Pravdu o Tintinově konci se nedozvíme, i když vyšel poslední díl

RECENZE: Tintin a alf-art je 24. a poslední komiksový příběh série Tintinova dobrodružství. Zůstal nedokončený… Před svým odchodem do komiksového ráje (3. března 1983) na něm Hergé – pokud mu to nemoc dovolila – pracoval tři a půl roku a podařilo se mu naskicovat prvních 42 stránek příběhu. Již z tohoto neúplného torza je však zřejmé, že šlo o zajímavý, dobře rytmizovaný příběh s promyšleným rozvržením jednotlivých sekvencí.

Pojmenování alba čerpá z názvu fiktivního výtvarného směru, který vychází z písmen latinské abecedy. Příběh je v prvém plánu založený na detektivní zápletce kolem falšování obrazů a na pátrání, kterého se aktivně účastní oblíbený reportér.

Umění je legrace

Současně si však Hergé – od roku 1960 milovník a příležitostný sběratel moderních obrazů – nelítostně střílí ze snobského obdivu ke všemu novému, k bláznivému obdivu moderních výtvarných směrů, jejichž umělecká hodnota je více než pochybná. Příznačná je v této souvislosti replika kapitána Haddocka na straně 12, který na dotaz o smyslu zakoupené plastiky odpovídá: „Je to umělecké dílo a umění už takové je. Neslouží k ničemu.“

Kromě našich starých známých vystupuje v příběhu řada nových postav: jamajský padělatel obrazů Ramo Nash, jehož postavu Hergé ztvárnil podle skutečného – a značně výkonného – maďarského padělatele Elmyra de Hory (1905-1976); ředitel umělecké galerie Fourcart; hosteska této galerie, slečna Martina Vandezandová, kterou Hergé nakreslil zhruba podle řecké zpěvačky Nany Mouskouri (*1934) a jejíž příjmení autor převzal od jména nakladatele Vandezandeho, který roku 1946 vydal tintinovský kalendář; televizní zpravodaj Thomas d’Hartimont; emír Ibn al-Kulajda; a konečně také záhadný miliardář a zločinec Endaddine Akass, k jehož postavě Hergého inspiroval reálně existující Ferdinand Legros (1931-1983), obchodník s padělanými obrazy, rozprodávající převážně „díla“ Elmyra de Hory.

V Hergého hlavě

Příběh je pevně ukotvený v realitě doby svého vzniku. Mluví se zde například o pařížském Pompidouově centru, o hrozbě palestinského teroristického komanda apod. Pro lepší prezentaci a lepší orientaci v neukončeném příběhu bylo první francouzské vydání alba Tintin a Alf-art z roku 1986 rozděleno do dvou částí: jedna část obsahovala Hergého náčrtky komiksových stránek, druhá část obsahovala přepis dialogů spolu se slovními vysvětlivkami.

Současné české vydání kopíruje francouzskou verzi z ledna 2004: má standardních 62 stran tak jako všechna ostatní tintinovská alba, některé Hergého skici jsou zde značně zmenšeny a celek doplňují tzv. nalezené stránky, jež dokumentují autorovy předběžné úvahy nad budoucí podobou příběhu. Z Hergého náčrtků, které jsou často opatřeny nejrůznějšími anotacemi, může teoreticky zaměřený čtenář nebo fanda odvodit Hergého pracovní metodu a jeho tvůrčí postupy.

Přestože si Hergé výslovně přál, aby v jeho práci nikdo nepokračoval a na jeho tvorbě nic neměnil, několik kreslířů se přece jen odvážilo tajně a majitelům Hergého práv (jde o společnost Moulinsart A.S.) navzdory vytvořit úplnou verzi příběhu Tintin a alf-art. Nabádalo je k tomu mimo jiné náhlé a napínavé zakončení Hergého náčrtků, ve kterém je Tintin před hlavní revolveru odváděn na popravu.

Jak to bylo dál?

Zůstal i další naléhavý problém: kdo se vlastně skrývá za falešnou identitou Endaddina Akasse? Z pirátských verzí si tintinofilové nejvíce cení album Yvese Rodiera z poloviny 90. let minulého století (viz obrázek).

Na Hergého počest byly ceny udělované v letech 1989 až 2003 na festivalu v Angoulêmu pojmenované Alf-Art.

Tintinova dobrodružství #24: Tintin a alf-art
autor: Hergé
Albatros, 2011
záznam v comicsdb