Další rok zemřel, jak na něj budeme vzpomínat? Tradičně jsme z loňských 365 dní vybírali ty největší komiksové laskominy i propadáky. Z pěti dílů ankety by vám měl vyjít plastický obraz roku 2011 a toho, proč byl (nebo nebyl) podstatný pro naše oblíbené médium. Šestý díl vás pak bude lákat na nejočekávanější tituly se štemplem 2012.

Kvůli extrémní časové vytíženosti (samozřejmě spojené s komiksem) se nemohl zúčastnit kmenový přispěvatel Komiksária Tomáš Prokůpek, třeba jeho pohled doplníme časem. Premiérově se však do ankety zapojil publicista a asijský člen našeho kmenu Karel Veselý (znáte také z Aktuálně.cz), ženský hlas zastupuje Jana Fantová z realizačního týmu KomiksFEST!u a ohlížel se i Pavel Mandys, jeden z prvních českých novinářů, kteří dostali komiks do celostátních médií. A možná přijde i Zack.

A jako vždy – nebojte se přidat vlastní favority.

Jaký byl rok 2011: Nejlepší české a slovenské komiksy

JANA FANTOVÁ
Ač nejsem srdce něžné (či možná právě proto), tak Láska podle Snoopyho letos patřila ke komiksům, které se mi nejvíc vryly do paměti, a nejednou ho cituju. Horkým favoritem je pak Ibikus, na kterého se stále chystám, a stala se z něj odměna za zvládnuté zkoušky.

MICHAL JAREŠ
Incal? Asi jo… Jinak to ale byla smršť větších či menších blbostí, co tady loni vyšla, nemyslíte?

PAVEL PAFKO KOŘÍNEK
Dobrá tedy, povinnost si odbudeme úvodem: Jodorowského a Moebiův Incal byl jistě událostí sezóny, jakkoli osobně taroticko-halucinogenní blouznění příliš nevyhledávám. Neméně zásadní ale může být vydání Rabatého Ibikusu, asi nejlepší komiksové „adaptace“ literární předlohy, která kdy v českém jazyce vyšla. Potěšil exkvizitní výlet do toho nejlepšího ze soudobého mainstreamu prostřednictvím Bendisova, Mackova a Maleevova Daredevila i nástup mangy od Crwe – zejména Zápisníku smrti/Death Note. O přísun kvalitního stripového čtení se postarali Calvin a Hobbes, Peanuts i Macanudo. Díky jim.

PAVEL MANDYS
Pro mě je to Joe Sacco s velkolepou komiksovou reportáží Gaza: Poznámky pod časou dějin (pro hnidopichy uvádíme, že titul vyšel na přelomu let 2010 a 2011 – pozn. red.). To, co Sacco dělá, je velká práce pro komiksové médium jako takové a dělá to navíc neobyčejně poutavě. Incal, Věčná válka, Kůstek, Calvin a Hobbes a mnoho dalších splátek dluhu komiksové historii, to jsou samozřejmě skvělé věci, ale z mantinelů komiksového média nevybočují tak zásadně jako Sacco.

RICHARD RIP PODANÝ
Zvláštní, ale tři z hihglightů roku mi vyšly od B: Bažináč (3. díl), Blahovolné a Barma. To, jakým způsobem byl Moore s to se v Bažináčově sáze zlepšovat díl od dílu, je svého druhu přírodní úkaz. Finále Sandmana (nehledě na různé spin-offy, sequely, prequely a Pilsner Urquelly) si samo o sobě říká o velikého panáka. A Delislova Barma je lepší než Pchjongjang a Šen-čen dohromady, ačkoli už ty byly dost dobré; vrchol cestopisného komiksu.

(Z vrozené skromnosti jsem chtěl vynechat věci, které jsem překládal sám, ale protože mezi nimi jsou veledíla, Incal a dva kusy Calvina s Hobbesem, uvádím je aspoň mimo soutěž do závorek.)

MARTIN M@P PŘIBYL
Hned zkraje roku zaujalo Macanudo – originální a velmi vtipné. Rozhodně jde taky o odvážný nakladatelský počin, který se snad dobře prodává. Klasikou roku je velkolepý Incal a po mnoha letech nečinnosti se vynořilo nakladatelství Al dente s odvážným plánem, u kterého sice těžko říct, kdy se naplní, ale Na oko je Burns, jak se patří.

LUKÁŠ RŮŽIČKA
S klidem ignoruju některé kodifikované klasiky – vidíte je v nižších i vyšších patrech této ankety – a vypíšu se (ba přímo vyorgasmuju) z nadšení pro tituly, které bych každému rád vnutil. Druhý Kůstek obsahuje jednu z nejlepších scén, které loni dostaly českou mutaci – geniální hororovou sekvenci v bouřce, která na pár stranách demonstruje schopnosti komiksu a dá vzpomenout na historky o dětech, které s hrůzou utíkaly za rodiči s tím, že už Kůstka nikdy nechtějí číst. Škoda, že u nás nejsou známé komiksy Carla Barkse (Strýček Skrblík, Kačer Donald) a Walta Kellyho (Pogo), Kůstek by navrch dostal ještě další vrstvu.

I Zámek a klíč trhá na kusy floskuli o neschopnosti komiksu vyprávět horor. Problém je spíš v tom, že tak sehrané týmy, jako je Joe Hill a Gabriel Rodriguez, se nesházejí každý den. V oceňované a zcela současné sérii jejich snažení připomene klidně Alana Moorea. Nejde jim totiž jen o útok na první signální a prolévání krve. Mnohem raději čtenáře znepokojují a udivují tím, co se děje mezi panely, donutí ho, aby se vrátil k předchozímu obrázku, „protože ten obličej na tom obrazu tam přece předtím nebyl.“ Obecně se řídí heslem „ukaž to a nemluv o tom“, které je kouzelným zaklínadlem komiksu a málokdo ho umí vyslovit správně. A strašně mě baví i mytologie v pozádí příběhu.

No a nakonec majstrštyk nejmajstrštykovatější. Generace před námi měly Strážce nebo Návrat Temného rytíře, my máme Daredevila od Briana Michaela Bendise a Alexe Maleeva. Tohle je referenční kousek, tohle je dílo, které pro vás zabije superhrdinský žánr, protože už s ním budete porovnávat všechno. Asi jako srovnáváte kriminální seriály s The Wire. „No bylo to výborný, bylo to super… Bylo to skoro tak dobrý jako Daredevil od Bendise.“ Nemluvě o tom, že na Daredevilovu realističnost o trochu později navázal (taky skvělý a do češtiny přeložený) Kapitán Amerika od Eda Brubakera a společně nadiktovali, jak budou dospělejší komiksy Marvelu vypadat. Všechny ty stíny ve tvářích hrdinů, padouši-kravaťáci, víc vyšetřování a mluvení než bitek, rádoby filmový look… Tak tady máte otce zakladatele. Pouliční superhrdinství v Daredevilovi si vybírá svou daň v podobě zhrouceného hrdiny, který se ze všech sil brání odmaskování – a tak se stane prolhaným a manipulativním hajzlem, který si řekne, že už nestačí jenom bránit sousedství. Musí ho ovládnout a stát se jeho králem. Nebo Kingpinem, chcete-li. A největší sranda je, že pravou identitu Daredevila nechce vykecat žádný padouch, ale bulvár a média. Takže skrytý diktafon je v Daredevilově světě mnohem zákeřnější zbraní než smrtelně smrtící paprskomet. S tím souvisí i vizuální interpretace, o níž české recenze smutně mlčí nebo se zaseknou u povrchního „Maleev to doprovází realistickou kresbou“. Podstatné je, že bulharský talent do příběhu vnesl voyerství. Sám jako by Daredevila sledoval skrz hledáček objektivu – zrnité obrazy, často skutečně přepracované fotografie, připomínají záznamy bezpečnostních kamer nebo staré novinové snímky. Protože my přece Matta Murdocka špehujeme celou dobu a známe jeho pravou identitu. Nebojte, všechno tohle se dá říct i jinak: Daredevil je kulervoucí nářez. Radši vezměte najednou oba omnibusy, které BB/art loni stihl vydat.

JAN WAS SAMOHEJL
Nejsilnější dojem mám ze Tří stínů. Nechápu, že se v nominacích na Muriel nedostaly ani do hlavní kategorie.

JAKUB CUBA SEDLÁČEK
Co se týče překladových titulů, řekl bych, že loňský rok přál velkým dílům. Zamotal jsem se do kosmo mystiky Incalu, jeho jazykových složenin, zkomolenin a technicismů (respekt překladateli Richardu Podanému!). Naštěstí mě zpátky na zem strhl Ibikus, román skoro až klasický, plný lidské mizérie a nádherných tušových skvrn.

KAREL VESELÝ
– Charles Burns: Na oko (anarchistická předehra k Černé díře)
– Joe Haldeman, Marvano: Věčná válka (sci-fi nastřelená Vietnamem)
– Cugumi Óba, Takeši Obata: Zápisník smrti/Death Note (nervydrásající šachová hra dvou géniů. bohužel jsem nevydržel a zbytek jsem dokoukal v podobě anime)

VHRSTI
Kdyby se všichni nakladatelé řídili jen ekonomickými rozvahami, nikdy by u nás nevyšly komiksy jako Macanudo Ricarda Linierse, Tři stíny Cyrila Pedrosy a nejspíš ani Ibikus Pascala Rabaté. Takže jsem rád hlavně za tyhle tituly. Ale i za Incal, Calvina a Hobbese, Malého upírka či Pupíky.

VLADIMÍR ZARKOFF ZAVADIL
Pupíky 4 pro výborný překlad Luďka Jandy, bezvadné grafické zpracování a nevyčerpatelný zdroj nápadů.