravidelně členěné stránky s texty písní Gainsbourga, Aznavoura a Moustakiho. Ty v toku vyprávění představují jakési rytmizující pomlčky.

Blutch je bravurní kreslíř, jeho linka je lehká a expresívní. „Kreslení je mánie,“ říká v jednom rozhovoru, a z jeho kreseb je cítit fascinace obrazem. Také radost, s jakou staví svůj obrazový svět, a vnitřní svoboda, s jakou hledá nové cesty. A s jakou rozšiřuje hranice komiksu.